Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons

Podle nedávného výzkumu Pew Research Center se zhruba 5,8 miliardy světové populace identifikuje s určitou formou náboženství. Jakýsi základní přehled lze získat z úvodního shrnutí zmíněného výzkumu:

The demographic study – based on analysis of more than 2,500 censuses, surveys and population registers – finds 2.2 billion Christians (32% of the world’s population), 1.6 billion Muslims (23%), 1 billion Hindus (15%), nearly 500 million Buddhists (7%) and 14 million Jews (0.2%) around the world as of 2010. In addition, more than 400 million people (6%) practice various folk or traditional religions, including African traditional religions, Chinese folk religions, Native American religions and Australian aboriginal religions. An estimated 58 million people – slightly less than 1% of the global population – belong to other religions, including the Baha’i faith, Jainism, Sikhism, Shintoism, Taoism, Tenrikyo, Wicca and Zoroastrianism, to mention just a few.

Potíže a možné metodologické nejasnosti spojené s jakýmkoliv demografickým výzkumem jsou všeobecně známé, přesto nám uvedená data dávájí k dispozici základní přehled o religiozitě světové populace. Na konci listopadu byly publikovány výsledky čerstvé studie o vztahu mezi náboženskou praxí a aktivací ventromediálního prefrontálního kortexu (VPK) a to u mormonů. Byť v současnosti ohledně jednotlivých částí lidského mozku nepanuje jistota a shoda, je prefrontální kortex spojován především s emočními a sociálními dispozicemi, riskováním, strachem a rozhodováním. Zdá se rovněž, že je možným "centrem" potlačování emočních reakcí. Základním cílem uvedeného výzkumu bylo zjistit, do jaké míry jsou příslušné oblasti mozku aktivovány ve chvílích, kdy probandi vypovídali o náboženské zkušenosti, resp. pociťování přítomnosti duchovna.

Během hodinového testování bylo 19 probandů (z toho 7 žen) vystaveno:

• 6minutovému videu o statistikách jejich členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tj. mormonů)
• 8minutovému úseku citací mormonských a ostatních náboženských autorit
• 8minutovému předčítání z Knihy Mormonovy (ve zkrácené verzi dostupné i v češtině, pro otrlé tu pak je původní Kniha Mormon : zpráva, psaná rukou Mormonovou na tabulkách vyňatých z desek Nefiho z roku 1933 nebo on-line verze, pro ty nejdrsnější je tu pak trip v podobě oficiálního webu mormonů v ČR)
• 12minutové video prezentující biblické scény a dalších obsah evokující náboženské představy
• Dalších 8 minut citací

Detaily a rozbor jednotlivých úkolů včetně výsledků lze nalézt v přiloženém článku a to včetně komentáře dat získaných prostřednictvím využití funkční magnetické rezonance, která sloužila jako podklad pro asociaci jednotlivých úkolů s oblastmi mozku aktivními během jejich plnění. Kromě toho, že vystavení jednotlivým úkolům vykazovalo velmi silnou afinitu s aktivací těch částí mozku, které spojujeme s odměňováním, intenzivními náboženskými prožitky, pocitem klidu a vřelosti, autoři se v závěru pokusili předestřít, jakým směrem by se budoucí výzkumy mohly ubírat:

Given commonalities in brain architecture across individuals with limited neural mechanisms for representing euphoria, a search for shared neural mechanisms for intense religious and spiritual feelings across cultures may provide insight into the evolution of complex religious systems and opportunities for cross-cultural understanding of deeply held religious beliefs and experience. Ultimately, the pairing of classical reward responses with abstract religious ideation may indicate a brain mechanism for attachment to doctrinal concepts and charismatic in-group religious leaders.

V souvislosti s tímto výzkumem jsem si vzpomněl na starší studii týkající se postojů k masturbaci mezi mormony provedené Markem Malanem a Vernem Bulloughem v roce 2005. Pro každého se zájmem o historii církve založené Josephem Smithem může jít o velmi podnětné čtení.

Ferguson, Michael A. et al (2016) "Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons" [PDF]

Malan, Mark Kim & Bullough, Vern (2005) "Historical development of new masturbation attitudes in Mormon culture" [PDF]

Jsem ateista, ale...

Když jsem se před několika týdny bavil s profesorem Chrisem Buskesem o jednotlivých tématech filozofie biologie, dostali jsme i k založení tohoto filozofického oboru a rovněž k jeho historickému vývoji. V rámci diskuse jsme nemohli opomenout Michaela Ruse, nestora filozofie biologie a zřejmě nejlepšího historika zmíněného oboru. Velmi záhy jsme se ale shodli na dvou základních věcech: Ruse je vynikající v oblasti mapování vývoje filozofie biologie a "biologického myšlení" vůbec (Marjorie Green promine), a zároveň vydává spoustu knih a antologií, přičemž jeho samostatné monografie jsou po hříchu spíše různě aktualizované verze monografií předchozích (čti: píše pořád to samé). Výjimku v tomto ohledu tvoří snad jen Taking Darwin Seriously. Já jsem se odvážil Ruse zastat s tím, že jako filozof není nic moc, ale odvádí v posledních letech velmi užitečnou práci a to právě v podobě dílčích antologií, které jsou především pro zorientování se v oboru prakticky nezbytné. Mezi mé nejoblíbenější patří Evolution: The First Four Billion Years a Philosophy after Darwin, The Cambridge Encyclopedia of Darwin and Evolutionary Thought z loňského roku je docenitelná spíše pro fajnšmekry libující si v historickém pozadí a diskusích ohledně evolucionismu a jeho genealogie. Profesor Buskes ale zcela správně připomněl, že Ruse je vykukem v oblasti usmiřování vědy a náboženství, což jsem mohl jen odsouhlasit s malým dovětkem, že to je v posledních letech z Rusovy strany čím dál tím podivnější a rovněž tak trochu zvrácené. 

Ještě před pár dny u mne přetrvávala vůči Michaelu Rusovi jistá slabost, jenže byť je to hodně smutné, ta dneškem končí, přesněji končím jeho rozhovorem s Gary Guttingem pro Opinionator. V něm se totiž pod názvem "Does Evolution Explain Religious Beliefs?" Michael Ruse bezostyšně odkopal a nejen pro mne se definitivně vyřadil z jakýchkoliv budoucích seriozních debat vztahujících se (nejen) k tématům a problémům filozofie biologie a evolučního myšlení vůbec. 

Jerry Coyne provedl velmi důkladnou vasektomii některých Rusových názorů, kdy v celkově čtyřech oddílech Rusovy takynázory rozmetal . Postupně tak skalpelem projel Rusův odpor vůči Dawkinsovi, obhajobu ontologického argumentu boží existence, líbivou pozici hodného ateisty shovívavě utěšující křesťany apod. Nebudu nosit cvičky k Baťovi, zkusím poukázat jen na věci, které, myslím, stojí ještě za povšimnutí.

Naprostým šokem pro mne bylo, že Ruse hned v první reakci tvrdí následující:

I don’t think science as such can explain everything. Therefore, assuming that the existence and nature of the world can be fully understood (I’m not sure it can!), this is going to require something more than science. As far as I am concerned, if you want God to have a crack at the job, go right ahead! (zvýraznění vlastní)

Pokusil jsem se projít svoje poznámky a citace z Rusových textů, a i když jsem nečetl zdaleka všechno, co napsal, nic, co by se jen trochu blížilo podobnému tvrzení, jsem nikde nenalezl. Tvrzení, že k vysvětlení povahy světa potřebujeme něco víc než vědu, mi přijde minimálně skandální. Na doušku o bohu nemám moral - co takhle použít k vysvětlení toho, co věda vysvětlit nedokáže, např. čerta, Krakena nebo třeba tu obludu, před kterou jsem na základní škole několik dní ve snech marně utíkal. Anything goes.

Abych nebyl tak příkrý, tak Ruse se to záhy pokouší dovysvětlit a tvrdí, že má na mysli nutnost metafor, protože "věda nám neříká, jak věci jsou", ale vždy využívá nějaké heuristiky, resp. metafory. Inu, to je všechno moc pěkné, ale pokud na jedné straně tvrdí, že věda nedokáže vysvětlit všechno, tak zároveň implicitně přijímá, že něco vysvětlit dokáže. Na druhé straně mi pak ale přijde, že začíná lavírovat a relativizovat, protože začne šermovat metaforami, což zavání tím, že všechno je jen záležitost kulturně a dobově podmíněného vysvětlování, které nikdy neříká, jaká je povaha reality a to v libovolné oblasti. Jak to tedy podle Ruse je? A proč dále v rozhovoru souhlasí, že pro evoluci máme empirickou evidenci? Sean Carroll nebo Lawrence Krauss by se asi hodně divili, kdyby si o něco dále přečetli, že evoluční biologie si neklade otázky po vzniku vesmíru. On totiž není moc důvod, proč by něco takového měli dělat, když to primárně přísluší jinému oboru a odborníkům. Je ale nutné dodat, že i když někdo není odborníkem v partikulární oblasti, nemá v ní formální vzdělání, není apriori vyřazen ze seriozních debat. Z nich se však vyřazuje, pokud nedrží krok s aktuálními objevy, poznatky a diskusemi daného oboru. Využití Leibnizovského motivu jsem příliš nepochopil:

Coming now to my own field of evolutionary biology, I see some questions that it simply doesn’t ask but that can be asked and answered by other areas of science. I think here about the natural origins of the universe and the Big Bang theory. I see some questions that it doesn’t ask and that neither it nor any other science can answer. One such question is why there is something rather than nothing, or if you like why ultimately there are material substances from which organisms are formed.

Myslí tím Ruse, že to věda nedokáže aktuálně? Nebo soudí, že to věda nesvede principiálně a proto potřebujeme "něco více"? A zmínka o Heideggerovi a jeho fundamentálních otázkách metafyziky je fakt fór. Proč existuje spíše něco než nic jistě patří k tradičním filozofickým otázkám, ale tradice ještě z žádné otázky či tématu neučinila otázku legitimní a hodnou hledání odpovědi. Zcela souhlasím s Coynem, že Rusovy reakce a odpovědi jsou často nejasné, zmatečné a je velmi obtížné vydestilovat, co si vlastně myslí a zastává ("he tends to waffle a lot"), z toho, co se dá soudit, jsou to ale podivnosti a po zbytek vlastně Ruse neřekne vůbec nic. Tedy kromě toho, že je kvaker a ontologický argument "is so clever", což je důvodem, proč ho Ruse má tak rád a na závěr vyšvihne "amen".

To by mohlo být všechno, ale není. Kromě Coyna jsem zaznamenal reakci Sama Harrise a Stevena Pinkera, který se zejména chytil Coynova negativního vymezování vůči Richardu Dawkinsovi: "Honest, but indefensible. This should stop." Chtěl bych ale poukázat ještě na jednu věc. Rusova vyjádření se podle mě velmi blíží těm postojům, které jsme mohli zaznamenat v nedávné době v českém prostředí. Poněkud zběsile jednostranné reakce na adresu Lawrence Krausse a Tomáše Hříbka nechám na příště. Zejména naprosté bláboly některých zúčastněných si totiž zaslouží samostatný příspěvek a považuji je za naprostou ostudu části českých akademiků. Nyní mám na mysli teze profesora Jiřího Váchy, podle kterého je zejména vědomí něčím, co věda vysvětlit nedokáže a nemá prý ani představu, jak by takové vysvětlení mělo vypadat. Zatímco Vácha k podpoře svého tvrzení používá notně omšelý, prošlý a samotným Frankem Jacksonem později odmítnutý myšlenkový experiment o vědkyni Mary, Ruse navrhuje nejasné cosi, cosi "víc" než je věda, přičemž klidně můžeme použít boha. Nevím jaké jsou Rusovy motivy, u Váchy to na mne působí jako velmi toporný způsob vykolíkovat prostor pro filozofii a ukázat, že mu ve znalosti současné filozofie i vědy notně ujel vlak. Oba přístupy jsou defétistické a mysteriánské zároveň a nejsem s to pochopit, co je tak sexy na tvrzení, že věda není dost. Minimálně by mi přišlo fér zmínit, že naše kognitivní schopnosti mají své inherentní limity a na některé věci odpovědi najít nikdy nemusíme. Trochu zjednodušeně řečeno lidstvo s vědou přišlo z toho důvodu, že spekulativní, z pohledu první osoby vycházející závěry byly čím dál tím hůře udržitelné. Nic lepšího aktuálně k dispozici nemáme a s největší pravděpodobností ani mít nebudeme. Nemůžeme si být jistí, že jednou nám věda vysvětlí všechno, ale zarputile tvrdit, že tady jsou skutečnosti, které věda vysvětlit nemůže a proto to dokáže jiný obor nebo činnost, můžeme díky rozmachu vědy smést ze stolu. Jedině věda totiž přináší jedinečnou možnost: principiálně si její poznatky a objevy může ověřit každý člověk a to v případě tvrzení z jakéhokoliv náboženského břehu je prakticky nemožné, u filozofie je situace o něco příznivější, ale rozhodně to není její nezadatelná charakteristika. Antivědecký diskurz je v nejen v českém prostředí stále velmi populární, domnívám se, že u nás je na vině především filozofická tradice těžící zejména z Heideggera a Jana Patočky. Zároveň se obávám, že podobná tvrzení vrací filozofii v očích veřejnosti před její naturalistický obrat, tj. do roviny spekulací a vzletných avšak často bezobsažných sdělení, do roviny, v níž jsou vrcholem heideggeriánské pitomosti a truismy. Taková filozofie je v současné době jen těžko obhajitelná, protože nepřináší vůbec nic, nerozumí jí pořádně ani profesionální filozofové (pokud tvrdí, že ano, tak sprostě lžou, jelikož neexistuje způsob, jak ověřit správnost konkrétního výkladu) a proti poznatkům moderní vědy pateticky zbrojí ve sklepeních introspekce, slovních hříček a neologismů. Jak je takováto filozofie bezzubá, se ostatně ukázalo i v probíraném rozhovoru, resp. v Coynově reakci na něj a opakovaně doplním, že jedním z důležitých úkolů filozofie je revidovat své dějiny a vypořádat se se vším tím balastem, který ji až do dneška tíží. O tom ale více příště. Ještě však zmíním z mého pohledu klíčovou věc. Představme si, že během hodiny biologie na gymnáziu vyučující bude tvrdit, že v organismech existuje élan vital a svůj výklad prošpikuje terminologií a obraty Henri Bergsona. Jaká je asi šance, že s tímto studenti uspějí u maturity nebo ještě později na vysoké škole pokud půjdou studovat biologii nebo jiný příbuzný obor? No a to samé si představte v hodině filozofie na takových příkladech jako "kafe kafuje" a zapomenutí na bytí, dialektický pohyb ducha nebo eidetická redukce a jiné hlouposti. Jasné?

A co se nešťastného Michaela Ruse týče, už jen doplním, že jeho chystanou knihu Atheism: What Everyone Needs to Know číst nebudu. Nejen proto, že (jak naprosto trefně poznamenal Jerry Coyne) tu doposud nejlepší kritiku teismu už máme v podobě Philipsova God in the Age of Science. Zároveň se obávám, že probírat se tím, co je v anotaci komentováno jako "a balanced look at the topic" by jednoduše byla ztráta času, nervů i zbývajících iluzí. 

Mike, thanks for everything, but I´m out of this.

Creationists are creationists wherever they are

Výhodou současné doby mimo jiné je, že se na několik kliknutí můžete dostat k textům, které byly napsány v době, kdy jste se ještě počůrávali nebo tahali kačera a xerox se stále ještě nesměle rozkoukával v kancelářích těch nejmovitějších společností. Nevýhodou je, že spousta lidí zůstává, přes kopírky a tiskárny nejrůznějšího typu, nejen v době xeroxu, ale dokonce o dekády dál směrem do minulosti.

Langdon Gilkey se v roce 1981 zúčastnil na straně American Civil Liberties Union (ACLU) sporu známého jako "Creation Trial in Little Rock" nebo formálně "McLean v. Arkansas Board of Education" (viz zde nebo zde), který se týkal zákona přijatého ve státě Arkansas v roce 1981 v podobě "Balanced Treatment for Creation-Science and Evolution-Science Act" a jeho podstatou bylo:

Public schools within this State shall give balanced treatment to creation-science and to evolution-science.

Žaloba byla podána na základě tří skutečností:

• porušení Prvního dodatku americké Ústavy stran zákazu "ustanovování náboženství"
• porušení akademické svobody vyučujících i studentů, která je zaručena Klauzulí o svobodě slova ze zmiňovaného Prvního dodatku
• porušení Klauzule řádného právního postupu z důvodu nepřípustné vágnosti

Gilkey o své roli v procesu a motivech, kterého vedly k vyjádřením a stanoviskům, napsal knihu Creationism on Trial, ve které shrnul několik velmi důležitých postřehů, o nichž se domnívám, že jsou univerzálně použitelné v případě jakéhokoliv případu, kdy kreacionisté všech tvarů a barev začnou vystrkovat růžky. Bohužel nemám knihu k dispozici, ale za to jsem díky knize Michaela Ruse Philosophy of Biology Today narazil na recenzi Gilkeyho knihy, kterou napsali Nils Christian Stenseth, Audfinn Tjønneland (tenhle znak mi ale dal fušku) a Tore Lindholm v roce 1988. V té pod názvem "Can Rationality and Irrationality Be Reconciled?" pak nikoliv nekriticky shrnuli zásadní Gilkeyho postřehy. Budou následovat delší pasáže citací.

Po zmínění základních skutečností týkajících se procesu a faktu, že Gilkey byl profesorem teologie na University of Chicago Divinity School bez jakéhokoliv formálního vzdělání ve vědě, se hned z kraje dostanou ke vskutku zajímavým postřehům. Ne, že by fakt, že si žaloba přizvala profesora teologie, byl bez zajímavosti, podstatnější jsou ale následující poznatky. A hned první mi mluví přímo z duše, když stran procesu autoři shrnují, že: 

the debate over evolutionary biology vs. creationism is not a conflict between science and theology (p. 476)

protože

in this case the legal defence of science and the legal opposition to fundamentalists control of education were instigated and executed by religious individuals and groups. When I asked as many of these staunch clerical plaintiffs as I could why they had so acted - often against their best interest in relation to their congregations - they all replied, "To save the Christian faith from an untrue and yet fatal identification with intolerant literalism on the one hand and an anti-scientific attitude on the other" (Gilkey, 1985, citace z p. 476)

Tolik na zahřátí, protože to klíčové přijde vzápětí, jelikož dle Stensetha, Tjønnelanda a Lindholma Gilkey doslova rozebral kreacionisty (na součástky) hned ve čtyřech bodech (delší citace):

1. Their insistence that these two views (creation science and evolutionary science) represent the only two views of origins is patently false.
2. Their understanding of science is in error. This is, as we shall see, a threefold error: (a) they center science in facts it explains; (b) they, therefore, fail to center science in its theories explanatory of the facts; and ( c) consequently they overlook the "'canons'' of science, those rules that 5pecify what sorts of theories are science and what sorts are not.
3. ...they fail to understand that scientific explanations have certain intrinsic limits, limits which differentiate them from religious theories or explanations - and hence they mistakenly regard their own religious concepts and theories as alternatives or rivals to scientific ones.
4. Finally. they do not understand what the word "observation" means in scientific inquiry and how it is possible to have legitimate scientific explanation of a series of unique and unrepeatable past events. In sum, a serious misunderstanding of scientific method and a literalization of religious beliefs have together led to these errors (Gilkey, 1985, cit z p. 476-477)

Tyto body pak lapidárně shrnují do jasného konstatování:

In short, "creation science" is not a science, but a religious belief system in the guise of science. (p. 477)

Velmi silná a velmi pikantní pasáž přichází vzápětí. U té jsem se neubránil pocitu, že se autoři recenze museli zvláště bavit, když shrnovali Gilkeyho pohled do následujících slov, kde především obvinění z hereze je skutečná bomba:

The biblical narrative expressing the religious conviction of the Hebrews about human origions and the world does include cosmological elements. But Creationism, by its factual misunderstandings and uncritical acceptance of pre-scientific cosmologies, is according to Gilkey more of an impediment than a vehicle to faith in God.

This puts creationism "very close indeed, to the first, and worst, Christian heresy ... of Marcion and the Gnostics" (p. 104). Hence, creationism is at odds not only with science but also with the christian tradition. (p. 477)

O Markiónovi ze Sinopé mám jen velmi mlhavé znalosti, navíc ještě zprostředkované Christopherem Hitchensem, který jej občas zmiňoval, nicméně Gilkey je velmi zhruba vedle minimálně z jednoho důvodu: zatímco Markión učení Starého zákona odmítal, protože trpěl odporem ke krvi (no, víte, jak to myslím), kreacionisté se v kreacích (hehe) Starého zákona vyžívají. Pojďme ale dále.

The book makes it, as we already have mentioned, absolutely clear that creationism is bad religion and bad biology as well. We would add that what is called biology by creationists does not resemble what professional biologists refer to as biology.

Creationists are creationists wherever they are. (p. 479)

Lepší charakteristiku kreacionismu asi neznám. Je to zkrátka snůška nesmyslů z pohledu vědců i teologů a protože se domnívám, že neexistuje oblast lidské zkušenosti, kterou by věda nemohla zkoumat, vlastně ani pohled teologů není zapotřebí. Přesto je charakteristické, že v pohledu na kreacionismus se mohou s vědci ocitnout na jedné lodi a Noe tam rozhodně kapitánem nebude.

Gilkey sice v závěru dostane od autorů recenze vyčiněno za to, že se nepokusil vysvětlit, proč tolik lidí tenduje ke kreacionistickým projevům, já bych mu ale takový cíl nepodsouval, protože jeho role v procesu byla přece jenom jiná, tj. vyhodnotit učení kreacionismu z pohledu profesionála vyučujícího teologii (jestli to není oxymorón). Více na pováženou je fakt, že se Gilkey nepustil do kontextualizace, tj., že

he ought to have put creationism into the larger context of a general threat to modern society: astrology is part of that threat, of course. In our view, the popularity of creationism, astrology etc. expresses a general hostility toward modern society and science today. This is a hostility toward the sciences that have made the flourishing of our present culture possible - a culture we by and large appreciate. (p. 482)

Nejsem s to posoudit, jakou váhu by podobný rozbor měl během procesu, snad by šlo o další závaží ve prospěch žaloby. Na druhou stranu je třeba zmínit, že Gilkey je dle všeho na pomezí konsilience náboženství a vědy a NOMA, jelikož tvrdí, že obě mohou v pohodě koexistovat, protože si kladou odlišné druhy otázek. Gilkeyho postoj však autoři doplňují "tím nejlepším na závěr":

we are personally undecided (and perhaps divided) about the extent to which it is reasonable in the long run to reconcile science and religion or, if you like, rationality (as represented by science) and irrationality (as could possibly be represented by certain aspects of religion). We can visualize a society without religion (of the kind seen in western societies; see Gilkey, pp. 99-100) and with science. But we can't visualize a viable society today with religion and without science. Have both if you like; Gilkey has shown that it might be possible. (pp. 482-483, zvýraznění vlastní)

Lepší shrnutí si moc neumím představit, stejně jako autoři si neumí představit životaschopnou společnost s náboženstvím ale bez vědy. Rovněž si neumím představit, co dalšího by mělo být ke kreacionismu řečeno, aby byl definitivně odsunut do stejné skupiny volnočasových aktivit, jakými jsou horoskopy, astrologie nebo jiné bláboly. Věnovat se jim může každý dle svého uvážení a na vlastní nebezpečí, ale musí přijmout zodpovědnost za to, když se jimi bude řídit.

Stenseth, Nils Christian, Tjønneland, Audfinn & Lindholm, Tore, "Can Rationality and Irrationality Be Reconciled?", Biology and Philosophy, October 1988, Vol. 3, Issue 4, pp. 475-483 [LINK]

Náboženství se vždycky vymstí

V poslední době se snažím rozšiřovat si záběr stran nových témat, které jsou předmětem zájmu filosofie biologie. Jedním z podnětů byl chystaný úvod do tohoto progresivního filosofického oboru, který připravuje můj asi aktuálně nejoblíbenější autor Peter Godfrey-Smith. Dle všeho se jedná o zřejmě o skripta ke kurzu, který letos vyučuje na The Graduate Center, City University of New York. S odstupem několika let tak fanoušky filosofie biologie čeká čerstvý příspěvek překládající základní přehled o tématech, která se v rámci diskusí tzv. třetí generace ve filosofii biologie dostávají do hledáčku biologů inklinujících k teorii a filosofů fušujících do biologie. Jen namátkou se jedná o otázku informací v biologii, symbiózu, komunikaci nebo traktování dílčích biologických jevů prizmatem mechanismu. Osobně mne v posledních týdnech přilákala lidová biologie a vrátil jsem se snad k detailnějšímu studiu Darwinova vlivu na filosofii. Fakt, že naturalizace ve filosofii vládne je dnes neoddiskutovatelný, my, co se filosofií zabýváme máme před sebou nejeden chlívek k vyklizení.

Na jednu stranu je vzrušující vidět, že filosofie biologie přichází s neustále novými tématy, na druhou stranu by se však nemělo zapomínat, že ta tradiční nezůstávají nijak pozadu. Už od prvních sborníků textů z filosofie biologie se otázky religiozity pravidelně objevuje jako jedno z tradičních témat napříč všemi třemi generacemi filosofů biologie a stále přicházejí nové podněty. Jak jsem tak slídil internetem, narazil jsem na Scotta Atrana. Tenhle sympaťák je v seznamu Davida Chalmerse uveden mimo jiné v souvislostí se zmíněnou lidovou biologií (taky vám to zní trochu divně?), přitom podle oficiálního webu University of Michigan je Atran opravdu hodně rozkročeným týpkem. Aby toho k mému milému překvapení nebylo málo, hned první z textů, jehož je spoluautorem, představuje velmi hutný nástřel toho, jakým směrem by se filosofie biologie mohla (společně s dalšími obory) stran religiozity v blízké budoucnosti ubírat. Je fakt, že článek "Religious and Sacred Imperatives in Human Conflict" z časopisu Science je už z roku 2012, ale u takovéhle nálože můžeme nějakou tu proleželost snadno odpustit.

V sumě lze konstatovat, že Atran a Ginges ukazují, jaké dopady mají sakralizační praktiky s ohledem na kooperaci, řešení konfliktů a budování vnitroskupinové identity. K tomu mimo jiné i nadhazují celou řadu témat k výzkumu jako je např. studium internalizací sekulárních a sakrálních hodnot u dětí nebo jaký je vztah mezi těmito hodnotami s ohledem na násilné či mírové řešení konfliktů. Jako už tradičně nechci být škarohlídem a více ničit zážitek z neskutečné jízdy, kterou zmíněný článek nabízí. Proto se omezím jen (náhodný) výběr tří tezí, kterými je text prošpikován. Připomínám, že všechno, co je v článku předloženo, je s odkazem na takové figury jako je např. Bloom, Boyer nebo Boyd (hehe).

Studies suggest that costly and seemingly arbitrary ritual commitment to apparently absurd beliefs deepens trust, galvanizing group solidarity for common defense and blinding members to exit strategies. 

Even arbitrary assignments of sacredness, whose transgressions are taboo and often severely punished, unequivocally distinguish otherwise closely associated groups: Sabbath and Kosher laws isolated Hebrew

hill tribes from Canaanite neighbors and, in later centuries, diaspora Jews from surrounding societies; ritual association with chosen animals and plants socially separated contiguous Australian aboriginal groups for millennia. The more antagonistic a group’s neighborhood, the more proprietary the group’s sacred values, increasing ingroup reliance, but also disbelief and potential conflict toward other groups.

The implication is that when sacred values acquire supernatural association, they become conceptually immune to reasoned challenge and subject to self-monitoring, reducing possibilities for social defection; they also become attentionarresting and memorable, rendering them culturally contagious.

Atran, Scott & Ginges, Jeremy, "Religious and Sacred Imperatives in Human Conflict", Science, Vol 336, 18th May 2012, pp. 855-857 [PDF]

Fany I. - superstar?

"Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?"

Jorge Mario Bergoglio (toho času František I., bydliště: Vatikán)

Asi jste tohle prohlášení také zaznamenali, možná i poměrný humbuk (tady, tady, tady nebo třeba zde, zde a Respekt tu), který se kolem tohoto na první dobrou značně posunutého vyjádření na adresu homosexuálně orientovaných jednotlivců strhl. 

Je sice pravda, že Fany působí celkem sympaticky (Fanoušek je fanouškem fotbalu, ups), ale jeho prohlášení pořád ještě není nic moc k uznání, natož k pavlačové glorifikaci. Tak mi připadá i článek Petra Třešňáka z posledního vydání Respektu. Výčet pozoruhodných kroků je pozoruhodný jen ve světle nebo přesněji stínu všech předchozích svatých otců (a matek). Nicméně vyjadřovat respekt někomu za to, že konečně začne být k určité skupině lidí trošičku shovívavější, připomíná aktivní účastenství v teroristických akcích následované veřejným prohlášením, že by se to dělat nemělo, protože to je špatné. 

Stejně podstatné jako to, co František říká, je i to, co neříká. Téměř se vyhýbá tématům, jako je rodina, sexualita nebo antikoncepce. Právě obsese sexualitou způsobila, že katolická církev v posledních dekádách působila navenek především jako skanzen zkostnatělých morálních dogmat. Ačkoli je František sám spíše konzervativní, dobře pochopil, že je čas na změnu důrazu.

Ach ano, to pan Třešňák vystihl přesně. Právě to, co papež neříká, čemu se nevěnuje, je velmi podstatné. Obsese sexualitou je katolické církvi inherentní a jinak tomu ani být nemůže. Od dědičného hříchu, přes Lotův příkaz ke znásilnění vlastních dcer na místo andělů až třeba po neposkvrněné početí, je (nejen) katolická církev sexem zcela posedlá, nikoliv tedy jen zdánlivě. A církev je skanzenem zkostnatělých dogmat a rozhodně nejen dogmat, přičemž Fanyho prohlášení na tom všem nic nemění. To samé platí v případě rodiny a antikoncepce, protože je otázka, k čemu se vlastně papež může nějak fundovaně vyjadřovat. Takže ono nevyjadřování je třeba spíše chápat jako zasloužené mlčení, které je výrazem základní slušnosti, když člověk danému tématu nemá co by věcného řekl. Jinou možnost, když už by se chtěl k oněm tématům vyjádřit, než se katolickými taky názory na rodinu a antikoncepci buď ztrapňovat nebo veřejně ohlásit, že je církev naprosto (stejně jako ve všech dalších oblastech) zcela nekompetentní a měla by se co nejrychleji rozpustit, totiž Frany I. nemá. S velikou rezervou bych bral i vyjádření, že

zatím není jasné, co vlastně chce nový papež v církvi doopravdy změnit. I v tomhle ohledu však jeho nástup působí nadějně. Pustil se do radikální očisty vatikánské banky, zapojené v minulosti do praní špinavých peněz. Opakované mluví o tom, že církev má být prostá, a celý letošní srpen si vyšetřil na promýšlení reforem.

Jediná změna de iure i de facto může v případě církve spočívat jedině v jejím zrušení, toho se ale dočkáme těžko. Nemám k dispozici informace, jak taková radikální očista vatikánské banky vypadá, nicméně pokud má být církev prostá, předpokládám, že se po letošním srpnu bude rychle stěhovat a vzdá se svých majetků. Proto chápu, že si na to papež vzal celý měsíc, jelikož logisticky to bude v případě takového kolosu vskutku oříšek. Na to, aby došel k jediné možné variantě reformy církve, tj. k jejímu zrušení, potřebuje maximálně několik hodin a to jeho duševní schopnosti ještě podceňuji.

Je pravda, že až na škraloup se svěcením žen, jsou papežovy postoje k homosexualitě a rozvedeným katolíkům liberálnější, ale pořád to je ostudně málo. Pokud je vyjádření o tom "kým je, aby soudil" tolik komentováno a pojímáno jako příjemné osvěžení, neměli bychom zapomínat na to, že traktování jednotlivců na základně sexuální orientace je pořád velmi nedůstojné, protože nikomu do sexuální orientace druhé osoby vůbec nic není a jejím zdůrazňováním se jen utužuje diskriminační rétorika svatého stolce.

Překvapuje mne, že vysvětlení papežova vyjádření jsou tak jednostranná. Ono může Františkovo vyjádření mít ale i poněkud jiný důvod, než "změnu důrazu" . Představte si to. Jste ve vedoucí pozici nejzločinnější organizace na světě jen několik měsíců, s prostředím se pořád ještě sžíváte a zároveň už jste zjistili, že koncentrace homosexuálů ve vašem okolí je poněkud vyšší. Tak je veřejně uklidníte, že nikoho takového nebudete soudit (rozuměj zbavovat se ho), tedy pokud bude mít dobrou vůli a hledat boha (kde asi?), ehm, jinak byste se taky mohli jednoho rána probudit bez podřízených.

The Unbelievers

Poměrně nedočkavě vyhlížím nový film s mými dvěma oblíbenými popularizátory vědy - Lawrencem Kraussem a Richardem Dawkinsem - The Unbelievers. Po shlédnutí traileru, proma na CNN nebo Global News a diskuse v pořadu The Agenda with Steve Paikin jsem ještě lehce rejdil a objevil jsem poněkud zapomenutý článek Should Science Speak to Faith, který byl uveřejněn přesně před šesti (!) lety v časopise Scientific American.

Zatím lze poměrně zdárně dedukovat, která témata jsou předmětem zmiňovaného dokumentu, ale dle všeho si na jeho distribuci budeme muset počkat, proto jsem si s povděkem připomněl přístup obou vědců k otázce vztahu vědy a víry, resp. náboženství. I když se domnívám, že k nějakému zásadnímu posunu u Richarda s Lawrencem asi moc nedošlo, třeba budu překvapen. 

Dawkins i Krauss přistupují ke vztahu vědy a náboženství velmi podobně, Krauss na mne vždy působil o něco smířlivěji a politicky korektněji, Dawkins pak jako poněkud více těžkotonážní a méně trpělivý. To je ale nejspíš způsobeno rozdílem v délce a intenzitě debat, které s pomatenci (rozuměj věřícími, šarlatány a jinými vykuky) oba džentlmeni vedou a hájí proti nim racionalitu. V porovnání s Hitchem je to pořád ale oáza slušnosti a diplomatického vystupování, což na jednu stranu obdivuhodné, na stranu druhou k vzteku, protože s některými je nejspíš třeba jednoduše vyběhnout. 

Jejich krátká debata z července 2007 mi v podstatě dává za pravdu. Krauss se trochu obává, že on sám "gone soft", oba připomínají Carla Sagana, Dawkins trefně upozorňuje, že někomu říct, že je ignorant, neznamená zpochybňovat jeho inteligenci, zároveň ale varuje před přepjatou politickou korektností a chlácholením věřících stran jejich víry a miloučkým nabízením vědy jako alternativy. Osobně se mi líbí poznámky strany výuky a vedení k vědě, protože se oba shodují, že je třeba studenty a zájemce výukou doslova svádět. Proč ne, věda je sexy, o tom žádná.

Debata se drží v intencích názvu, vede ji Krauss a jen minimálně se oba diskutující rozmáchnou myšlenkově natolik, aby od vztahu vědy a víry utekli k vlastním oborům, tj. astrofyzice a biologii. Tempo určují tři Kraussovy otázky:

1. Co je důležitější: využívat kontrastu mezi vědou a náboženstvím k výuce vědy nebo se pokoušet odkázat náboženství tam, kam patří? (tj. na smetiště evolučních dějin)
2. Může věda náboženství nějak obohacovat nebo jej vždy ničit?
3. Je náboženství z podstaty špatné?

Za mě asi tolik:

1. Oba postupy lze spojit: využívat kontrast mezi vědou a náboženstvím -> odkázat náboženství na smetiště evolučních dějin a učinit z něj předmět výuky podobně jako jiné dějinné relikty
2. Věda může náboženství obohatit přispěním k jeho zániku, reforma v podobě léčby rakoviny
3. Ano

Rozhovor není nijak výbušný, závěry a postoje příliš překvapivé, ale jako příjemné počtení pro nedělní úterní horkou noc nemůže urazit. Obsahuje totiž jak krátké medailonky zúčastněných, přehled jejich knih, které mohou zájemce podnítit k lepšímu porozumění jejich pozic a k tomu něco (trochu prošlých) statistik. Navíc na webu časopisu lze najít i rozšířenou verzi rozhovoru, v němž lze najít mnohem více. Pro toho, kdo s díly a přístupy obou diskutujících není příliš obeznámen, může zapůsobit jako pobídka k nápravě a rozšíření obzorů. Přece jen v českém prostředí podobné popularizátory vědy a zastánce ateismu aby jeden pohledal.

Dawkins, Richard & Krauss, Lawrence "Should Science Speak to Faith?", Scientific American, Vol. 297, No. 1 (July 2007), pp. 88-91. [PDF], extended [PDF]

Jak je snadné býti svatým

Nedávno online médii proběhla zpráva, že čeští katolíci chtějí vlastní nové svaté. Na první pohled další nesmyslný požadavek a snůška keců. Ono to je všechno ale mnohem bizarnější, vtipnější a grotesknější, než se může zdát.

Kdo je svatý? Mrtvola, kolem níž putují nepodložené zkazky (mýty - rozuměj výmysly a bezostyšné lži) vztahující se k jejímu ctnostnému, správnému a vůbec spravedlivému životu, jsou jí přisuzovány zázraky a především církev se zaručuje za to, že je v nebi (je blahořečená). To, že je v nebi, církev prostě ví, konec diskusí; následně může být taková mrtvola prohlášena za svatou - rozhodující a jediné slovo má nejzločinnější organizace na Zemi se sídlem ve Vatikánu, v současnosti tedy velkej pinďour Benedikt "v Hitlerjugend jsem byl a komuto vadí" XVI.  Aktuálně je za svaté považováno více než 6.000, resp. 10.000 (!!!) více či méně rozložených smutných pozůstatků Homo sapiens v rámci katolické církve. Kompletní seznam světců je na serveru Katolik.cz uveden báječným odůvodněním, proč vůbec spravovat stránky o svatých:

"Při různých příležitostech se (nejen) katolíci chtějí dozvědět více o svém patronovi anebo vybrat vhodného nebeského přímluvce pro sebe či své nejmenší." 

 Skepdic.com má k tak nehoráznému počtu svatých výmluvnou poznámku stran Jana Pavla II. a kanonizace; tedy ne, že by byť jeden jediný svatý byl z pohledu racionálně uvažujícího člověka stravitelným:

"In his effort to provide role models for the faithful, Pope John Paul II has added more than 450 names to the canon of saints since he took over the head of the Roman Catholic Church in 1978. That's about 150 more than have been sainted in the past four hundred years." 

Christopher Hitchens ve své útlé knížce The Missionary Position: Mother Teresa in Theory and Practice doplňuje a upřesňuje, že Jan Pavel II., potažmo všichni byvší papežové se během 20. století stran vytváření nových svatých dvakrát neženýrovali. K úřadování Karola Wojtyły a ke kanonizaci vůbec píše populární Hitch následující:

"In sixteen years he has created five times as many saints as all of his twentieth-century predecessors combined. He has also multiplied the number of beatifications, thus keeping the ante-room to sainthood well stocked. Between 1588 and 1988 the Vatican canonized 679 saints. In the reign of John Paul II alone (as of June 1995) , there have been 271 canonizations and 631 beatifications. Several hundred cases are pending, including the petition to canonize Queen Isabella of Spain. So rapid and general is the approach that it recalls the baptism by firehose with which Chinese generals Christianized their armies; in one 1987 ceremony a grand total of 85 English, Scottish, Welsh and Irish martyrs were beatified in one day." (p. 13)

Podařilo se mi také najít ukázku textu, který má papež při ustanovení nových svatých údajně vyřknout. V knize The Pocket Guide to the Saints lze nejdříve číst následující poznámku o tom, jak jsou svatí prefabrikováni:

"Saints do not come about like the Ten Commandments. No one ascends a high mountain, consults with God, and then returns with a list. Canonization is an essentially human process that Catholics believe is guided by the wisdom and inspiration of the Holy Spirit." (p. 5)

Tak to se mi ulevilo, že o svatých, jako v případě existence živočišných druhů, osudu a toho, zda mám či nemám hříšné myšlenky, již nerozhoduje bůh, ale lidé - paráda! A co že prohlašuje papež, když doplňuje seznam svatých?

“We solemnly decide and define that [name] is a saint and inscribe him [or her] in the catalog of saints, stating that his [or her] memory shall be kept with pious devotion by the universal Church.” (p. 9)

Hotovo, vyřízeno. Je to čím dál lepší, hm? Začínám podezřívat Vatikán, že svaté vymýšlí ve volných chvílích, když jeho zástupci nesepisují traktáty o kondomech šířících venerické choroby, nezneužívají dětí a mládež nebo třeba nelamentují nad přítomností zla ve světě.


K čemu je svatý potřeba? Ať si lámu hlavu jakkoliv, svatí jsou prostě takové načančané pseudocelebrity, u nichž často ani nevíme, jestli vůbec žily. Přitahují pomatené hlavy jakožto vzory ctnosti, podněcující neopodstatněné představy o tom, že svatý se přimluví u velkého šéfa za zdraví, peníze nebo lásku osoby x y. Zároveň jsou to prostředky falešné naděje, jelikož je jim přisuzována schopnost přimlouvat se na nejvyšších (tj. nebeských - čti neexistujících) místech za všechny věřící, kteří je vzývají. Církev pak svaté využívá jako nejvyšší morální inspiraci, což je na tom všem asi nejtristnější a to minimálně ze dvou propojených důvodů:

1) svatý jako morální autorita má představovat příklad především svým životem, skutky nesobeckým chováním a jednáním

2) svatým může být jen věřící, jen věřící tedy může být morální autoritou, protože přebývá v nebi, což si vysloužil svou pozemskou poutí, avšak o tom, kdo je svatý a sídlí v nebi, rozhoduje církev na základě posouzení míry ctnostného života...až ad absurdum

Jako při každém trochu podrobnějším rozboru církevní logiky a výstavby celého prohnilého systému, lze velice snadno zpochybnit a následně odmítnout jakékoliv obdobné požadavky jako pomatené. O tom, kdo bude prohlášen za svatého, rozhoduje Vatikán na základě návrhů z příslušné diecéze, kde hypotetický svatý působil. Dalším krokem je vyšetřování skutků a očitých svědectví ať už působení dané osoby či případného zázraku jakožto nutné, nikoliv však jediné podmínky kanonizace. Papež pak nové svaté přidává na seznam a oficiálně vyhlašuje jejich jména. Takže katolická církev (a nejen ona) se staví do pozice autority univerzálně a objektivně posuzující svatost vybraných osob (zázraky, asketismus, ctnostný život atd.), tudíž by logicky měla být sama představitelkou těchto aspektů, vzorem ctnosti, morálky a bezpříkladným vzorem nezkaženého života. Hmmm. Jen namátkou: od Sv. Augustina, který do teenagerovských let ohnul vše, co házelo stín, vymyslel neexistující problém s limbem (hajzl jeden!), přes papeže Urbana II. (zabijte je všechny, bůh si je přebere) až třeba po současného papeže nebo zmíněnou Matku Terezu (chudoba je dobrá) je více než jasné, že tady jakákoliv věrouka a veletoče selhávají.

Lehce to shrnu. Jisté inkriminované osoby údajně dělaly nějaké ty čáry máry (zázraky, ehm), žily ctnostně (hmmm), tudíž jsou na čekačce, než se církev rozhodne, brnkne do nebe (žádné telefonní poplatky) a schválí. Jednomu přijde na mysl, proč to tak dlouho trvá, když má papež expres linku k velkýmu kápovi...Možná to je tím, že s těmi blahořečenými a svatými se nám v posledních letech fakt roztrhl katolický pytel (ho*en).

Jen přidám čtyři související odkazy:

Zatkněte papeže!, aneb Hitchova výmluvnost a racionalita.

Dawkinsova parádní řeč "na přivítanou" Pepi Ratzingerovi ve Velké Británii.

A hanebný konflikt mezi Čínou a Vatikánem stran nově vysvěceného kněze.

No, a když nebudete mít během letních večerů co dělat, můžete vesele kroutit hlavou nad výčtem dosavadních svatých.