Někdy se stane, že autor, kterého jste si po určitou dobu vážili, vám vypadne z oka, jindy zase jej začnete třeba i nesnášet. V opačných případech autor, jemuž jste nemohli přijít na jméno, se ukáže být tím, koho si oblíbíte. První zkušenost mám s historikem a filozofem biologie Michalem Rusem, málokdo ví, že druhou zkušenost jsem učinil s dnes již neexistujícím Christopherem Hitchensem (od jehož konce existence letos uplynulo již pět let, bohužel). Robert Wright si kdysi získal mé sympatie knihou Morální zvíře, jejíž počeštělou verzi jsem četl jako jednu z prvních během svých vysokoškolských studií. Postupem času jsem však seznámil s (mnohem) lepšími popularizátory vědy a ruku v ruce s tím mi Wrightovy postoje přestaly být tak sympatické jako dříve. Může to být samozřejmě jenom můj dojem, ale v posledních letech se Wright spíše soustředí na vyjadřování kontroverzních názorů, které však často nemají oporu v evidenci. Před pár dny pro sekci The Stone na webu The New York Times uveřejnil příspěvek o tom, zda evoluce může mít "vyšší účel" ("higher purpose" - popř. smysl či dokonce záměr).
Každý trochu sběhlý v problematice evoluční biologie by na headline, uvedený s otazníkem, mohl suše konstatovat "ne", popř. "ani omylem" nebo ještě "to je vtip?" Pokud si ale dáte tu práci a projdete si Wrightův text jako celek, může posloužit jako příklad uvažování stran evoluce a účelnosti. Jak lze tušit, jde o příklad špatný, ne-li přímo odstrašující. Wright se totiž pokouší argumentovat v několika podivných tazích, které jsou však docela známé pro ty, kteří jsou obeznámeni s argumentačními fauly a kontinentální filozofickou tradicí. Myšlenkové experimenty, z nichž někteří mají tendenci vyvozovat znalosti o světě, zaštiťování se autoritou, urputná snaha poukazovat na zdánlivé nejasnosti v aktuálním vědeckém pohledu na svět. Je zde i nejasné formulování klíčových pojmů udržující zadní vrátka pro relativizaci a imunizaci vůči případné kritice, zdánlivě seriozní uvažování nad podnětnými tématy a očividná snaha být v pozici jakéhosi arbitra, který ví více než ostatní a má přehled.
Robert Wright otázku účelu v evoluci formuje na pozadí rozhovoru s William Hamiltonem, jedním z nejdůležitějších evolučních biologů všech dob, autorem notoricky známého Hamiltonova pravidla vysvětlujícího projevy altruismu a sobeckosti v poměru k přibuznosti, resp. množství sdílených genů. Jde rovněž o jednoho z "duchovních otců" teorie sobeckého genu brilantně vysvětlenou přelomovým, stejnojmenným dílem dalšího titána evoluční biologie Richarda Dawkinse (nedávná zmínka zde). Ve zmíněném rozhovoru se měl Hamilton vyjádřit takto:
Yes, yes. There’s one theory of the universe that I rather like — I accept it in an almost joking spirit — and that is that Planet Earth in our solar system is a kind of zoo for extraterrestrial beings who dwell out there somewhere. And this is the best, the most interesting experiment they could set up: to set up the evolution on Planet Earth going in such a way that it would produce these really interesting characters — humans who go around doing things — and they watch their experiment, interfering hardly at all so that almost everything we do comes out according to the laws of nature. But every now and then they see something which doesn’t look quite right — this zoo is going to kill itself off if they let you do this or that. [these extraterrestrials] insert a finger and just change some little thing. And maybe those are the miracles which the religious people like to so emphasize. [...] I put it forward in an almost joking spirit. But I think it’s a kind of hypothesis that’s very, very hard to dismiss.
Následně se Wright pokouší relativizovat, oslabit nebo dokonce vyvrátit čtyři mýty o vztahu evoluce a účelu, mýty, které se dle něj tradují jakožto očekávatelné, standardní reakce na tvrzení, že něco takového jako účel je v případě evolučního vývoje druhů možný. Znění mýtů ponechávám v originále s možným překladem:
Mýtus č. 1
To say that there’s in some sense a “higher purpose” means there are “spooky forces” at work.
Říci, že v jistém smyslu existuje "vyšší účel" znamená, že zde fungují "přízračné síly"
Mýtus č. 2
To say that evolution has a purpose is to say that it is driven by something other than natural selection.
Říci, že evoluce má účel, znamená, že je řízena něčím jiným, než přirozeným výběrem.
Mýtus č. 3
Evolution couldn’t have a purpose, because it doesn’t have a direction.
Evoluce by nemohla mít účel, jelikož nemá směr.
Mýtus č. 4
If evolution has a purpose, the purpose must have been imbued by an intelligent being.
Jestliže má evoluce účel, musí být tento účel dodán inteligentní bytostí.
Nevím, čím to je, ale Wright působí trochu jako zoufalec, trochu jako uplakánek, bohužel však také ale jako diletant. Snad toto hodnocení není příliš příkré, ale pokud někdo vážně tvrdí následující:
Evolution can have a purpose even if it is a wholly mechanical, material process — that is, even if its sole engine is natural selection. After all, clocks have purposes — to keep time, a purpose imparted by clockmakers — and they’re wholly mechanical,
nedá se opravdu brát příliš vážně. Jakýkoliv příměr v podobě využití Paleyho myšlenkového experimentu po roce 1859, kdy byla publikována nejdůležitější kniha všech dob, působí jako opravdu špatný vtip. Ale vezměme všechny mýty postupně, přičemž předesílám, že Wright neuvádí žádné odkazy, kterými by zmíněné mýty nějak doložil. Předpokládejme ale, že jejich uvedení má své opodstatnění.
Pokud budeme pod účelem rozumět "to, kvůli čemu se něco děje" (kol. Filosofický slovník, Olomouc 2002, s. 422), pak je Wrightův seznam mýtů zhola neudržitelný. Hned u prvního mýtu není jasné, co si pod "přízračnými silami" představit. Jestli je možné je ztotožnit se silami nemateriálními, tj. neexistujícími, pak by taková námitka/mýtus nedávaly příliš smysl. Perfektní smysl ale tento mýtus dává ve chvíli, pokud zastáváte tvrzení, že evoluce žádný účel nemá, pak by jí totiž jediný účel mohly vtisknout síly nepodléhající fyzikálním zákonům. Jedině ty by mohly působit vně determinstického vesmíru a buď před jeho počátkem nebo po jeho vzniku mohly něco takového jako účel do mechanistického světa vnést. To nás přivádí k jedinému možnému konstatování: žádný účel neexistuje. Wrightův nebo Hamiltonův myšlenkový experiment o mimozemšťanech bavících se tím, jak na Zemi vysadili život a nyní tráví čas jeho sledováním, je asi tak legitimní jako pětiminutová hypotéza nebo mozek v kádi.
Příměr mechanických hodin k evoluci jsem již zmínil v podobě citování Wrighta samotného. Nemohu se ubránit pocitu, že po Darwinovi podobné úvahy nestojí za pozornost. Přesto bych rád zdůraznil, že je spousta lidských artefaktů, které byly vytvořeny za určitým účelem, k plnění nějaké funkce či funkcí. Vytvářet ale zcela falešnou analogii mezi hodinovými strojky a organismy, není jen nepochopením evoluce, ale také hazardováním s vlastní pověstí a parazitováním na úrovni rozhledu čtenářstva. Je to podobné, jako když katolíci k vysvětlování trojjedinosti boží používají příměr s tím, že voda se může vyskytovat ve třech skupenstvích - v kapalném, pevném a plynném. Nepochybuji, že někteří se na něco takového chytí, protože někteří popírají přistání na měsíci, jiní si zase myslí, že Rusko je fajn země. Intuice nás mohou jednoduše svádět k tomu nechat se přesvědčit téměř o čemkoliv.
Mýtus číslo tři je údajně vystaven na představě, že evoluce nikam nesměřuje. Proti tomu Wright kontruje tím, že existuje shoda na směřování evoluce k čím dál tím vyšší míře komplexity/složitosti. Nejsem si jist, zda Wrightovo velice silné tvrzení o tom, jak by se většina evolučních biologů na čím dál tím větší komplexitě shodla, zakládá na pravdě. Ani není jasné, co se onou komplexitou myslí - jde o složitost organismů, populací, druhů? Každá z rovin obnáší v souvislosti s komplexitou spoustu problémů, největším však je Wrightovo tvrzení, že pokud by evoluce měla dostatek času, vytvořila by i další inteligentní bytosti jako jsou lidé. Nevím, existence mnoha živých fosilií je dostatečně silným zpochybněním takového názoru. Všimněme si také toho, že se kromě teleologického zabarvení jednotlivých pojmů (což je zřejmě důsledek naší evoluční historie a potažmo jazyka), implicitně objevují snahy evoluci nahlížet jako inteligentního designéra - kdyby na to měla evoluce dost času, vytvořila by další inteligetnní bytosti. Tak nějak se asi předpokládá, že by vyšší inteligence byla jednoduše výhodnější, adaptivnější a zvyšující fitness, tudíž by se jednoduše vyvinula, snad i nutně. Nicméně takové chápání evoluce je zcela mylné. Kromě toho, že fylogeneze druhů je plná rozličných řešení pro podobné problémy, evoluce nevytváří nic takového jako optimální řešení daných problémů, jelikož řešení je funkční přímo úměrně jeho udržitelnosti vzhledem k míře proměnlivosti příslušného prostředí. Pokud se konkrétní druh pohybuje v prostředí, pro které je dostatečně "fit", nevyskytnou se evoluční tlaky, které by vedly ke "hledání" nových řešení vůči novým problémům. Změna v prostředí (úbytek potravy, nový predátor, posun v ekologické rovnováze atd. kdy se dílčí faktory mohou kombinovat) vytváří určitý evoluční tlak, který může mít za následek vymření, migraci nebo speciaci. Partikulární znaky tak jsou selektovány vůči evolučním tlakům, umožní svým nositelům projít hrdlem evoluce. Avšak jakékoliv řešení problému je poplatné daným změnám, nikoliv tomu, co by se z pozice inteligentního designéra mohlo jevit jako nejlepší, protože organismy vždycky disponují omezeným počtem genů v determinujícím prostředí, nezačínají takříkajíc na zelené louce. V tomto ohledu mám vážné obavy o to, zda Wright záměrně nevytváří karikaturu toho, jak evoluce funguje.
Čtvrtý mýtus o nutnosti inteligentní bytosti vepsat účel do evoluce Wright chápe jako možnost, že veškerý evoluční vývoj organismů, popř. života je v podstatě simulací a odvolává se na Nicka Bostroma. Švédský futurolog Bostrom může mít zajímavé myšlenky, kterých se nedávno chytil i Elon Musk, nicméně soudím, že zůstávají jenom v rovině toho, co sám Wright tvrdí - v rovině spekulací. Sice se v závěru snaží vyvolat dojem, že zmíněná simulace, a potažmo i možný účel, by měly mít prostor ve vědě jako celku, nejsem si pak ale už vůbec jist tím, jak chápe vědeckou hypotézu. Jakákoliv hypotéza musí v principu obsahovat způsob své testovatelnosti. Jak testovat účel v přírodě nebo to, že jsme součástí simulace, je nad (či pod) mou rozlišovací schopnost. K tomu všemu v posledním odstavci Wright tak trochu plete hrušky a jablka, takže mi nezbývá, než jeho další texty zařadit do ignore listu.
Závěrem ještě doušku k velikánovi Hamiltonovi. Opravdu se mi nepozdává, jak jeho jméno a vyjádření Wright pro svoje spekulace v článku použil. I kdybychom ale vzali za své, že Hamilton sám byl zastáncem existence účelu v evoluci, není jediný důvod, abychom proto změnili standardní chápání evoluce, která jednoduše žádný účel neobsahuje a v deterministicky fungujícím vesmíru ani obsahovat nemůže. Věda totiž svou explanační sílu neodvozuje od zjevených pravd nebo mouder hlásaných věrozvěsty a její otevřenost revizi se vztahuje i na jednotlivé vědce a jejich názory. Působení vědců a jejich přínos mohou být určující, ale rozhodující je vždy evidence, testovatelné hypotézy a experimentální ověřování dat. I proto je heslo Královské společnosti "Nullius in verba"...
Úplným závěrem: jsem zhruba v polovině Other Minds a brzy se můžete těšit na hutný příspěvek.
