Potíže s fMRI - Cluster failure

Funkční magnetickou rezonanci provázelo v poslední dekádě mnoho vzestupů a pádů. V provokativním článku Deeny Weisbergové a kolektivu "The Seductive Allure of Neuroscience Explanations" z roku 2008 autoři vyjádřili pochybnosti nad využíváním této zobrazovací metody, resp. jejich výstupů v podobě jednotlivých obrázků či skenů mozku coby podpory závěrů dílčích experimentů. Velmi zhruba řečeno, texty doplněné jednotlivými zobrazeními mozku se jeví coby hodnověrnější a mohou vytvářet biasy ohledně akceptování a míry vědeckosti takových textů. Přitažlivost využívání takových zobrazení je jak na straně autorů studií, tak na straně čtenářů. Ačkoliv Weisbergová se svým týmem nebyla v těchto závěrech osamocena, o pět let později v další studii přímo reagující na Weisbergovou, se Martha Farahová a Jessica Cooková v podobě "The Seductive Allure of 'Seductive Allure'" pokusily ukázat, že pro zmíněná tvrzení neexistuje opora v evidenci a replikování výzkumů z roku 2008 se nezdařilo. Neúměrný vliv využívání neurozobrazení na důvěryhodnost dílčích experimentů a závěrů z nich vyvozovaných se tak zdá být lákavým, ale neodpovídá zjištěním.

Problémy s fMRI jsou poměrně dobře známé. Tendence zaměňovat korelaci s kauzalitou, nepříliš zdůvodněné lokalizování oblastí mozku s příslušnými funkcemi, techniky vytváření výsledných zobrazení a nebo jedinečnost každého lidského mozku se ve spojitosti s notnou mladistvostí neurověd berou od samého počátku používání fMRI jako handikepy, které je nutné mít neustále na zřeteli. Zároveň je zde skryt určitý paradox, jelikož přitažlivost využívání neurozobrazování coby podpůrného a doprovodného materiálu a rozšiřování poznatků neurověd v rámci popularizace vědy, často vede k tomu, že celou řadu experimentů lze jen těžko replikovat a zároveň se vyhnout kontaminaci výsledků v podobě obeznámenosti probandů s příslušnou problematikou. Soukromě jsem se dlouhou dobu domníval, že přes zmíněné nedostatky, popř. slabiny je fMRI jedním z nástrojů, které máme při zkoumání mozku k dispozici, tudíž obezřetnost je na místě, ale neměla by sklouzávat k chamtivému skepticismu (abych parafrázoval Dennetta) a apriornímu odmítání této zobrazovací metody. 

Když jsme se po vynikající přednášce paní doktorky Michaely Porubanové na poslední letošní Jednotě filozofické dostali během diskuze právě na fMRI, nemohli jsme se vyhnout studii Eklunda, Nicholse a Knutssona "Cluster failure: Why fMRI inferences for spatial extent have inflated false-positive rates" publikovanou v časopise PNAS. Eklund s kolegy po zpracování již proběhlých výzkumů provedli téměř tři miliony dodatečných analýz a jejich závěry pro fMRI vypadají ničivě. Až v 70 % případů se ukázalo, že software používáný pro zobrazování vykazoval false positive nálezy tam, kde žádné dle původních studií být vůbec neměly. Vykazoval tedy signály v oblastech, kde k žádné aktivitě nedocházelo. Vše ukazuje na to, že problém tkví v jednom ze tří softwarových balíčků stojících za implementací algoritmů, jimiž se zpracování dat řídí. Dle všeho střízlivý odhad Eklunda a spol činí nevěrohodným nějakých 40 000 provedených studií, přičemž plné 3 000 se zdají být mylné zcela. Autoři studie poukazují na problémy, které jejich zjištění představují pro psychologii a neurovědy, hovoří doslova o "replikační krizi", jelikož je nesmírně obtížné najít prostředky pro další replikace jednotlivých výzkumů a to přesto, že právě replikace jsou zřejmě tím jediným, co by mohlo závěry tisíce studií rozlišit na validní a...no, ty ostatní. Je dobré zmínit, že technologické a softwarové nedostatky nemusí nutně být doménou fMRI. Pokud uvážíme, že Eklund se svými spolupracovníky dle všeho závěry spíše snižuje, zdá se být Bennettův losos poměrně nevinnou anekdotou a problematičnost fMRI nabývá závratných rozměrů.

Weisberg, Deena et al (2008) "The Seductive Allure of Neuroscience Explanations" [PDF]

Farah, Martha & Cook, Jessica (2013) "The Seductive Allure of 'Seductive Allure" [PDF]

Eklund, Anders et al (2016) "Cluster failure: Why fMRI inferences for spatial extent have inflated false-positive rates" [PDF]

Against Empathy: The Case for Rational Compassion

Ne, nezapomněl jsem. V předpředminulém příspěvku jsem se zmiňoval o dnešním vydání knihy Other Minds Petera Godfrey-Smithe. Dnes rovněž vyšla další očekávaná kniha, kterou je Against Empathy: The Case for Rational Compassion od Paula Blooma. Protože jsem ale věděl, že její verze pro Kindle bude dostupná ve stejný den (na rozdíl od knihy PGS), nechal jsem si příspěvek až na den jejího vydání.

Paul Bloom je kanadsko-americký profesor psychologie a kognitivní vědy, který mezi dospěláky poprvé nahlédl pod křídly zřejmě nejdůležitějšího evolučního psychologa Stevena Pinkera v roce 1990, kdy společně publikovali článek "Natural language and natural selection." Pinker byl Bloomovým školitelem a pojí je vřelé přátelství více než dvacetpět let. Před zhruba čtyřmi lety spolu rozmlouvali nad Pinkerovou přelomovou The Better Angels of Our Nature, od jejíhož vydání letos uplynulo již neuvěřitelných pět let! Článek, rozhovor (Steven celou hodinu drží sluchátko :-)) ) a samozřejmě Pinkerovu knihu lze jen a jen doporučit.

Bloomova aktuální kniha a její téma byly avizovány v několika příspěvcích, pročež byla to právě témata, jimž se v nich věnoval, která vyvolala vlnu očekávání. "The Baby in the Well" z roku 2013 v The New Yorker, "Against Empathy" pro Boston Review nebo "The Irrational Idea That Humans Are Mostly Irrational" z letošního září na stránkách The Atlantic se všechny soustředily na roli empatie a její možné problematické až škodlivé důsledky, především z dlouhodobého hlediska. A je to právě toto téma, které Bloom ve své nejnovější knize rozpracovává. Zjednodušeně řečeno, Bloom se staví proti převažujícímu, populárnímu názoru, že lidstvu chybí větší míra empatie, tedy že jí v mnoha situacích nemáme tolik, kolik by jí bylo potřeba:

I used to believe this as well. But now I don’t. Empathy has its merits. It can be a great source of pleasure, involved in art and fiction and sports, and it can be a valuable aspect of intimate relationships. And it can sometimes spark us to do good. But on the whole, it’s a poor moral guide. It grounds foolish judgments and often motivates indifference and cruelty. It can lead to irrational and unfair political decisions, it can corrode certain important relationships, such as between a doctor and a patient, and make us worse at being friends, parents, husbands, and wives. I am against empathy, and one of the goals of this book is to persuade you to be against empathy too.

V předmluvě Bloom nabádá, že pokud by si čtenáři měli nějakou kapitolu skutečně přečíst, pak je to hned ta první s názvem "Other People´s Shoes." V té autor odmítá a následně útočí na představu, že empatie je ultimátně dobrým atributem našich kognitivních schopností a spolehát se na ni není ideální cestou, jak dosahovat lepšího stavu světa. Možná nejvýstižněji obsah zmíněné kapitoly zastoupí následující krátká citace:

For every specific problem, lack of empathy is seen as the diagnosis and more empathy as the cure.

Jediná, tradičně velmi stručná reakce na knihu je zatím k nalezení na Kirkus Review. Na zevrubnější reakce si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Pro ty z nás, kteří se ještě více těšíme na Other Minds, je Bloomova kniha příležitostí, jak překlenout čekaní a to způsobem více než přínosným. Jestli se ale Against Empathy bude i nadále projevovat tak, jak jsem měl zatím možnost po dvou kapitolách zjistit, rozhodně se k ní zde ještě rád vrátím.

Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons

Podle nedávného výzkumu Pew Research Center se zhruba 5,8 miliardy světové populace identifikuje s určitou formou náboženství. Jakýsi základní přehled lze získat z úvodního shrnutí zmíněného výzkumu:

The demographic study – based on analysis of more than 2,500 censuses, surveys and population registers – finds 2.2 billion Christians (32% of the world’s population), 1.6 billion Muslims (23%), 1 billion Hindus (15%), nearly 500 million Buddhists (7%) and 14 million Jews (0.2%) around the world as of 2010. In addition, more than 400 million people (6%) practice various folk or traditional religions, including African traditional religions, Chinese folk religions, Native American religions and Australian aboriginal religions. An estimated 58 million people – slightly less than 1% of the global population – belong to other religions, including the Baha’i faith, Jainism, Sikhism, Shintoism, Taoism, Tenrikyo, Wicca and Zoroastrianism, to mention just a few.

Potíže a možné metodologické nejasnosti spojené s jakýmkoliv demografickým výzkumem jsou všeobecně známé, přesto nám uvedená data dávájí k dispozici základní přehled o religiozitě světové populace. Na konci listopadu byly publikovány výsledky čerstvé studie o vztahu mezi náboženskou praxí a aktivací ventromediálního prefrontálního kortexu (VPK) a to u mormonů. Byť v současnosti ohledně jednotlivých částí lidského mozku nepanuje jistota a shoda, je prefrontální kortex spojován především s emočními a sociálními dispozicemi, riskováním, strachem a rozhodováním. Zdá se rovněž, že je možným "centrem" potlačování emočních reakcí. Základním cílem uvedeného výzkumu bylo zjistit, do jaké míry jsou příslušné oblasti mozku aktivovány ve chvílích, kdy probandi vypovídali o náboženské zkušenosti, resp. pociťování přítomnosti duchovna.

Během hodinového testování bylo 19 probandů (z toho 7 žen) vystaveno:

• 6minutovému videu o statistikách jejich členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tj. mormonů)
• 8minutovému úseku citací mormonských a ostatních náboženských autorit
• 8minutovému předčítání z Knihy Mormonovy (ve zkrácené verzi dostupné i v češtině, pro otrlé tu pak je původní Kniha Mormon : zpráva, psaná rukou Mormonovou na tabulkách vyňatých z desek Nefiho z roku 1933 nebo on-line verze, pro ty nejdrsnější je tu pak trip v podobě oficiálního webu mormonů v ČR)
• 12minutové video prezentující biblické scény a dalších obsah evokující náboženské představy
• Dalších 8 minut citací

Detaily a rozbor jednotlivých úkolů včetně výsledků lze nalézt v přiloženém článku a to včetně komentáře dat získaných prostřednictvím využití funkční magnetické rezonance, která sloužila jako podklad pro asociaci jednotlivých úkolů s oblastmi mozku aktivními během jejich plnění. Kromě toho, že vystavení jednotlivým úkolům vykazovalo velmi silnou afinitu s aktivací těch částí mozku, které spojujeme s odměňováním, intenzivními náboženskými prožitky, pocitem klidu a vřelosti, autoři se v závěru pokusili předestřít, jakým směrem by se budoucí výzkumy mohly ubírat:

Given commonalities in brain architecture across individuals with limited neural mechanisms for representing euphoria, a search for shared neural mechanisms for intense religious and spiritual feelings across cultures may provide insight into the evolution of complex religious systems and opportunities for cross-cultural understanding of deeply held religious beliefs and experience. Ultimately, the pairing of classical reward responses with abstract religious ideation may indicate a brain mechanism for attachment to doctrinal concepts and charismatic in-group religious leaders.

V souvislosti s tímto výzkumem jsem si vzpomněl na starší studii týkající se postojů k masturbaci mezi mormony provedené Markem Malanem a Vernem Bulloughem v roce 2005. Pro každého se zájmem o historii církve založené Josephem Smithem může jít o velmi podnětné čtení.

Ferguson, Michael A. et al (2016) "Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons" [PDF]

Malan, Mark Kim & Bullough, Vern (2005) "Historical development of new masturbation attitudes in Mormon culture" [PDF]

Náboženství se vždycky vymstí

V poslední době se snažím rozšiřovat si záběr stran nových témat, které jsou předmětem zájmu filosofie biologie. Jedním z podnětů byl chystaný úvod do tohoto progresivního filosofického oboru, který připravuje můj asi aktuálně nejoblíbenější autor Peter Godfrey-Smith. Dle všeho se jedná o zřejmě o skripta ke kurzu, který letos vyučuje na The Graduate Center, City University of New York. S odstupem několika let tak fanoušky filosofie biologie čeká čerstvý příspěvek překládající základní přehled o tématech, která se v rámci diskusí tzv. třetí generace ve filosofii biologie dostávají do hledáčku biologů inklinujících k teorii a filosofů fušujících do biologie. Jen namátkou se jedná o otázku informací v biologii, symbiózu, komunikaci nebo traktování dílčích biologických jevů prizmatem mechanismu. Osobně mne v posledních týdnech přilákala lidová biologie a vrátil jsem se snad k detailnějšímu studiu Darwinova vlivu na filosofii. Fakt, že naturalizace ve filosofii vládne je dnes neoddiskutovatelný, my, co se filosofií zabýváme máme před sebou nejeden chlívek k vyklizení.

Na jednu stranu je vzrušující vidět, že filosofie biologie přichází s neustále novými tématy, na druhou stranu by se však nemělo zapomínat, že ta tradiční nezůstávají nijak pozadu. Už od prvních sborníků textů z filosofie biologie se otázky religiozity pravidelně objevuje jako jedno z tradičních témat napříč všemi třemi generacemi filosofů biologie a stále přicházejí nové podněty. Jak jsem tak slídil internetem, narazil jsem na Scotta Atrana. Tenhle sympaťák je v seznamu Davida Chalmerse uveden mimo jiné v souvislostí se zmíněnou lidovou biologií (taky vám to zní trochu divně?), přitom podle oficiálního webu University of Michigan je Atran opravdu hodně rozkročeným týpkem. Aby toho k mému milému překvapení nebylo málo, hned první z textů, jehož je spoluautorem, představuje velmi hutný nástřel toho, jakým směrem by se filosofie biologie mohla (společně s dalšími obory) stran religiozity v blízké budoucnosti ubírat. Je fakt, že článek "Religious and Sacred Imperatives in Human Conflict" z časopisu Science je už z roku 2012, ale u takovéhle nálože můžeme nějakou tu proleželost snadno odpustit.

V sumě lze konstatovat, že Atran a Ginges ukazují, jaké dopady mají sakralizační praktiky s ohledem na kooperaci, řešení konfliktů a budování vnitroskupinové identity. K tomu mimo jiné i nadhazují celou řadu témat k výzkumu jako je např. studium internalizací sekulárních a sakrálních hodnot u dětí nebo jaký je vztah mezi těmito hodnotami s ohledem na násilné či mírové řešení konfliktů. Jako už tradičně nechci být škarohlídem a více ničit zážitek z neskutečné jízdy, kterou zmíněný článek nabízí. Proto se omezím jen (náhodný) výběr tří tezí, kterými je text prošpikován. Připomínám, že všechno, co je v článku předloženo, je s odkazem na takové figury jako je např. Bloom, Boyer nebo Boyd (hehe).

Studies suggest that costly and seemingly arbitrary ritual commitment to apparently absurd beliefs deepens trust, galvanizing group solidarity for common defense and blinding members to exit strategies. 

Even arbitrary assignments of sacredness, whose transgressions are taboo and often severely punished, unequivocally distinguish otherwise closely associated groups: Sabbath and Kosher laws isolated Hebrew

hill tribes from Canaanite neighbors and, in later centuries, diaspora Jews from surrounding societies; ritual association with chosen animals and plants socially separated contiguous Australian aboriginal groups for millennia. The more antagonistic a group’s neighborhood, the more proprietary the group’s sacred values, increasing ingroup reliance, but also disbelief and potential conflict toward other groups.

The implication is that when sacred values acquire supernatural association, they become conceptually immune to reasoned challenge and subject to self-monitoring, reducing possibilities for social defection; they also become attentionarresting and memorable, rendering them culturally contagious.

Atran, Scott & Ginges, Jeremy, "Religious and Sacred Imperatives in Human Conflict", Science, Vol 336, 18th May 2012, pp. 855-857 [PDF]

Lepší andělé naší přirozenosti

Jsou knihy, ke kterým se rád vracím. Na gymnáziu to bylo Pratchettovo Stráže! Stráže!, pak taky Jatka č. 5 nebo Zamjatinův titul My, Cortázarovo Nebe, peklo, ráj nebo třeba Spolčení hlupců a Jméno růže. Později přibylo Foucaultovo Dohlížet a trestat či Zlatá ratolest, v níž čas od času listuji do dneška. Jak šel čas, objevily se další knihy a nové lásky. Why Evolution is True od Jerryho Coyna, Hitchensova kniha God is not Great nebo Diamondovy opusy Guns, Germs and Steel a Collapse. V současnosti je to např. Tononiho Phi, Rosenbergův Průvodce a rovněž Pinkerova poslední pecka The Better Angels of Our Nature. 

I když oddech v letních parnech hledám především u komiksů jako je Unwritten, The Court of Owls nebo The Goon a od včerejška utíkám k novému McRanyho titulu You Are Now Less Dumb, což je mozková rychlovka, znovu jsem začal listovat Anděly a dostal jsem velmi drzý nápad. Hluboký nádech a...pod tento příspěvek přikládám nejen neoficiální překlad "Předmluvy" Pinkerových Lepších andělů naší přirozenosti, ale také dva kraťoučké texty z jeho předchozích titulů, které se násilím v určitém ohledu zabývají.

Za jakoukoliv zpětnou vazbu, především pak kritickou, budu rád. Kdokoliv tedy bude mít zájem, nechť neváhá a k překladu se vyjádří prostřednictvím poznámek ve sdíleném dokumentu v Google dokumentech. Základní přehled všeho podstatného stran Pinkerovy knihy byl uveřejněn někým mnohem povolanějším. Nu a pokud byste chtěli přispět k tomu, aby se Andělé objevili v češtině komplet, neváhejte se přidat a hlasovat.

"Violence I" in Pinker, Steven, How the Mind Works (New York, W. W. Norton & Company: 1997), pp. 518-519. [PDF]
"Violence II" in Pinker, Steven, The Blank Slate (New York, Viking: 2002), pp. 166-169. [PDF]
"Předmluva" in Pinker, Steven, Lepší andělé naší přirozenosti, neofic. trans. Vladimír Vodička, [PDF]

Edit: Linkuji odkaz na statistiku Ricka Nevina, dle které je počet vražd v USA za rok za posledních sto let na historickém minimu.

Why We Lie, Go to Prison and Eat Cake: 10 Questions With Dan Ariely

Dan Ariely je profesor behaviorální ekonomie a psychologie na Duke University a autorem několika výborných knih, z nichž dvě jsou dostupné i v češtině. Jak drahé je zdarma?, resp. Jak drahá je intuice? jsou povedené tituly pojednávající o lidské iracionalitě, kazech v rozhodování a jejich dopadu na naše životy.

Tento rok Arielymu vyšla další monografie The Honest Truth About Dishonesty, v níž se tentokráte Ariely zaměřil na nepoctivost (dishonesty). Mimo jiné v ní rozebírá hypotézu SMORC (Simple Model Of Rational Crime) Garyho Beckera, který se proslavil především aplikací teorie lidského kapitálu. Beckerův SMORC zjednodušeně tvrdí, že jedinec je schopen racionálně vyhodnotit přínosy a ztráty svého chování a na základě tohoto vyhodnocení se buď zachovat nepoctivě nebo naopak poctivě. Jinými slovy, pokud je riziko, že při podvádění, lhaní, krádeži apod. budeme přistiženi, je v poměru k zisku, kterého můžeme dosáhnout, dostatečně nízké nebo naopak příliš vysoké, rozhodneme se pro nepoctivé či poctivé jednání právě na základě tohoto kalkulu. Podvádět se zkrátka rozhodneme na základě zhodnocení výhod a rizik. Výsledky Arielyho výzkumů však SMORC vyvracejí nebo alespoň nabourávají, když hlavní příčiny přispívající k nepoctivosti autor spatřuje právě ve schopnosti racionalizovat si vlastní kroky (ať už jsou jakkoliv nevýhodné), ve vnitřním konfliktu zájmů a hodnot, a ve vlivu okolí - jak jsme či nejsme sledováni, zatímco snižování nepoctivého chování je podporováno (vnějším) dohledem či kontrolou našeho chování a morálními závazky vniklými určitou formou slibu v mluvené či psané podobě - např. zavázání se podpisem k partikulárním smluvním podmínkám. Jak dohled, tak příslušná forma závazku/slibu dle Arielyho funguje jako katalyzátor našeho pocitu viny pro případ, že bychom se chtěli chovat nepoctivě. Nejvíce překvapivá je na celé věci skutečnost, že dle Arielyho poctivé či nepoctivého chování není vůbec nebo jen v malé míře ovlivněno výší možného finančního zisku nebo pravděpodobností, že nás někdo při podvádění nachytá. Zajímavá je rovněž skutečnost, jak spolu organicky souvisí drobné nepoctivosti a klamy, které když se postupně nastřádají - od drobných prohřešků, milosrdných lží nebo nošení modního doplňku, který je kopií původního, originálního výrobku - postupně vedou k rozsáhlejším nepoctivostem. Mýtus o racionálním (ekonomickém) rozhodování tak čelí dalšímu problému.

V souvislosti s vydáním zmiňované knihy poskytl Ariely rozhovor serveru Wired, v němž s ním Joanna Pearlsteinová diskutuje mimo jiné o nepoctivosti, jejích projevech, lobbingu, milosrdné lži a rovněž také o Arielyho obavě, jak bezpeněžní operace mohou přispívat ke zvyšování nepoctivosti, lhaní a obelhávání sebe sama prostřednictvím zpětné racionalizace vlastních činů a jejich motivů.

Trochu jiný je rozhovor poskytnutý Davidu Dalkovi, v němž se oba dostanou více k dílčím projevům nepoctivostí, které Ariely v knize používá jako příklady (aféra firmy Enron). Doporučuji přečíst si ještě recenzi v New York Times a recenzi Jordana Leita pro Scientific American.

Edit: Video rozhovoru s Arielym o jeho nové knize na Youtube; přesně v 5:21 přijde parádní příklad o racionalizaci našich činů stran stahování nelegální hudby.

Premiéra

7. dubna 2011, 11:00 PF UJEP v Ústí nad Labem měla moje maličkost premiéru a to hned z několika ohledů. Poprvé jsem měl možnost přednášet na půdě vysoké školy, poprvé posluchači a posluchačky, před kterými jsem se ocitl, čítali nad 50 lidí (73, přesně, no, alespoň před přestávkou:c) ), poprvé jsem měl možnost veřejně promluvit na téma, jemuž se věnuji cca poslední tři roky. Přednáška na téma evoluční psychologie (Úvod do evoluční psychologie) by mi ještě před časem přišla z mé strany nemyslitelnou, v současnosti pro celou řadu mých známých není ničím jiným než drzostí z mojí strany.I tak se odehrála, protože jsem o ni byl požádán a já děkuji panu Henzlovi za tuto možnost, paní Jaegerové za kávu a dr. Wedlichové za vřelé přijetí. Pokusil jsem této možnosti celkově využít a maximálně se z ní poučit. Vycházel jsem z R. Dawkinse, S. Pinkera, D. Busse, z L. Cosmides a J. Toobyho, R. Dunbara, M. Ridleyho a dalších (Darwina nevyjímaje).

Nyní menší reflexe. Především je potřeba zmínit, že přednáška byla pro studenty a studentky pedagogické fakulty, různých oborů a také pro studenty a studentky pedagogického minima. Byl jsem upozorněn, že nemám očekávat žádné předběžné porozumění, ale konfrontace byla v tomto ohledu ještě obtížnější, než jsem původně předjímal. Ačkoliv jsem se snažil nejprve uvést do základů evoluční biologie, poté evoluční psychologie a následně rozebrat několik témat (reciproční altruismus, pohlavní výběr, rodičovské investice, vývoj jazyka atd.), kvalita zřejmě z mojí strany byla prachbídná, jelikož posluchačstvo bylo téměř inertní. Výjimku tvoří tři studentky střední školy, které mě přijely jednak podpořit, zároveň zvedaly míru zájmu o tématech přednášky a zatřetí zlepšovaly vědomostní základ přednáškové místnosti. Tímto Ditě, Janě a Karolíně děkuji!

Dále, i přes drtivé přiznání, že nikdo z přítomných nebyl věřící, o evoluci, Darwinovi nebo vývoji života na zemi nikdo neměl téměř ani ponětí (!). Dr. Wedlichová přítomná na samém závěru mé bezostyšné seberealizace použila něco z Ridleyho Červené královny, nicméně pokud to je vše, co je možné čekat od přednášky a posluchačstva na půdě vysoké školy, jsem maximálně rozčarován. Jeden příklad za všechny. Když jsem ve stručnosti srovnával kognitivní psychologii s behaviorismem a čekal odpověď na otázku, jaká je základní myšlenka behaviorismu, mohl jsem v místní aule stát ještě teď. Vlastně nemohl, jelikož výuka po třetí hodině probíhala dále.

Největší míru zájmu vyvolala pasáž o sobeckém genu a o sexuálních strategiích mužů a žen společně s velikostí penisů u světové populace (h/t Filip Tvrdý). Konstatování, že Češi jsou v Evropě na třetím místě, vyvolalo u nadpoloviční většiny přítomných žen bujarý smích.  Technik přes PC pak zabředl do otázek hledání alternativní energie, ale adekvátně zprovoznit projekci prezentace se mu i po skončení přednášky nepodařilo. Další kolega měl strach z evoluce jako nové formy religiozity a Dawkinsovi nemohl přijít na jméno. Jedna z budoucích maminek dostala šok (doslova) z možnosti, že bychom v budoucnu mohli směřovat k univerzálnímu vegetariánství, resp. veganství (P. Singer). Asi největším úspěchem byla téměř všeobecná shoda, že smsky poslané na pomoc Japonsku jsme poslali především kvůli sobě samým. Jinak přímo-úměrně s časem jsem obtěžoval pána a paní od piškvorek, abych cca v polovině výkladu zjistil, že muž evidentně a definitivně vyhrál (žena: "Podváděls!"), že nemám děti, tudíž pořádně nevím, o čem mluvím (nereciproční altruismus), a že není možné, aby "nějaký stroj" porazil lidský mozek (to jsou věci, pane Turingu...eh...). Čekám ještě na zpětnou vazbu od přítomných, ale většina se tvářila, že ji téma zajímá a konfrontace s probíranými skutečnostmi byla jejich první v životě. Inertní, ale klidní...

Musím přiznat, že zhruba čtyři hodiny přerušeného výkladu, je skutečně náročná porce, zvláště, když posluchačstvo komunikuje jen minimálně. Vyzkoušel jsem si udržet pozornost několika desítek lidí, jejichž znalosti jsem však krutě podcenil (jestli bude někdy nějaké "příště", tak nebudu předpokládat ani znalost trojčlenky) a také jsem zjistil, že jsem asi poměrně otrlý jedinec - to je tak, když se skorodiletant v oblasti evoluční psychologie drze zhostí úkolu povědět o tomto oboru takovému množství lidí. Celkově mě ale tato situace pobavila a osobní přínos byl jednoznačný: revidoval jsem vlastní poznatky a seznal, že jsem pořád ještě na začátku. Fakt, že v ČR o evoluční psychologii studenti a studentky jedné vysoké školy prakticky neslyšeli, ve mně na chvíli navíc vyvolal misionářské pocity :c). Původně jsem chtěl skončit pochvalou sám sobě, že moje studentky věděly o psychologii a biologii mnohem více než drtivá většina přítomných a tuto skutečnost si připsat k plusu. Na druhé straně jsem pár hodin v rámci ZSV letos tomuto oboru věnoval. Buď je úroveň studenstva na VŠ UJEP opravdu mizerná až zběsilá nebo by zmíněná děvčata mohla od minuty na tuto školu nastoupit. I když to přeháním, tak v každém případě mě to potěšilo - zdá se, že mé výkony ve výuce na střední škole jsou postačující i pro vysokou školu. Občas každý potřebujeme sami sobě načechrat zpuchřelé sebevědomí, no ne? 

Jediná věc, ze které mě mrazí, je skutečnost, že z celé groteskní exhibice existuje důkazní materiál v podobě video-nahrávky. Doufám, že zmiňovaný technik nepovolí žádný leak...