Pro Miu, Neda, Pedra, Šamana a vůbec všechny kočky
Týrání zvířat, a především pak koček, bylo v raně novověké Evropě velmi oblíbené. Stačí se jen podívat na Hogarthovy Fáze krutosti. Jakmile se o toto téma začnete zajímat, všude kolem sebe uvidíte mučení zvířat. Zabíjení koček se objevuje v literatuře, od Dona Quijota, jenž se odehrává ve Španělsku na počátku 17. století, po Germinal ve Francii na sklonku 19. století. Nejsou to, jak by se mohlo zdát, ojedinělé výlevy sadistické fantazie několika podivínských autorů. Krutost ke zvířatům odkazuje na hluboce zakořeněný vliv lidové kultury, jak Michail Bachtin ukázal ve své studii o Rabelaisovi. Potvrzují to velmi rozmanité etnografické zdroje. V Semuru například během svátku zvaného dimanche des brandons děti uvazovaly kočky na klacky a opékaly je nad ohněm. V Ai-en-provence byla zase součástí oslav Božího těla tzv. kočičí hra (jeu du chat). Děti vyhazovaly kočky vysoko do výše, takže se při pádu roztrhly na kusy.
Darnton, Robert, "Dělníci se bouří: velký masakr koček v Rue Saint-Séverin", in týž, Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie, trans. Markéta Křížová, s. 84 (Praha, Argo: 2013).
O prázdninách jsem si kromě studijní literatury užíval něco beletrie, s gustem jsem se vrátil k Michelu Foucaultovi a jeho přednáškám, no a když už jsem byl u toho, nepohrdl jsem dalším českým překladem historických a kulturně-historických prací od nakladatelství Argo. Přiznám se, že mám slabost pro Le Goffa, Corbina nebo Dubyho a třeba Neděle u Bouvines 27. červenec 1214 patří společně s Věkem katedrál k tomu nejlepšímu, co jsem od historiků školy Annales kdy četl, konkurovat jim z mého pohledu může maximálně Kantorowicz s opusem The King´s Two Bodies. No a právě v červenci se mi dostala na noční stolek kniha Roberta Darntona Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie v překladu Markéty Křížové. Ať už úvodní esej o variací pohádek, bacha na původního vlka - sexuálního loudila, zápisky jednoho policejního inspektora v předvečer revolučních událostí nebo "ortopedie poznání" u Diderota a dalších philosophes, všechny texty mne velmi bavily a jsou krásnou ukázkou poučné, byť oddechové zábavy, jíž prezentované závěry je však vždy třeba brát s jistou rezervou. Nejvíce emocí ale přinesla esej druhá o dnes již dobře známém masakru koček v Rue Saint-Séverin, kde se tiskařští tovaryši pomstili svým pánům prostřednictvím koček a to způsobem neskutečně krutým. Při čtení jsem si opět vzpomněl na dobu, kdy jsem louskal Davisovu Evropu - Dějiny jednoho kontinentu a líčení zmíněných událostí u mě vedlo ke svírání žaludku provázené problémy až odporem příslušné pasáže vůbec přečíst. Krutost a zběsilost, jak jsem si ji na základě výkladu představoval, pro mne byly zcela nepochopitelné a vedly od znechucení až ke zlosti a strachu. Nakonec převážilo oddechnutí, že naštěstí můj Pedro žije v jednadvacátém století a to v nejlevnějším interhotelu na světě a nic podobného se mu nemůže stát. Se svým kocourem jsem zažil bezpočet situací, které mne obohatily zcela komplexně. Ať už to byl jeho pověstný seskok z koruny nejvyššího stromu u nás na chalupě (Batman style), pravidelné zahřívání nohou v posteli nebo neúnavné dráždění myšky, ehm, a následné vracení baterek do ní, když všechny její součásti posbírám z podlahy. Podobných zkušeností má jistě každý majitel nějaké té micky a to, jak nám kočky dokáží obohatit život, ví své i Keanu Reeves (tady i tady).
Poslední číslo New Scientist přineslo poměrně rozsáhlý příspěvek o kočkách. Vzhledem k tomu, že jak Pedro, tak aktuálně nově Ned jsou moji nejoblíbenější kocouři na celém světě a ke kočkám mám velmi vřelý vztah a to přes škrábance, mňoukání ve tři ráno nebo prudérní shazování myši tlapkou ve stylu "pojď si hrát", přišel mi článek "More than a feline" velmi sympatickou poctou nejen mým kočičím souputníkům. Kočky jsou v podstatě do dnes na rozhraní mezi klasickou domestikací a ochočením, nejstarší doklady o této částečné domestikaci máme od natufianské kultury z oblasti Levanty cca z období mezi 13000 až 10000 let před naším letopočtem. Důvody byly prosté - jejich divoká povaha využitá při likvidaci domácích myší bažících po uskladněných zásobách. Velmi trefná mi přijde poznámka o tom, že na rozdíl od psů, jejichž povahu se podařilo vcelku zdárně šlechtěním přizpůsobit soužití s člověkem a to včetně myšlení, kočky jsou tak nějak pořád "třemi tlapkami v divočině". Každý, kdo někdy kočku měl, ví, o čem mluvím. To samé platí pro komunikaci, protože dle autora článku Johna Bradshawa si majitel se svou kočkou postupně vybuduje specifický kód či jazyk, který je nezasvěceným zapovězen a sdílí jej jen oni dva. Nikdy jsem nebyl majitelem psa, ale v mé zkušenosti s kočkami zmiňované platí do puntíku. Tak například zatímco Pedro si mě usmiřuje tím, že ke mně přijde a "dává mi hlavičky", což je někdy pěkná pecka, zvláště v případě spánkové kosti při odpolední siestě, tak Ned svou snahu získat si mě zpět (a hlavně se ujistit, že nepřijde o přísun potravy) dává najevo až "go-go" stylem nakrucování pozadím před mým obličejem. Zbytek nechť si laskavý čtenář přečte v přiloženém článku. K případným debatám, kdo je lepší, jestli kočky nebo psi, je to stejné, jako s fotbalem a hokejem. Takže kočkám zdar a fotbalu rovněž!
A tenhle znáte?:
If we stay with animal analogies for a moment, owners of dogs will have noticed that, if you provide them with food and water and shelter and affection, they will think you are god. Whereas owners of cats are compelled to realize that, if you provide them with food and water and shelter and affection, they draw the conclusion that they are god. (Cats may sometimes share the cold entrails of a kill with you, but this is just what a god might do if he was in a good mood.)
Christopher Hitchens, The Portable Atheist
Žádné komentáře:
Okomentovat