Can Evolution Have a ‘Higher Purpose’?

Někdy se stane, že autor, kterého jste si po určitou dobu vážili, vám vypadne z oka, jindy zase jej začnete třeba i nesnášet. V opačných případech autor, jemuž jste nemohli přijít na jméno, se ukáže být tím, koho si oblíbíte. První zkušenost mám s historikem a filozofem biologie Michalem Rusem, málokdo ví, že druhou zkušenost jsem učinil s dnes již neexistujícím Christopherem Hitchensem (od jehož konce existence letos uplynulo již pět let, bohužel). Robert Wright si kdysi získal mé sympatie knihou Morální zvíře, jejíž počeštělou verzi jsem četl jako jednu z prvních během svých vysokoškolských studií. Postupem času jsem však seznámil s (mnohem) lepšími popularizátory vědy a ruku v ruce s tím mi Wrightovy postoje přestaly být tak sympatické jako dříve. Může to být samozřejmě jenom můj dojem, ale v posledních letech se Wright spíše soustředí na vyjadřování kontroverzních názorů, které však často nemají oporu v evidenci. Před pár dny pro sekci The Stone na webu The New York Times uveřejnil příspěvek o tom, zda evoluce může mít "vyšší účel" ("higher purpose" - popř. smysl či dokonce záměr). 

Každý trochu sběhlý v problematice evoluční biologie by na headline, uvedený s otazníkem, mohl suše konstatovat "ne", popř. "ani omylem" nebo ještě "to je vtip?" Pokud si ale dáte tu práci a projdete si Wrightův text jako celek, může posloužit jako příklad uvažování stran evoluce a účelnosti. Jak lze tušit, jde o příklad špatný, ne-li přímo odstrašující. Wright se totiž pokouší argumentovat v několika podivných tazích, které jsou však docela známé pro ty, kteří jsou obeznámeni s argumentačními fauly a kontinentální filozofickou tradicí. Myšlenkové experimenty, z nichž někteří mají tendenci vyvozovat znalosti o světě, zaštiťování se autoritou, urputná snaha poukazovat na zdánlivé nejasnosti v aktuálním vědeckém pohledu na svět. Je zde i nejasné formulování klíčových pojmů udržující zadní vrátka pro relativizaci a imunizaci vůči případné kritice, zdánlivě seriozní uvažování nad podnětnými tématy a očividná snaha být v pozici jakéhosi arbitra, který ví více než ostatní a má přehled.

Robert Wright otázku účelu v evoluci formuje na pozadí rozhovoru s William Hamiltonem, jedním z nejdůležitějších evolučních biologů všech dob, autorem notoricky známého Hamiltonova pravidla vysvětlujícího projevy altruismu a sobeckosti v poměru k přibuznosti, resp. množství sdílených genů. Jde rovněž o jednoho z "duchovních otců" teorie sobeckého genu brilantně vysvětlenou přelomovým, stejnojmenným dílem dalšího titána evoluční biologie Richarda Dawkinse (nedávná zmínka zde). Ve zmíněném rozhovoru se měl Hamilton vyjádřit takto:

Yes, yes. There’s one theory of the universe that I rather like — I accept it in an almost joking spirit — and that is that Planet Earth in our solar system is a kind of zoo for extraterrestrial beings who dwell out there somewhere. And this is the best, the most interesting experiment they could set up: to set up the evolution on Planet Earth going in such a way that it would produce these really interesting characters — humans who go around doing things — and they watch their experiment, interfering hardly at all so that almost everything we do comes out according to the laws of nature. But every now and then they see something which doesn’t look quite right — this zoo is going to kill itself off if they let you do this or that. [these extraterrestrials] insert a finger and just change some little thing. And maybe those are the miracles which the religious people like to so emphasize. [...] I put it forward in an almost joking spirit. But I think it’s a kind of hypothesis that’s very, very hard to dismiss.

Následně se Wright pokouší relativizovat, oslabit nebo dokonce vyvrátit čtyři mýty o vztahu evoluce a účelu, mýty, které se dle něj tradují jakožto očekávatelné, standardní reakce na tvrzení, že něco takového jako účel je v případě evolučního vývoje druhů možný. Znění mýtů ponechávám v originále s možným překladem:

Mýtus č. 1

To say that there’s in some sense a “higher purpose” means there are “spooky forces” at work.

Říci, že v jistém smyslu existuje "vyšší účel" znamená, že zde fungují "přízračné síly"

Mýtus č. 2

To say that evolution has a purpose is to say that it is driven by something other than natural selection.

Říci, že evoluce má účel, znamená, že je řízena něčím jiným, než přirozeným výběrem.

Mýtus č. 3

Evolution couldn’t have a purpose, because it doesn’t have a direction.

Evoluce by nemohla mít účel, jelikož nemá směr.

Mýtus č. 4

If evolution has a purpose, the purpose must have been imbued by an intelligent being.

Jestliže má evoluce účel, musí být tento účel dodán inteligentní bytostí.

Nevím, čím to je, ale Wright působí trochu jako zoufalec, trochu jako uplakánek, bohužel však také ale jako diletant. Snad toto hodnocení není příliš příkré, ale pokud někdo vážně tvrdí následující:

Evolution can have a purpose even if it is a wholly mechanical, material process — that is, even if its sole engine is natural selection. After all, clocks have purposes — to keep time, a purpose imparted by clockmakers — and they’re wholly mechanical,

nedá se opravdu brát příliš vážně. Jakýkoliv příměr v podobě využití Paleyho myšlenkového experimentu po roce 1859, kdy byla publikována nejdůležitější kniha všech dob, působí jako opravdu špatný vtip. Ale vezměme všechny mýty postupně, přičemž předesílám, že Wright neuvádí žádné odkazy, kterými by zmíněné mýty nějak doložil. Předpokládejme ale, že jejich uvedení má své opodstatnění.

Pokud budeme pod účelem rozumět "to, kvůli čemu se něco děje" (kol. Filosofický slovník, Olomouc 2002, s. 422), pak je Wrightův seznam mýtů zhola neudržitelný. Hned u prvního mýtu není jasné, co si pod "přízračnými silami" představit. Jestli je možné je ztotožnit se silami nemateriálními, tj. neexistujícími, pak by taková námitka/mýtus nedávaly příliš smysl. Perfektní smysl ale tento mýtus dává ve chvíli, pokud zastáváte tvrzení, že evoluce žádný účel nemá, pak by jí totiž jediný účel mohly vtisknout síly nepodléhající fyzikálním zákonům. Jedině ty by mohly působit vně determinstického vesmíru a buď před jeho počátkem nebo po jeho vzniku mohly něco takového jako účel do mechanistického světa vnést. To nás přivádí k jedinému možnému konstatování: žádný účel neexistuje. Wrightův nebo Hamiltonův myšlenkový experiment o mimozemšťanech bavících se tím, jak na Zemi vysadili život a nyní tráví čas jeho sledováním, je asi tak legitimní jako pětiminutová hypotéza nebo mozek v kádi.

Příměr mechanických hodin k evoluci jsem již zmínil v podobě citování Wrighta samotného. Nemohu se ubránit pocitu, že po Darwinovi podobné úvahy nestojí za pozornost. Přesto bych rád zdůraznil, že je spousta lidských artefaktů, které byly vytvořeny za určitým účelem, k plnění nějaké funkce či funkcí. Vytvářet ale zcela falešnou analogii mezi hodinovými strojky a organismy, není jen nepochopením evoluce, ale také hazardováním s vlastní pověstí a parazitováním na úrovni rozhledu čtenářstva. Je to podobné, jako když katolíci k vysvětlování trojjedinosti boží používají příměr s tím, že voda se může vyskytovat ve třech skupenstvích - v kapalném, pevném a plynném. Nepochybuji, že někteří se na něco takového chytí, protože někteří popírají přistání na měsíci, jiní si zase myslí, že Rusko je fajn země. Intuice nás mohou jednoduše svádět k tomu nechat se přesvědčit téměř o čemkoliv.

Mýtus číslo tři je údajně vystaven na představě, že evoluce nikam nesměřuje. Proti tomu Wright kontruje tím, že existuje shoda na směřování evoluce k čím dál tím vyšší míře komplexity/složitosti. Nejsem si jist, zda Wrightovo velice silné tvrzení o tom, jak by se většina evolučních biologů na čím dál tím větší komplexitě shodla, zakládá na pravdě. Ani není jasné, co se onou komplexitou myslí - jde o složitost organismů, populací, druhů? Každá z rovin obnáší v souvislosti s komplexitou spoustu problémů, největším však je Wrightovo tvrzení, že pokud by evoluce měla dostatek času, vytvořila by i další inteligentní bytosti jako jsou lidé. Nevím, existence mnoha živých fosilií je dostatečně silným zpochybněním takového názoru. Všimněme si také toho, že se kromě teleologického zabarvení jednotlivých pojmů (což je zřejmě důsledek naší evoluční historie a potažmo jazyka), implicitně objevují snahy evoluci nahlížet jako inteligentního designéra - kdyby na to měla evoluce dost času, vytvořila by další inteligetnní bytosti. Tak nějak se asi předpokládá, že by vyšší inteligence byla jednoduše výhodnější, adaptivnější a zvyšující fitness, tudíž by se jednoduše vyvinula, snad i nutně. Nicméně takové chápání evoluce je zcela mylné. Kromě toho, že fylogeneze druhů je plná rozličných řešení pro podobné problémy, evoluce nevytváří nic takového jako optimální řešení daných problémů, jelikož řešení je funkční přímo úměrně jeho udržitelnosti vzhledem k míře proměnlivosti příslušného prostředí. Pokud se konkrétní druh pohybuje v prostředí, pro které je dostatečně "fit", nevyskytnou se evoluční tlaky, které by vedly ke "hledání" nových řešení vůči novým problémům. Změna v prostředí (úbytek potravy, nový predátor, posun v ekologické rovnováze atd. kdy se dílčí faktory mohou kombinovat) vytváří určitý evoluční tlak, který může mít za následek vymření, migraci nebo speciaci. Partikulární znaky tak jsou selektovány vůči evolučním tlakům, umožní svým nositelům projít hrdlem evoluce. Avšak jakékoliv řešení problému je poplatné daným změnám, nikoliv tomu, co by se z pozice inteligentního designéra mohlo jevit jako nejlepší, protože organismy vždycky disponují omezeným počtem genů v determinujícím prostředí, nezačínají takříkajíc na zelené louce. V tomto ohledu mám vážné obavy o to, zda Wright záměrně nevytváří karikaturu toho, jak evoluce funguje.

Čtvrtý mýtus o nutnosti inteligentní bytosti vepsat účel do evoluce Wright chápe jako možnost, že veškerý evoluční vývoj organismů, popř. života je v podstatě simulací a odvolává se na Nicka Bostroma. Švédský futurolog Bostrom může mít zajímavé myšlenky, kterých se nedávno chytil i Elon Musk, nicméně soudím, že zůstávají jenom v rovině toho, co sám Wright tvrdí - v rovině spekulací. Sice se v závěru snaží vyvolat dojem, že zmíněná simulace, a potažmo i možný účel, by měly mít prostor ve vědě jako celku, nejsem si pak ale už vůbec jist tím, jak chápe vědeckou hypotézu. Jakákoliv hypotéza musí v principu obsahovat způsob své testovatelnosti. Jak testovat účel v přírodě nebo to, že jsme součástí simulace, je nad (či pod) mou rozlišovací schopnost. K tomu všemu v posledním odstavci Wright tak trochu plete hrušky a jablka, takže mi nezbývá, než jeho další texty zařadit do ignore listu.

Závěrem ještě doušku k velikánovi Hamiltonovi. Opravdu se mi nepozdává, jak jeho jméno a vyjádření Wright pro svoje spekulace v článku použil. I kdybychom ale vzali za své, že Hamilton sám byl zastáncem existence účelu v evoluci, není jediný důvod, abychom proto změnili standardní chápání evoluce, která jednoduše žádný účel neobsahuje a v deterministicky fungujícím vesmíru ani obsahovat nemůže. Věda totiž svou explanační sílu neodvozuje od zjevených pravd nebo mouder hlásaných věrozvěsty a její otevřenost revizi se vztahuje i na jednotlivé vědce a jejich názory. Působení vědců a jejich přínos mohou být určující, ale rozhodující je vždy evidence, testovatelné hypotézy a experimentální ověřování dat. I proto je heslo Královské společnosti "Nullius in verba"...

Úplným závěrem: jsem zhruba v polovině Other Minds a brzy se můžete těšit na hutný příspěvek.

Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons

Podle nedávného výzkumu Pew Research Center se zhruba 5,8 miliardy světové populace identifikuje s určitou formou náboženství. Jakýsi základní přehled lze získat z úvodního shrnutí zmíněného výzkumu:

The demographic study – based on analysis of more than 2,500 censuses, surveys and population registers – finds 2.2 billion Christians (32% of the world’s population), 1.6 billion Muslims (23%), 1 billion Hindus (15%), nearly 500 million Buddhists (7%) and 14 million Jews (0.2%) around the world as of 2010. In addition, more than 400 million people (6%) practice various folk or traditional religions, including African traditional religions, Chinese folk religions, Native American religions and Australian aboriginal religions. An estimated 58 million people – slightly less than 1% of the global population – belong to other religions, including the Baha’i faith, Jainism, Sikhism, Shintoism, Taoism, Tenrikyo, Wicca and Zoroastrianism, to mention just a few.

Potíže a možné metodologické nejasnosti spojené s jakýmkoliv demografickým výzkumem jsou všeobecně známé, přesto nám uvedená data dávájí k dispozici základní přehled o religiozitě světové populace. Na konci listopadu byly publikovány výsledky čerstvé studie o vztahu mezi náboženskou praxí a aktivací ventromediálního prefrontálního kortexu (VPK) a to u mormonů. Byť v současnosti ohledně jednotlivých částí lidského mozku nepanuje jistota a shoda, je prefrontální kortex spojován především s emočními a sociálními dispozicemi, riskováním, strachem a rozhodováním. Zdá se rovněž, že je možným "centrem" potlačování emočních reakcí. Základním cílem uvedeného výzkumu bylo zjistit, do jaké míry jsou příslušné oblasti mozku aktivovány ve chvílích, kdy probandi vypovídali o náboženské zkušenosti, resp. pociťování přítomnosti duchovna.

Během hodinového testování bylo 19 probandů (z toho 7 žen) vystaveno:

• 6minutovému videu o statistikách jejich členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tj. mormonů)
• 8minutovému úseku citací mormonských a ostatních náboženských autorit
• 8minutovému předčítání z Knihy Mormonovy (ve zkrácené verzi dostupné i v češtině, pro otrlé tu pak je původní Kniha Mormon : zpráva, psaná rukou Mormonovou na tabulkách vyňatých z desek Nefiho z roku 1933 nebo on-line verze, pro ty nejdrsnější je tu pak trip v podobě oficiálního webu mormonů v ČR)
• 12minutové video prezentující biblické scény a dalších obsah evokující náboženské představy
• Dalších 8 minut citací

Detaily a rozbor jednotlivých úkolů včetně výsledků lze nalézt v přiloženém článku a to včetně komentáře dat získaných prostřednictvím využití funkční magnetické rezonance, která sloužila jako podklad pro asociaci jednotlivých úkolů s oblastmi mozku aktivními během jejich plnění. Kromě toho, že vystavení jednotlivým úkolům vykazovalo velmi silnou afinitu s aktivací těch částí mozku, které spojujeme s odměňováním, intenzivními náboženskými prožitky, pocitem klidu a vřelosti, autoři se v závěru pokusili předestřít, jakým směrem by se budoucí výzkumy mohly ubírat:

Given commonalities in brain architecture across individuals with limited neural mechanisms for representing euphoria, a search for shared neural mechanisms for intense religious and spiritual feelings across cultures may provide insight into the evolution of complex religious systems and opportunities for cross-cultural understanding of deeply held religious beliefs and experience. Ultimately, the pairing of classical reward responses with abstract religious ideation may indicate a brain mechanism for attachment to doctrinal concepts and charismatic in-group religious leaders.

V souvislosti s tímto výzkumem jsem si vzpomněl na starší studii týkající se postojů k masturbaci mezi mormony provedené Markem Malanem a Vernem Bulloughem v roce 2005. Pro každého se zájmem o historii církve založené Josephem Smithem může jít o velmi podnětné čtení.

Ferguson, Michael A. et al (2016) "Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons" [PDF]

Malan, Mark Kim & Bullough, Vern (2005) "Historical development of new masturbation attitudes in Mormon culture" [PDF]

Výběrové kurzy

Zanedbání pravidelného shrnutí uplynulého roku jsem stále ještě nenapravil, ale brzy se k tomu nejlepšímu, co dle mého přinesl rok 2013 jistě dostanu. Je však příhodnější, abych první letošní příspěvek začal něčím vskutku pozitivním a dle všeho tomu tak skutečně je. Protože k povinnostem studentů doktorského studijního programu filozofie na KFI FF patří mimo jiné i výuka výběrových kurzů, vypsal jsem po patřičných konzultacích s povolanými osobami pro letní semestr hned dva kurzy. Z mého pohledu milou povinnost budu naplňovat v kurzu "Postmoderní filozofie na pozadí díla Michela Foucaulta" a "Vybrané kapitoly z filozofie biologie I". Mimo jiné jsem od zveřejnění obou kurzů ve STAGu dostal několik dotazů stran jejich obsahu, protože anotace u kurzů stále absentují, napravuji tak do určité míry zmíněný nedostatek touto cestou.

Ti, kteří mě znají, tak přesně vědí, že první je mimo jiné guilty pleasure vzhledem k mé studijní minulosti, protože Foucaultovu dílu jsem se věnoval několik let, čistě soukromě v tom pokračuji nadále a zároveň jej považuji za snad jediného francouzského postmoderního filozofa, kterému se má smysl věnovat i nadále; pořadí důvodů vypsání kurzu nechť si seřadí každý dle svého uvážení. Název kurzu může trochu zavádět, ale jakmile se podíváte na syllabus kurzu, snadno zjistíte, že se budu věnovat i dalším autorům jako je Roland Barthes, Jacques Derrida nebo Gilles Deleuze. Zátěž ale bude na Foucaultovi a to včetně posledních dvou publikovaných kurzů - La société punitive a Du gouvernement des vivants, které se mi podařilo v závěru roku opatřit v originále a nyní je poctivě studuji. Kromě toho vloni vyšel zdárný A Companion to Foucault, další dosud neuveřejněné texty se na letošek chystají, díky milým kontaktům z Berkeley jsem se dostal i k některým méně známým zdrojům, takže kurz by měl být co nejaktuálnější. I přes se velmi vřelý vztah k Michelovi Foucaultovi se snažím jeho dílo traktovat hodně kriticky, ale stále spravedlivě, takže na své si mohou přijít jak sympatizanti, tak odpůrci.

Filozofie biologie představuje aktuálně hlavní předmět mého studijního zájmu a druhý kurz slouží jako základní úvod do problematiky. Neustále mě překvapuje, jak málo je tento filozofický obor reflektován v českém prostředí, přijde mi poněkud zanedbaný a díky zmíněnému kurzu se snad podaří dostat jej více na světlo. Syllabus kurzu je nastaven tak, aby respektoval především tradiční témata, pokud ale půjde vše dobře a ohlasy budou pozitivní, rád bych pro zimní semestr příští roku navázal pokračováním, v němž by více prostoru dostala témata nejaktuálnější. Stejně jako u předchozího kurzu, i v případě filozofie biologie byla úroda více než hojná, a tak budu vycházet např. z posledních "skript" Peter Godfrey-Smithe Philosophy of Biology, zdařilého průvodce editovaného Michaelem Rusem The Cambridge Encyclopedia of Darwin and Evolutionary Thought a dalších. Myslím, že je na co se těšit.

Oba kurzy jsou určeny všem zájemcům, takže se zapisujte, budu velmi rád, pokud se sejde co nejhonější účast. Zápis začíná už zítra, takže neváhejte.:-) Dovolím si jen upozornit, že v případě filozofie biologie jsou texty výhradně v angličtině (snad kromě jednoho :-) ), to samé se týká i kurzu o Michelu Foucaultovi; franštinářům pak v případě zájmu rád poskytnu zdroje v originále, ale číst texty v originále není z pochopitelných důvodů nutnou podmínkou, vystačíme si s angličtinou a občas i s naším rodným jazykem.

V sumě: po více jak šesti letech výuky a práce se studenty končí delší pauza a já se budu moci vrátit k tomu, co mě opravdu hodně baví, tj. k výuce. Na všechny z vás, kdo se rozhodnete na jeden či oba kurzy zapsat, se velice těším! Wish us luck.

PS: Pokud by vyvstaly některé další dotazy, tak se na mě neváhejte obrátit prostřednictvím emailu, milerád zodpovím jakékoliv dotazy.

Edit: 21. 1. 2014, 21:35 - Anotace obou kurzů už jsou, alespoň rámcově, dostupné i ve STAGu

Náboženství se vždycky vymstí

V poslední době se snažím rozšiřovat si záběr stran nových témat, které jsou předmětem zájmu filosofie biologie. Jedním z podnětů byl chystaný úvod do tohoto progresivního filosofického oboru, který připravuje můj asi aktuálně nejoblíbenější autor Peter Godfrey-Smith. Dle všeho se jedná o zřejmě o skripta ke kurzu, který letos vyučuje na The Graduate Center, City University of New York. S odstupem několika let tak fanoušky filosofie biologie čeká čerstvý příspěvek překládající základní přehled o tématech, která se v rámci diskusí tzv. třetí generace ve filosofii biologie dostávají do hledáčku biologů inklinujících k teorii a filosofů fušujících do biologie. Jen namátkou se jedná o otázku informací v biologii, symbiózu, komunikaci nebo traktování dílčích biologických jevů prizmatem mechanismu. Osobně mne v posledních týdnech přilákala lidová biologie a vrátil jsem se snad k detailnějšímu studiu Darwinova vlivu na filosofii. Fakt, že naturalizace ve filosofii vládne je dnes neoddiskutovatelný, my, co se filosofií zabýváme máme před sebou nejeden chlívek k vyklizení.

Na jednu stranu je vzrušující vidět, že filosofie biologie přichází s neustále novými tématy, na druhou stranu by se však nemělo zapomínat, že ta tradiční nezůstávají nijak pozadu. Už od prvních sborníků textů z filosofie biologie se otázky religiozity pravidelně objevuje jako jedno z tradičních témat napříč všemi třemi generacemi filosofů biologie a stále přicházejí nové podněty. Jak jsem tak slídil internetem, narazil jsem na Scotta Atrana. Tenhle sympaťák je v seznamu Davida Chalmerse uveden mimo jiné v souvislostí se zmíněnou lidovou biologií (taky vám to zní trochu divně?), přitom podle oficiálního webu University of Michigan je Atran opravdu hodně rozkročeným týpkem. Aby toho k mému milému překvapení nebylo málo, hned první z textů, jehož je spoluautorem, představuje velmi hutný nástřel toho, jakým směrem by se filosofie biologie mohla (společně s dalšími obory) stran religiozity v blízké budoucnosti ubírat. Je fakt, že článek "Religious and Sacred Imperatives in Human Conflict" z časopisu Science je už z roku 2012, ale u takovéhle nálože můžeme nějakou tu proleželost snadno odpustit.

V sumě lze konstatovat, že Atran a Ginges ukazují, jaké dopady mají sakralizační praktiky s ohledem na kooperaci, řešení konfliktů a budování vnitroskupinové identity. K tomu mimo jiné i nadhazují celou řadu témat k výzkumu jako je např. studium internalizací sekulárních a sakrálních hodnot u dětí nebo jaký je vztah mezi těmito hodnotami s ohledem na násilné či mírové řešení konfliktů. Jako už tradičně nechci být škarohlídem a více ničit zážitek z neskutečné jízdy, kterou zmíněný článek nabízí. Proto se omezím jen (náhodný) výběr tří tezí, kterými je text prošpikován. Připomínám, že všechno, co je v článku předloženo, je s odkazem na takové figury jako je např. Bloom, Boyer nebo Boyd (hehe).

Studies suggest that costly and seemingly arbitrary ritual commitment to apparently absurd beliefs deepens trust, galvanizing group solidarity for common defense and blinding members to exit strategies. 

Even arbitrary assignments of sacredness, whose transgressions are taboo and often severely punished, unequivocally distinguish otherwise closely associated groups: Sabbath and Kosher laws isolated Hebrew

hill tribes from Canaanite neighbors and, in later centuries, diaspora Jews from surrounding societies; ritual association with chosen animals and plants socially separated contiguous Australian aboriginal groups for millennia. The more antagonistic a group’s neighborhood, the more proprietary the group’s sacred values, increasing ingroup reliance, but also disbelief and potential conflict toward other groups.

The implication is that when sacred values acquire supernatural association, they become conceptually immune to reasoned challenge and subject to self-monitoring, reducing possibilities for social defection; they also become attentionarresting and memorable, rendering them culturally contagious.

Atran, Scott & Ginges, Jeremy, "Religious and Sacred Imperatives in Human Conflict", Science, Vol 336, 18th May 2012, pp. 855-857 [PDF]

Popírání historie

Dnes a další dva dny budou mít v Texasu veselo, u příležitosti THSC Southwest Convention & Family Conference tam totiž míří Ken Ham, magor, co tvrdí, že dinosauři a lidé žili společně, naše planeta je mladší než 7000 let a čelní propagátor kreacionismu mladé Země, který vydává za vědecký přístup. Mimo jiné Billu Maherovi položil kdysi zákeřnou otázku "Are you a god?", kterou považoval jejich diskusi za vyřešenou (sic).

PZ Myers se ke zmiňovanému setkání vyjádřil včera a velmi pěkně v něm odstřelil (dalšího doktora) Davida Shormanna, jehož vyjádření k protestní akci Houstonských ateistů je poměrně zběsilé. Mimo jiné v něm odkazuje a píše:

Only a fool would say Christians are anti-science. One of God’s first commands to Christians in Genesis 1:26-28 was to think scientifically.

Ať jsem hledal, jak jsem hledal, Shormannův výklad příslušné pasáže je prostě hodně obskurantní, zřejmě exegezi posouvá o pěkných pár mil dále a extenzivní výklady nabývají zcela nových možností. Sáhl jsem dokonce i po svém exempláři notně opoznámkované Bible svaté, ale vše hovoří proto, že Shormannův výklad je výsledkem jeho rozjímání nad kávovou sedlinou. Posuďte odkazovanou pasáž "vědeckého smýšlení" sami:

26 Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“
27 Bůh stvořil člověka ke svému obrazu,
k obrazu Božímu stvořil jej:
jako muže a ženu stvořil je.
28 A Bůh jim požehnal. Bůh jim řekl: „Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem lezoucím po zemi.“ (http://www.bible21.cz/online)

Respektive:

26 Then God said, “Let us make man in our image, after our likeness. And let them have dominion over the fish of the sea and over the birds of the heavens and over the livestock and over all the earth and over every creeping thing that creeps on the earth.”
27 So God created man in his own image,
in the image of God he created him;
male and female he created them.
28 And God blessed them. And God said to them, “Be fruitful and multiply and fill the earth and subdue it, and have dominion over the fish of the sea and over the birds of the heavens and over every living thing that moves on the earth.” (http://biblia.com/bible/esv/Ge1.26-28)

 Původně jsem chtěl napsat, že tady něco nesedí, ale ono tady nesedí nic a ani nemůže. Kdokoliv, kdo se pokouší popírat kvanta evidencí, je prostě nebezpečný jak sobě, tak především svému okolí. Míra může být různá. Myers si elegantně s Shormannem vytírá a to pěkně do sucha.

(h/t: PZ Myers)

There is more than one way to skin the bipedal cat

Ann Gibbonsová je autorkou parádní knížky První lidé: Závody v hledání nejstaršího předka a přinejmenším poloamatérskou paleontoložkou. Přiznám se, že před přečtením této knížky jsem měl pořádné mezery - co mezery - pořádné díry v chronologii dílčích nálezů nejstarších hominidů a proto mi její kniha přišla více než vhod, přičemž v ní poměrně pravidelně listuji a připomínám si základní skutečnosti. Rovněž jsem mnohem pozornější a podezřívavější (i díky Switekově Written in Stone), když se objeví senzační sdělení o (dalším, ehm) "chybějícím článku mezi člověkem a opicí".

Ann Gibbonsová pravidelně píše pro časopis Science články vztahující se k evoluci člověka (především z oblasti antropologie a paleoantropologie) a číslo z 9. září nebylo výjimkou, Gibbonsová zde publikovala článek Skeletons Present an Exquisite Paleo-Puzzle. Kromě příspěvku Ann Gibbonsové se téma "rozlezlo" ještě na dalších dvaceti stranách zevrubného rozboru (s. 1402 - 1422), který je spíše pro fajnšmekry, nadšence a paleontology-nerdy.

Už obálka zmíněného čísla naznačuje, že tématicky je toto vydání vystavěno na dostupných informacích o zhruba tři roky starém objevu nového druhu Australopithecus sediba, jak své nálezy z jeskyně Malapa blízko města Muldersdrift (a nálezy svého syn Matthewa, který byl vlastně prvním nálezcem v dané oblasti) pojmenoval Lee Berger z Univerzity Witwatersrand v Johanesburgu. Celkem Bergerem vedený mezinárodní tým od roku 2008 nalezl náramně dobře zachované pozůstatky neúplných koster dvou zástupců tohoto druhu: chlapce ve věku mezi 12 - 13 lety a o něco starší ženy. Datace spadá zhruba do období 2 miliony let před naším letopočtem a podle předběžných náznaků by se tak A. sediba "vešel" mezi populární Lucy (Australopithecus afarensis) a první zástupce rodu Homo (habilis). Nelze ještě plně posoudit význam a dopad celého nálezu, ale již teď je známo několik faktů, s nimiž budou odborníci v následujících měsících a letech pracovat, předkládat možná vysvětlení a teoreticky i zasáhnout do genealogie...

Předně: A. sediba představuje pozoruhodný mix mezi lidoopem a člověkem. Na jedné straně jsou přítomny drobný mozek (cca 420 cm³), dlouhé paže, tělo/trup o velikosti šimpanze a úzké porodní cesty. Na straně je druhé jsou zde poměrně krátké prsty, dlouhý palec naznačující možnost jemného uchopování a díky rekonstrukci prostřednictvím počítačového modelu také odlišná reorganizace mozku naznačující dle Bergera zjednodušeně, že A. sediba vykazuje znaky modernějšího uspořádání mozku. Neuropaleontolog Ralph Holloway se domnívá, že by toto modernější uspořádání mohlo nabízet alternativní vysvětlení "nutnosti" přeuspořádat mozek. Místo zvětšujícího se objemu by tak důvod mohl spočívat...no ano, v přirozeném výběru, který v minulosti upřednostnil a posiloval ty části mozku, které zodpovídaly za schopnost používat nástroje, stejně tak za řeč nebo vyhodnocování chování, tj. přesně ty schopnosti, které jsou spojeny s čelním lalokem mozku. A právě ten je u A. sediba dle Bergera znatelně "vyrýsován".
Dále se nabízí: délka prstů, palce a jeho postavení odpovídající schopnosti jemného úchopu zpravidla spojovaného až s rodem Homo. A sediba však tyto znaky vykazuje a zřejmě tak byl tento druh zmíněnou schopností vybaven. Toto shledání však není zase tak jednoznačné, jak tvrdí William Jungers ze Stony University v New Yorku, dle něhož je dochovaná dlaň blíže zástupcům rodu Australopithecus, o čemž ostatně vypovídá i pánev A. sediba, která má poměrně úzké porodní cesty. S pánví však je z druhé strany potíž v tom, že její zahnutí je spíše esovité, bližší rodu Homo než u zmíněné Lucy.

Průběžné závěry jsou asi takové, že jednak bude potřeba srovnání nálezů s více pozůstatky zástupců rodu Australopithecus, ale dle všeho se zahnutí pánve ukazuje být důsledkem vzpřímené chůze spíše než zvětšování objemu mozku. Ten tlačil na zvětšování porodních cest, následně pak vedl k úpravě zahnutí pánve s důsledkem umožňujícím vzpřímenější chůzi. Carol Ward z Univerzity v Missouri však nevylučuje, že u rodu Homo by pánev nemohla být přizpůsobena z obou zmíněných důvodů - vzpřímené chůze a porodů. Další srovnávání by mělo ukázat, jak tomu bylo v případě A. sediba.

Ať už závěry dalších srovnání budou jakékoliv, shoda panuje zřejmě v tom, že rozdílných znaků mezi A. afarensis a A. sediba je tolik, že je druhého jmenovaného možné považovat za samostatný druh. A pokud se potvrdí předpoklad o sdílených znacích mezi A. sediba a Homo (habilis), bude uznání prvně jmenovaného jakožto samostatného druhu a nově doplněného "chybějícího článku" dovršeno. Každopádně dle vyjádření všech zasvěcených odborníků tento nález dokazuje, že k adaptaci v podobě vzpřímené chůze mohla velice dobře vést více než jedna cesta a to je (další z nepřeberného množství) zjištění, která stačí k tomu považovat evoluci za největší show na Zemi*.

Vzhledem k tomu, že mi rytmus braní antibiotik poměrně rozhodil spánkový režim, přetáhl jsem psaní tohoto příspěvku přes půlnoc a mohu se do peřin uložit s konstatováním, že Seifertův doodle k jeho dnešnímu výročí je pěkný, milý, barevný, ale mohl být klidně promyšlenější.




* V originále Dawkinsovo The Greatest Show on Earth je do češtiny přeloženo jako Největší show pod Sluncem. Zřejmě jsem špatně četl a ještě mizerněji hledal, ale důvod pro tento způsob překladu jsem v knize nenašel.

Pozn. : Ke konci roku 2012 předpokládá Ron Clarke rovněž z  z Univerzity Witwatersrand v Johanesburgu publikovat poznatky stran svého nálezu pojmenovaného jako Little Foot. Kosterní nálezy z jeskyní v Sterkfontein nacházejících se asi 15 km od Bergerova naleziště byly poprvé popsány roku 1995 a referováno o nich podrobněji o čtyři roky později. Clarke se domnívá, že jeho Little Foot je novým druhem mezi Lucy a druhem Australopithecus africanus.

Premiéra

7. dubna 2011, 11:00 PF UJEP v Ústí nad Labem měla moje maličkost premiéru a to hned z několika ohledů. Poprvé jsem měl možnost přednášet na půdě vysoké školy, poprvé posluchači a posluchačky, před kterými jsem se ocitl, čítali nad 50 lidí (73, přesně, no, alespoň před přestávkou:c) ), poprvé jsem měl možnost veřejně promluvit na téma, jemuž se věnuji cca poslední tři roky. Přednáška na téma evoluční psychologie (Úvod do evoluční psychologie) by mi ještě před časem přišla z mé strany nemyslitelnou, v současnosti pro celou řadu mých známých není ničím jiným než drzostí z mojí strany.I tak se odehrála, protože jsem o ni byl požádán a já děkuji panu Henzlovi za tuto možnost, paní Jaegerové za kávu a dr. Wedlichové za vřelé přijetí. Pokusil jsem této možnosti celkově využít a maximálně se z ní poučit. Vycházel jsem z R. Dawkinse, S. Pinkera, D. Busse, z L. Cosmides a J. Toobyho, R. Dunbara, M. Ridleyho a dalších (Darwina nevyjímaje).

Nyní menší reflexe. Především je potřeba zmínit, že přednáška byla pro studenty a studentky pedagogické fakulty, různých oborů a také pro studenty a studentky pedagogického minima. Byl jsem upozorněn, že nemám očekávat žádné předběžné porozumění, ale konfrontace byla v tomto ohledu ještě obtížnější, než jsem původně předjímal. Ačkoliv jsem se snažil nejprve uvést do základů evoluční biologie, poté evoluční psychologie a následně rozebrat několik témat (reciproční altruismus, pohlavní výběr, rodičovské investice, vývoj jazyka atd.), kvalita zřejmě z mojí strany byla prachbídná, jelikož posluchačstvo bylo téměř inertní. Výjimku tvoří tři studentky střední školy, které mě přijely jednak podpořit, zároveň zvedaly míru zájmu o tématech přednášky a zatřetí zlepšovaly vědomostní základ přednáškové místnosti. Tímto Ditě, Janě a Karolíně děkuji!

Dále, i přes drtivé přiznání, že nikdo z přítomných nebyl věřící, o evoluci, Darwinovi nebo vývoji života na zemi nikdo neměl téměř ani ponětí (!). Dr. Wedlichová přítomná na samém závěru mé bezostyšné seberealizace použila něco z Ridleyho Červené královny, nicméně pokud to je vše, co je možné čekat od přednášky a posluchačstva na půdě vysoké školy, jsem maximálně rozčarován. Jeden příklad za všechny. Když jsem ve stručnosti srovnával kognitivní psychologii s behaviorismem a čekal odpověď na otázku, jaká je základní myšlenka behaviorismu, mohl jsem v místní aule stát ještě teď. Vlastně nemohl, jelikož výuka po třetí hodině probíhala dále.

Největší míru zájmu vyvolala pasáž o sobeckém genu a o sexuálních strategiích mužů a žen společně s velikostí penisů u světové populace (h/t Filip Tvrdý). Konstatování, že Češi jsou v Evropě na třetím místě, vyvolalo u nadpoloviční většiny přítomných žen bujarý smích.  Technik přes PC pak zabředl do otázek hledání alternativní energie, ale adekvátně zprovoznit projekci prezentace se mu i po skončení přednášky nepodařilo. Další kolega měl strach z evoluce jako nové formy religiozity a Dawkinsovi nemohl přijít na jméno. Jedna z budoucích maminek dostala šok (doslova) z možnosti, že bychom v budoucnu mohli směřovat k univerzálnímu vegetariánství, resp. veganství (P. Singer). Asi největším úspěchem byla téměř všeobecná shoda, že smsky poslané na pomoc Japonsku jsme poslali především kvůli sobě samým. Jinak přímo-úměrně s časem jsem obtěžoval pána a paní od piškvorek, abych cca v polovině výkladu zjistil, že muž evidentně a definitivně vyhrál (žena: "Podváděls!"), že nemám děti, tudíž pořádně nevím, o čem mluvím (nereciproční altruismus), a že není možné, aby "nějaký stroj" porazil lidský mozek (to jsou věci, pane Turingu...eh...). Čekám ještě na zpětnou vazbu od přítomných, ale většina se tvářila, že ji téma zajímá a konfrontace s probíranými skutečnostmi byla jejich první v životě. Inertní, ale klidní...

Musím přiznat, že zhruba čtyři hodiny přerušeného výkladu, je skutečně náročná porce, zvláště, když posluchačstvo komunikuje jen minimálně. Vyzkoušel jsem si udržet pozornost několika desítek lidí, jejichž znalosti jsem však krutě podcenil (jestli bude někdy nějaké "příště", tak nebudu předpokládat ani znalost trojčlenky) a také jsem zjistil, že jsem asi poměrně otrlý jedinec - to je tak, když se skorodiletant v oblasti evoluční psychologie drze zhostí úkolu povědět o tomto oboru takovému množství lidí. Celkově mě ale tato situace pobavila a osobní přínos byl jednoznačný: revidoval jsem vlastní poznatky a seznal, že jsem pořád ještě na začátku. Fakt, že v ČR o evoluční psychologii studenti a studentky jedné vysoké školy prakticky neslyšeli, ve mně na chvíli navíc vyvolal misionářské pocity :c). Původně jsem chtěl skončit pochvalou sám sobě, že moje studentky věděly o psychologii a biologii mnohem více než drtivá většina přítomných a tuto skutečnost si připsat k plusu. Na druhé straně jsem pár hodin v rámci ZSV letos tomuto oboru věnoval. Buď je úroveň studenstva na VŠ UJEP opravdu mizerná až zběsilá nebo by zmíněná děvčata mohla od minuty na tuto školu nastoupit. I když to přeháním, tak v každém případě mě to potěšilo - zdá se, že mé výkony ve výuce na střední škole jsou postačující i pro vysokou školu. Občas každý potřebujeme sami sobě načechrat zpuchřelé sebevědomí, no ne? 

Jediná věc, ze které mě mrazí, je skutečnost, že z celé groteskní exhibice existuje důkazní materiál v podobě video-nahrávky. Doufám, že zmiňovaný technik nepovolí žádný leak...