Zobrazují se příspěvky se štítkemvíra. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvíra. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 4. srpna 2013

Kdo pije Staropramen, pije na nesvobodu

Tak se nám rok s rokem sešel a Michal Semín a jeho suita oprášili něco xenofobních výkřiků a pomateností, tentokráte směrem k firmě Staropramen. Loni jsem se k Semínovým výronům vyjádřil poměrně jasně. Semín je magor, jeho názory vykazují nulový stupeň rozhledu a jím hlásaná moudra čpí mladší dobou kamennou a  vykazují prvky starozákonní (ne)tolerance. Proto jen zopakuji, že homosexualita je přirozená, každý má právo na sexuální seberealizaci, gap mezi výchovou dětí v rámci heterosexuálních, resp. homosexuálních párů nebyl doložen.
  
Kritika Staropramenu coby hlavního partnera letošní Prague Pride si od Akce D.O.S.T. vysloužila podobu Prohlášení, v němž se Semín a spol. vyjadřují pro bojkot nákupu a konzumace piva Staropramen. Rovněž na webu D.O.S.T. byl uveřejněn poutač ku příležitosti veřejného shromáždění "Braňme se duhové totalitě". 
Zde si dovolím malou vsuvku. V českém veřejném diskursu je v posledních letech stále v módě varovat před totalitami jakéhokoliv druhu a poměrně nelibě nesu fakt, že i novinářská branže tímto neduhem trpí. Často se např. cca čtyřicet let komunismu v bývalém Československu označuje za totalitu, přičemž o totalitě v politologickém smyslu se takto dá hovořit cca do roku 1953, tj. do smrti nechvalně proslulého jednoho i druhého syfilitika, pak šlo o posttotalitu atd. Totalita jako odborný termín má poměrně jasně vymezené charakteristiky, na nichž se již několik desetiletí shodují zástupci z oboru. Patří k nim naprostá kontrola médií, vláda jedné strany, oficiální státní ideologie, nomenklaturní obsazování rozhodovacích pozic, existence státní policie, naprostá kontrola hospodářství aj. Proto např. Severní Korea není totalitou, ale sultanistickým režimem (viz např. dílo Juana Linze). Naprosto se tak vyprazdňuje význam pojmu totalita, kdy se pod tento schovává kde co a Akce D.O.S.T. se tak veze na vlně diletantského používání zmiňovaného pojmu, přičemž v jakémkoliv ohledu je jeho užití zcela nepřesné, zavádějící a na hony vzdálené jakékoliv poplatnosti.

Zpátky ale k Prohlášení. Po úvodníku, v němž autor (autoři?) plácá jako kačer se zlomeným křídlem, se jde rovnou na věc a vysvětluje výzvu k tomu nekupovat a nepít 
Náš důvod není konzumní, nýbrž ideový. Vedení pivovaru se rozhodlo podpořit homosexualistický festival Prague Pride, čímž se demonstrativně postavilo na stranu kulturní revoluce, podkopávající samotné základy lidské společnosti.
Ano, to víme, ideologie vám táhne předem i zadem, což se projevuje v neustálém používání podivnosti "homosexualismus". Podpora Prague Pride = podpora homosexualismu = zastávání kulturní revoluce = podkopávání základů lidské společnosti. Takže vedení Staropramenu podkopává základy lidské společnosti? Ponechám-li stranou to, že si neumím představit, jak se takové podkopávání základů lidské společnosti dělá, natož, zda to je vůbec možné, netušil jsem, že v Čechách máme takového molocha, který je něčeho podobného schopen. Budu si na ty kluky z Nádražní 84 muset dávat většího majzla, protože Staropramen je, jak se dále v Prohlášení píše, spoluviníkem
procesu, jenž nevede pouze k pošlapávání občanských svobod a práv, ale i k nastolení režimu, založeného na pronásledování názorových odpůrců.
Takže Staropramen, IBM, LG nebo Velvyslanectví Spojených států amerických či Hotel Josef pošlapávají občanské svobody a práva tím, že podporují právo na svobodnou realizaci jednotlivců s homosexuální orientací. Takže lapsus jak z učebnice, přičemž režim, který dává prostor pro taková vyjádření, je režimem založeným na pronásledování těch, kteří s homosexualitou nesouhlasí. Problém je ale i v tom, že zatímco ideologická stanoviska zleva doprava a zpět si jedinec v průběhu života může průběžně osvojovat, se sexuální orientací se každý rodí. Je ale jasné, že se jedná o takovou nuanci, že Seminova rozlišovací schopnost nemá nárok. Navíc Prague Pride je vlastně jen výrazem požívání práva na svobodu shromažďování, takže by se Semín s dalšími diletanty měli obouvat např. do Pohody nebo Colours of Ostrava, kde se dá konzumovat celá řada věcí ostře kontrastujících s krédem. Alkohol a jiné drogy však v Bibli tak na frak nedostávají, takže díky za zjevovanou pravdu, hned to mají kluci od sv. Josefa jednodušší; hlavně nemyslet!
Závěr je pak klasicky mentálním zkratem rozdělujícím vesmír ve stylu my (správní, dobří, normální) a oni (nesprávní, špatní, nenormální), kde se Semín a jeho pohůnci zařazují do první sféry, samozřejmě. Je to směšné, ubohé a, ano, ideologické, náboženské prskání podělaného dítěte v koutě.

Mgr. Semínovi nedávno vyšel článek v posledním čísle polského časopisu Zawsze Wierni, jehož téma neslo název "Od walki z ojcostwem do kryzysu wiary i rodziny" (tj. Od boje s otcovstvím po krizi víry a rodiny) a pan Semín do něho přispěl textem "Rodziny i katoliccy mężczyźni - łączcie się!" (tj."Rodiny a muži katolíci - spojte se!"). Moje polština už je hodně vachrlatá, za což jsem si nejprve mírně nadával, na druhé straně existuje (zpětný) český překlad, v němž jsem si korigoval nepřesnosti v překladu, ale nemohl jsem doufat, že pomatenosti samotného textu při takové korekci vysublimují. 
Stejně jako je více než diskutabilní traktovat např. děti jako katolické nebo muslimské, to samé platí v případě rodin.Ty lze posuzovat např. z hlediska míry funkčnosti, na základě sjednaných kritérií (materiální, vychovná, emoční a jiné funkce), ale dle příslušnosti k partikulární denominaci? Semín je ale toho názoru, že jen katolické rodiny jsou ty správné, se zdravými a hlavně normálními hodnotami, vzorci chování a fungováním. Proto se ve zmiňovaném článku snaží podsouvat názor, že je třeba obrodit katolické rodiny a zejména pak pozice otců:
Katoličtí manželé a otcové si musí uvědomit, že jejich pozice v rodině i společnosti musí vyjadřovat odpovědnost za jim svěřené dobro, a role hlavy rodiny musí korespondovat se základním přikázáním lásky. Jak často my, muži, zapomínáme, že úřad, svěřený nám Bohem, je stejně tak mocí, jak i křížem.
Dá se tedy říct, že moc, odpovědnost a "kříž" je bohem svěřený pouze manželům a otcům? Nebo muž, to je zároveň manžel a otec nebo muž je buď manžel, ale nemusí být otec nebo je otec, ale nemusí být manžel? Takže Fany I. je také muž, když je to otec, tzn. ten otec nebo není, když není manžel a není otec? Jak vidno, je to ale jedno, protože naštěstí žádná pohádková bytost, která by někomu svěřila to či ono, neexistuje, a je tomu tak dobře - nebeskou diktaturu si mohou přát jen pomatenci. Fakt, že to celá řada lidí ještě nepochopila, na tom však nic nemění.

Semín dále hřímá:
Musíme děti chránit také před nemorálním způsobem oblékání, a přesto je tato otázka mnohem složitější, nepředstavuje totiž jen zákaz nošení minisukní nebo halenek s obnaženým bříškem. Tento problém se týká mnohem hlubšího nebezpečí – genderové ideologie - stírající rozdíly v prožívání sexuality i osobností chlapců a dívek, mužů a žen.
Netuším, jak způsoby oblékání souvisí s prožíváním sexuality, pokud neberu v potaz různé doplňky, které bych se však za svršky opravdu považovat neodvážil. Maximálně mne může jímat závist vůči možnostem, které ženy a dívky v současnosti mají a říkat si, že to je super. Je rovněž drzostí pokoušet se určovat, kdo a jak by měl sám sebe či svou sexualitu prožívat a co nejvíce, snažit se oboje jakkoliv normovat prizmatem katolických hodnot. Ne každý chce dopadnout, jako náš nedávný premiér, že ano.

V závěru pak Semín jen kypří půdu lhaní u sv. Josefa, když píše:
S pokojem a radostí hledím do budoucna a těším se ze všeho, co nám Pán umožní vykonat k dobru našich rodin, národů i Církve.

Pán ne-pán, nejen Semínovi umožní vykonat leda tak suché z nosu, protože neexistuje. Semín i Bahník by měli vrátit diplom, zalézt do smrádku a teploučka svých katolických domovů a rodin a nevydýchávat vzduch lidem, kterým záleží na nezadatelných právech a svobodách liberální demokracie. Jedině tak může k dobru rodin, národů i církve vykonat něco smysluplného. Rodiny nebude otravovat, národy také ne a nepřímo přispěje k zániku církve, protože bludařství nebude dále rozšiřovat. Ještě štěstí, že Prague Pride nepodporují výrobci toaletního papíru a jiných hygienických potřeb, to by pak u sv. Josefa museli ale sakra větrat. V současných vedrech pak obzvláště. Obávám se, že určitý druh zápachu ale nevyvětrá nikdo a nic.

středa 31. července 2013

The Unbelievers

Poměrně nedočkavě vyhlížím nový film s mými dvěma oblíbenými popularizátory vědy - Lawrencem Kraussem a Richardem Dawkinsem - The Unbelievers. Po shlédnutí traileru, proma na CNN nebo Global News a diskuse v pořadu The Agenda with Steve Paikin jsem ještě lehce rejdil a objevil jsem poněkud zapomenutý článek Should Science Speak to Faith, který byl uveřejněn přesně před šesti (!) lety v časopise Scientific American.
Zatím lze poměrně zdárně dedukovat, která témata jsou předmětem zmiňovaného dokumentu, ale dle všeho si na jeho distribuci budeme muset počkat, proto jsem si s povděkem připomněl přístup obou vědců k otázce vztahu vědy a víry, resp. náboženství. I když se domnívám, že k nějakému zásadnímu posunu u Richarda s Lawrencem asi moc nedošlo, třeba budu překvapen. 

Dawkins i Krauss přistupují ke vztahu vědy a náboženství velmi podobně, Krauss na mne vždy působil o něco smířlivěji a politicky korektněji, Dawkins pak jako poněkud více těžkotonážní a méně trpělivý. To je ale nejspíš způsobeno rozdílem v délce a intenzitě debat, které s pomatenci (rozuměj věřícími, šarlatány a jinými vykuky) oba džentlmeni vedou a hájí proti nim racionalitu. V porovnání s Hitchem je to pořád ale oáza slušnosti a diplomatického vystupování, což na jednu stranu obdivuhodné, na stranu druhou k vzteku, protože s některými je nejspíš třeba jednoduše vyběhnout
Jejich krátká debata z července 2007 mi v podstatě dává za pravdu. Krauss se trochu obává, že on sám "gone soft", oba připomínají Carla Sagana, Dawkins trefně upozorňuje, že někomu říct, že je ignorant, neznamená zpochybňovat jeho inteligenci, zároveň ale varuje před přepjatou politickou korektností a chlácholením věřících stran jejich víry a miloučkým nabízením vědy jako alternativy. Osobně se mi líbí poznámky strany výuky a vedení k vědě, protože se oba shodují, že je třeba studenty a zájemce výukou doslova svádět. Proč ne, věda je sexy, o tom žádná.
Debata se drží v intencích názvu, vede ji Krauss a jen minimálně se oba diskutující rozmáchnou myšlenkově natolik, aby od vztahu vědy a víry utekli k vlastním oborům, tj. astrofyzice a biologii. Tempo určují tři Kraussovy otázky:

  1. Co je důležitější: využívat kontrastu mezi vědou a náboženstvím k výuce vědy nebo se pokoušet odkázat náboženství tam, kam patří? (tj. na smetiště evolučních dějin)
  2. Může věda náboženství nějak obohacovat nebo jej vždy ničit?
  3. Je náboženství z podstaty špatné?
Za mě asi tolik:

  1. Oba postupy lze spojit: využívat kontrast mezi vědou a náboženstvím -> odkázat náboženství na smetiště evolučních dějin a učinit z něj předmět výuky podobně jako jiné dějinné relikty
  2. Věda může náboženství obohatit přispěním k jeho zániku, reforma v podobě léčby rakoviny
  3. Ano
Rozhovor není nijak výbušný, závěry a postoje příliš překvapivé, ale jako příjemné počtení pro nedělní úterní horkou noc nemůže urazit. Obsahuje totiž jak krátké medailonky zúčastněných, přehled jejich knih, které mohou zájemce podnítit k lepšímu porozumění jejich pozic a k tomu něco (trochu prošlých) statistik. Navíc na webu časopisu lze najít i rozšířenou verzi rozhovoru, v němž lze najít mnohem více. Pro toho, kdo s díly a přístupy obou diskutujících není příliš obeznámen, může zapůsobit jako pobídka k nápravě a rozšíření obzorů. Přece jen v českém prostředí podobné popularizátory vědy a zastánce ateismu aby jeden pohledal.

Dawkins, Richard & Krauss, Lawrence "Should Science Speak to Faith?", Scientific American, Vol. 297, No. 1 (July 2007), pp. 88-91. [PDF], extended [PDF]

pátek 28. prosince 2012

Seeing God in the Third Millennium


Věnováno Aleši Mrázkovi

"Viděl jsi někdy lidský srdce? Vypadá jako pěst namočená v krvi!" Larry, Na dotek

Pan Aleš Mrázek k nám na školu chodí pravidelně každého čtvrt roku nabízet nové publikace vhodné k výuce a vzdělávání. Od začátku jsem jej považoval za mírně drzého a vtíravého obchodního cestujícího, který celkem své práci rozumí, ale začasté není s to pochopit, kam až je vhodné s nabízením dílčích produktů zajít. Poslední setkání, které se odehrálo zhruba před rokem, mi připomněl článek Olivera Sackse Seeing God in the Third Millenium. Ve zkratce šlo o setkání přesvědčeného věřícího, který doporučoval knihu o Nicku Vujicicovi (pan Mrázek) jako inspiraci k nalezení a pochopení boha a ateisty (moje maličkost), který v tu chvíli vedl vnitřní konflikt mezi snahou o profesionální úctu na pracovišti směrem k návštěvě a kypící touhou nemazat se s panbíčkářem. Diskuse se neodehrála. Pan Mrázek vytáhl kombo introspekce+inverze důkazního břemene existence boží+věda=náboženství+Hitler&Stalin byli ateisté, pročež každý musí uznat, že proti takovým zbraním je jakákoliv argumentace bezbranná. Omezil jsem se na konstatování, že Vujicicova vůle je jistě obdivuhodná, ale že s díky nabídku odmítám a doporučuji vystrčit hlavu z myšlenkové pouště náboženství a alespoň připustit vlastní omylnost. Nakonec jsme se ale rozešli celkem ve smíru a já jsem neměl až do dnes jakýkoliv důvod se k onomu setkání vracet. 

Sacksovi letos vyšla další kniha esejů - Hallucinations, v níž rozebírá dílčí případy iluzí a halucinací tak, jak jsou produkovány lidským mozkem. Příkladná mi přijde úvodní pasáž z eseje "The Prisoner´s Cinema: Sensory Deprivation":
The brain needs not only perceptual input but perceptual change, and the absence of change may cause not only lapses of arousal and attention but perceptual aberrations as well. Whether darkness and solitude is sought out by holy men in caves or forced upon prisoners in lightless dungeons, the deprivation of normal visual input can stimulate the inner eye instead, producing dreams, vivid imaginings, or hallucinations.
"The Prisoner´s Cinema: Sensory Deprivation", in Sacks, Oliver, Hallucinations (New York: Alfred A. Knopf, 2012) ebook. 

Sacksovu knihu jsem před vánočními prázdninami použil ve výuce psychologie, abych reagoval na všetečné dotazy studentů z 2.C. Ty psychologie natolik nadchla, že se rozhodli mne svými dotazy příjemně ničit v závěru každé hodiny. Ať už jde o mimotělní zážitky, astrální cestování, existenci duchů (sic), duše nebo jiné "věci, které jsou přece, pane učiteli, nevysvětlitelné", vždy probíhala příjemná diskuse na úrovni, kterou jsem v setkání s panem Mrázkem (a dalšími) vždy postrádal. A když jsme se dostali k prosopagnosii nebo agrafii, někteří připomínali výskyt těchto jevů ve svém okolí. Co víc si může vyučující na střední škole v hodinách ZSV přát? Sacksův text vysvětluje některé ze zmíněných jevů z pohledu neurovědy, nic vít totiž není třeba, a o něco podobného se v daleko skromnějším prostředí a podání snažím ve výuce i já. I proto jeho článek tímto příspěvkem připomínám, jelikož každý den se ve virtuálním prostoru najde celá řada pomateností členů Klubu nepřátel rozumu. Hlavně v závěru roku to máme v českém rybníčku neskutečně pestré. Hájek, Klaus, Landa, Klaus, Jakl, Okamura, Klaus...smutná to tradice.

Rozhovor s Františkem Jakubem Sadílkem s názvem Češi duchovně žízní je přesně takovým textem. Introspekce, ustrašenost, útěk od reality a intuitivní proklamace okořeněné anekdotickými zkušenostmi o zpochybňování ateismu. Na webu Františkánské misie se lze při notné dávce sebezapření dozvědět mnohem více, včetně osobních svědectví vybraných nešťastníků. Tak se například dočteme, že Ježíš žije s Jakubem S. zřejmě ve společné domácnosti (podílí se na nájmu, energiích a dalších výdajích?) a "každý člověk hledá usmíření, pokoj, pravdu…někde v hloubi srdce", Ježíš je živý člověk, ale nesahat! (Nikol R. by si na něj evidentně ráda sáhla...ehm) nebo že Hanka R. má nového neviditelného kámoše jménem Emanuel a je to živý bůh! Všechno to je samozřejmě snůška pitomostí, mě však nepřestává fascinovat, jakými zbytečnostmi a sebeklamy jsou lidé schopní a ochotní trávit svůj čas.

Abych se vrátil k příběhu s panem Mrázkem a kruh se tak nějak uzavřel, doporučuji stručnou anamnézu jeho osobnosti na webu křesťanského časopisu Kroky (nejen pro děti) se zdůrazněním sedmého bodu:
Děti které čtou časopis Kroky si představuji jako děti, které se nespokojí s povrchním obsahem jednotlivých článků (jak je tomu u jiných dětských časopisů), protože jsou vedené k víře v Boha.
Jak to říkal Egon Bondy? Někdo piknik, někdo pogrom.