Against Empathy: The Case for Rational Compassion

Ne, nezapomněl jsem. V předpředminulém příspěvku jsem se zmiňoval o dnešním vydání knihy Other Minds Petera Godfrey-Smithe. Dnes rovněž vyšla další očekávaná kniha, kterou je Against Empathy: The Case for Rational Compassion od Paula Blooma. Protože jsem ale věděl, že její verze pro Kindle bude dostupná ve stejný den (na rozdíl od knihy PGS), nechal jsem si příspěvek až na den jejího vydání.

Paul Bloom je kanadsko-americký profesor psychologie a kognitivní vědy, který mezi dospěláky poprvé nahlédl pod křídly zřejmě nejdůležitějšího evolučního psychologa Stevena Pinkera v roce 1990, kdy společně publikovali článek "Natural language and natural selection." Pinker byl Bloomovým školitelem a pojí je vřelé přátelství více než dvacetpět let. Před zhruba čtyřmi lety spolu rozmlouvali nad Pinkerovou přelomovou The Better Angels of Our Nature, od jejíhož vydání letos uplynulo již neuvěřitelných pět let! Článek, rozhovor (Steven celou hodinu drží sluchátko :-)) ) a samozřejmě Pinkerovu knihu lze jen a jen doporučit.

Bloomova aktuální kniha a její téma byly avizovány v několika příspěvcích, pročež byla to právě témata, jimž se v nich věnoval, která vyvolala vlnu očekávání. "The Baby in the Well" z roku 2013 v The New Yorker, "Against Empathy" pro Boston Review nebo "The Irrational Idea That Humans Are Mostly Irrational" z letošního září na stránkách The Atlantic se všechny soustředily na roli empatie a její možné problematické až škodlivé důsledky, především z dlouhodobého hlediska. A je to právě toto téma, které Bloom ve své nejnovější knize rozpracovává. Zjednodušeně řečeno, Bloom se staví proti převažujícímu, populárnímu názoru, že lidstvu chybí větší míra empatie, tedy že jí v mnoha situacích nemáme tolik, kolik by jí bylo potřeba:

I used to believe this as well. But now I don’t. Empathy has its merits. It can be a great source of pleasure, involved in art and fiction and sports, and it can be a valuable aspect of intimate relationships. And it can sometimes spark us to do good. But on the whole, it’s a poor moral guide. It grounds foolish judgments and often motivates indifference and cruelty. It can lead to irrational and unfair political decisions, it can corrode certain important relationships, such as between a doctor and a patient, and make us worse at being friends, parents, husbands, and wives. I am against empathy, and one of the goals of this book is to persuade you to be against empathy too.

V předmluvě Bloom nabádá, že pokud by si čtenáři měli nějakou kapitolu skutečně přečíst, pak je to hned ta první s názvem "Other People´s Shoes." V té autor odmítá a následně útočí na představu, že empatie je ultimátně dobrým atributem našich kognitivních schopností a spolehát se na ni není ideální cestou, jak dosahovat lepšího stavu světa. Možná nejvýstižněji obsah zmíněné kapitoly zastoupí následující krátká citace:

For every specific problem, lack of empathy is seen as the diagnosis and more empathy as the cure.

Jediná, tradičně velmi stručná reakce na knihu je zatím k nalezení na Kirkus Review. Na zevrubnější reakce si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Pro ty z nás, kteří se ještě více těšíme na Other Minds, je Bloomova kniha příležitostí, jak překlenout čekaní a to způsobem více než přínosným. Jestli se ale Against Empathy bude i nadále projevovat tak, jak jsem měl zatím možnost po dvou kapitolách zjistit, rozhodně se k ní zde ještě rád vrátím.

The intelligent invertebrate

Bez delších řečí jsem se rozhodl obnovit svůj blog. Důvodů je hned několik, ale o těch třeba jindy. Jedním je, že se letos opět urodilo hned několik parádních titulů, které čtenáře opakovaně přesvědčily, jak úžasná je věda. Pro nás, co se vědě věnujeme maximálně amatérsky, tu pak jsou texty, které o nejnovějších objevech publikují. Jen namátkou. V březnu vyšla skvělá kniha sociálních psychologů Kurta Graye a zesnulého Daniela Wegnera The Mind Club o tom, na základě jakých projevů připisujeme entitám kolem nás mentální stavy. Ať už jde o zvířata, sofistikované (a pěkně otravné) budíky nebo třeba reálné panny (adults only please!), to, jakou míru mysli okolí připisujeme, je ovlivněno celou řadou aspektů. O tom, kdo vstoupí nebo nevstoupíd do Klubu mysli dle autorů rozhodujeme na základě našeho vnímání kombinace zkušeností a agency (schopnost jednat). Autoři k znázornění používají osový diagram a v knize mimo jiné prezentují některé výsledky svých výzkumů. Dospělý člověk má hodnotu zkušeností a agency vysokou, zatímco pes je na tom se zkušenostmi obdobně, ale má nižší míru agency, žába je na ose agency ještě níže. Oproti tomu batolata jsou v závěsu za žábami (o něco nižší míra zkušeností při zhruba stejné agency), bůh má ve vnímání lidí maximální míru agency, ale téměř nulovou úroveň zkušeností, přičemž je na tom stejně jako robot, který však má vůči němu zhruba poloviční agency. I další rozbory a modely, které Gray s Wegnerem v knize širšímu čtenářstvu předkládají, stojí za přečtení. Minimálně v oblasti sociální psychologie je to událost roku. The Mind Club je pro mě poněkud osobnějším čtením, proto jsem mu věnoval více slov. Nyní již krátce.

Onen nesmělý chlapec, kterého u sebe  jednoho večera nechal přespat Carl Sagan, a on se později stal jeho důstojným nástupcem a pokračovatelem v popularaci vědy, letos za přispění ostatních kolegů vydal Welcome to the Universe: An Astrophysical Tour. Pokud vás zajímá astrofyzika a její nejnovější objevy, neprohloupíte. Navíc se můžete připravit jednohubkou v podobě Rovelliho Seven Brief Lessons on Physics, která v anglickém překladu vyšla rovněž letos. Jmenovat se Sean Carroll má zřejmě svoje výhody. Jednou z nich je, že jste slavným popularizátorem vědy. Pokud jste Michael, děláte fyziku, pokud jste "B" (ne, je to trochu kryptické, ale do dneška se mi nepodařilo zjistit, jaké je jeho prostřední jméno), nejste béčko, ale děláte biologii. Michael letos vydal The Big Picture, "B" vydal The Serengeti Rules a oba tituly spojuje téma života - jak vznikl, čím se projevuje a proč je tak zásadním předmětem zkoumání napříč obory. Siddhartha Mukherjee mě poprvé zaujal před několika lety báječnou knihou The Emperor of All Maladies (česky jako Vládkyně všech nemocí). Jeho neméně objemnou The Gene: An Intimate History  jsem, přiznám se, ještě celou nezdolal, ale už teď jsem přesvědčen, že se do pomyslného top ten letošního roku rozhodně dostane. Šlo by pokračovat, ale závěr více než rád věnuji hned dvojitému nášupu Dawkinsova přelomového titulu The Selfish Gene (česky Sobecký gen, beznadějně dávno vyprodaný). Prvního srpna jsme se dočkali jubilejního The Selfish Gene: 40th Anniversary Edition a začátek listopadu byl vyhrazen pro The Extended Selfish Gene. Hlavní myšlenky Sobeckého genu jsou notoricky známé a Richardu Dawkinsovi tak nelze než popřát pevné zdraví. Nepochybuji, že se nějaké 50th Anniversary Edition dočkáme, jelikož Sobecký gen je jednoduše zásadní kniha. V této souvislosti mám malé přání, aby byl opět dostupný v naší mateřštině pro ty, kteří si Dawkinsovu brilantní stylistiku a pronikavé myšlenky z jakéhokoliv důvodu nemohou užít v originále.

Málokdo mne ovlivnil, tak jako Alex Rosenberg. Kromě toho, že je mým nejoblíbenějším filozofem, proslýchá se, že pracuje na knize What neuroscience teaches us about history (!), je úspěšným spisovatelem, tak zároveň je tím, kdo formoval moje chápání filozofie biologie. Je mým intelektuálním hrdinou, se kterým jsem měl tu čest se setkat osobně, nechat si podepsat jeho knihy a naživo slyšet dva jeho příspěvky. Pokud bych ale měl říci, koho považuji za nejlepšího filozofa biologie aktuálně, byl by jím o prsa Peter Godfrey-Smith a je to dáno především objemem publikační činnosti v posledních letech. První setkání s Godfrey-Smithem jsem učinil v roce 2011, kdy mu vyšly skvělé Darwinian Populations and Natural Selection. Pak jsem se dostal ke dvěma titulům určeným spíše coby učební pomůcka pro úvodní kurzy filozofie vědy a filozofie biologie, tedy Theory and Reality: An Introduction to the Philosophy of Science a Philosophy of Biology. Zvláště na druhou nedám dopustit a se slzou v oku vzpomínám, jak jsem jí zhltl za jeden večer a okamžitě Godfrey-Smithovi drze napsal a poprosil ho, jestli by mi neposlal svůj aktuální sylabus k filozofii biologie. PGS takřka obratem poslal hned tři a já se mohl tím více při sestavování vlastní kurzu inspirovat. 

Aby adorace nebylo málo, vyjde Godfrey-Smithovi přesně za tři dny Other Minds: The Octopus, the Sea, and the Deep Origins of Consciousness a já se jednoduše nemohu  dočkat. Zvláště, když s klidným svědomím mohu říct, že jeho článek "Cephalopods and the Evolution of the Mind"  je jedním z nejlepších textů filozofie biologie, který jsem kdy četl. Pokud by mohl být někdo překvapen tématem, nejde u PGS o nic nového, vždyť jeho první monografie Complexity and the Function of Mind in Nature se věnovala právě mysli z pozice filozofického naturalismu, za který filozofové vděčí nikomu menšímu, než Charlesi Darwinovi. V aktuální recenzi z časopisu Science Ophelia Deroy pochvalnou recenzi Other Minds uzavírá poněkud tajnosnubně:

For those who believe that the so-called “hard” problem of consciousness will soon be solved, Godfrey-Smith makes it clear that deeper and new problems might be waiting in the oceans. His book will appeal to specialists in cognitive science, biology, and philosophy alike.

Zájemci jistě nepohrdnou malou ochutnávkou, někteří budou (ne)trpělivě vyčkávat, zatímco modří již mají objednáno. Nyní jde jen o to, kdo má "priority shipping" a zda budou Other Minds lepší Montgomeryho The Soul of an Octopus, které jsme se dočkali v květnu loňského roku. Já mám jasno.

UPDATE: Nešťastnou náhodou se mi podařilo minout článek, který PGS napsal před dvěma dny pro The New York Times. Octopuses and the Puzzle of Aging je o životním cyklu u chobotnic a přidává další důvod, proč se na Other Minds tak moc těšit. Tohle jednoduše bude událost.

Deroy, Ophelia, "The intelligent invertebrate," Science 354 (6316), 1110. [PDF]

Godfrey-Smith, Peter, "Cephalopods and the Evolution of the Mind," Pacific Conservation Biology, Vol. 19, No. 1, Mar 2013: 4-9. [PDF]

"Je třeba milovat bezvýznamnost"

Orientace, Lidové noviny, 1.-2. března 2014, pp. VI/26-VII/27

Dneska mám kalup, ale přece jenom mi včerejší pročtení přílohy Orientace Lidových Novin nedalo a v lehké návaznosti na předchozí post jsem se rozhodl vybrat ty největší perly, kterými nás obšťastnil Václav Bělohradský. V rozhovoru nazvaném "Je třeba milovat bezvýznamnost" s ním rozmlouval Karel Hvížďala. Sluší se dodat, že podtitul rozhovoru zní: Rozhovor s filozofem Václavem Bělohradským o novém románu Milana Kundery, o významu a bezvýznamnosti, o prozaické pravdě životů, ale i autorů uměleckých děl (zvýraznění vlastní) a výchozím bodem rozhovoru je nový román Milana Kundery La fête de l'insignifiance, tj. Oslava bezvýznamnosti. O něj vlastně ale ani tolik nejde.

Kunderův pozdní román je vždy o vítězné, mateřské, ženské vrstvě dějin: o bezvýznamnosti. Z tohoto živného roztoku se rodí významy, zmocňují se na chvíli - ta chvíle může trvat i staletí - národů a lidstva, nazveme po nich celé epochy - renesance, absolutismus, osvícenství. Jména hrdinů boje o význam opanují naše ulice a náměstí, pak ale se vrací do živného roztoku bezvýznamného. "Co je to za pána, co tu má sochu?" ptá se turista a málokdo z nich to ví. 

Jako savci jsou spojeni pupíkem - i Michelangelo v Sixtinské kapli namaloval Adama s pupíkem, jako by nebyl prvním člověkem -, jsou dějinné epochy navzájem propojeny velikány, kteří dávají době její význam a své jméno. I ti hrdinové ale jsou odsouzeni ke ztrátě významu, bezvýznamnost je už ohlodává, jen to ještě nechceme vidět...(26/VI, zvýraznění vlastní)

...Každý člověk se snaží přepsat svou životní prózu "do špatných veršů", román proto není jen žánr, má zvláštní "ontologické" (existenciální) poslání - odkrývat pod pozlátky veršů životní prózu a hájit tak obyvatelnost světa před těmi, kdo ji ohrožují svým zveršovaným hulákáním a lyrickou slepotou před zkušeností...(27/VII)

Kundera je nakažen svým stoletím individualismu a mýtem autorství a originálu. Neumí se smířit s vytrácením se autora z dějin, s osvobozující energií reprodukce, jak ji poprvé popsal německý esejista Walter Benjamin. Neumí ještě vidět bezvýznamnost jako osvobozující, ale ví, že ti, kteří budou v přicházejícím století doma, se to musí naučit..(27/VII, zvýraznění vlastní)

Moje knížka rozhovorů Mezi světy a mezisvěty má jako sjednocující motiv myšlenku, že je třeba "podvracet všechny objektivní verze světa", že hledání objektivních významů nás vyhání ze společného světa. Významy nesjednocují, ale rozdělují. (27/VII, zvýraznění vlastní)

Jsme schopní sdílet chladný vánek, když je horko a mít z toho radost, ale význam ne. Bdící mají jeden společný svět, ale spící se obrací každý do svého světa, řekl Hérakleitos. Jenže nalezený význam - jak v dílech bližních, tak i v dějinách lidstva - je vždy snem, někdy rychle krvavějícím. (27/VII)

No není to hezké? Samozřejmě, že jsem Kunderovo poslední dílo nečetl (a kdo ví, jestli si jej přečtu, italštinou nevládnu, francouzská verze ještě nevyšla), ale o to tady vůbec nejde. Když jsem rozhovor včera četl, vybavil se mi prakticky okamžitě v hlavě jeden obraz:

Jestli je Bělohradský filozof a tohle má být obraz současného stavu filozofie, tak do toho ať mě nikdo vážně netahá.

Platón vs.Google?

Když jsem před mnoha lety četl autobiografii Wernera Heisenberga Část a celek, jedna z věcí, která mne zarážela i fascinovala zároveň, bylo autorovo vyznání, jak na gymnáziu tento budoucí jaderný fyziky louskal v letních dnech Platónovy spisy v originále. Číst Platóna na střední škole ještě není tak zarážející, že se v něm vyžívala jedna z budoucích největších kapacity atomové fyziky své generace už bylo trošku unapetitlich, ale, že si to dával v originále, i přesto, že byl Heisenbergův otec profesorem klasické řečtiny, už bylo přece jenom trochu moc. Nedokázal jsem vstřebat, proč by něco takového dělal člověk, který se profesionálně filozofií později vůbec nezabýval. Spásnou myšlenkou mi bylo, že Heisenberg tak naštěstí učinil a věnoval se ve svém dospělém životě něčemu mnohem užitečnějšímu. No, vy, kdo znáte jeho pohnutý osud, mě ale chápete, ne?

V současnosti je velmi populární myšlenka, že filozofie je v krizi, nemá pořádně co říct, postupně se rozpouští ve vědě, které nemůže konkurovat a opouštěje palác deskripce pomalu odchází na vejminek normativity, kde jí je rovněž poněkud těsno. Postupně totiž přišla, i díky mnoha pochybným dcerám v podobě filozofických tradic, o celou řadu oblastí, k nimž kdysi mohla něco říci. Experimentální filozofie je sympatická, ale bez metod přírodních věd neobstojí, etika se ji ztratila pod rukama a přesunula se k morální psychologii a zkoumání jsoucího jakožto jsoucího snad už nikdo dneska nemůže brát vážně, snad jedině z dějinných důvodů. Jediné, co může filozofii vyživovat je reflexe vědy, byť o žádné vyživovací povinnosti vědy směrem k filozofii mluvit nemůžeme.

 

V poslední době jsem zažil několik velmi křečovitých pokusů zachránit filozofii její pozici. Ať už se jedná o kritiku evoluční teorie a nehorázné obvinění z toho, že je tautologií, všemožné pokusy revitalizovat marxismus v dílech Badioua, Negriho a Hardta nebo Agambena a jejich českých mutací obviňovat vědu z toho, že je "oligarchickým nástrojem veřejného diskursu" (eh), popř. kejkle fenomenologů s vědomím. Obávám se, že všichni ti, co filozofii přisuzují olbřímí, ultimátní roli v případě poznání, zkrátka nečetli Quina a i z toho důvodu přicházejí se všemi možnými pokusy, jak filozofii zachránit a v jejich očích zřejmě i spasit. O to příjemnější jsou naturalisticky orientované tendence filozofii ani ne tak zachraňovat, jako spíše vymezit jí pozici v rámci vědy a vědeckého zkoumání. Tak například Alex Rosenberg a Peter-Godfrey Smith se shodně domnívají, že pokládat a zodpovídat určité otázky zvládne jenom filozofie. Stačí zalistovat jejich posledními monografie či průvodci a jejich postoj se hned vyjasní (zde, zde či zde). Domnívám se, že nejpřesněji lze vztah mezi vědou a filozofií v současnosti vyjádřit na pozadí otázek, které si oba obory lidské činnosti kladou. Zatímco věda progresivně odpovídá na čím dál tím větší počet otázek, filozofie je v tomto ohledu Popelkou. Otázky, které jednak věda zodpovědět nedokáže (zatím?!) a zároveň je nechává na filozofii, se v podstatě týkají pouze vědy - jejích limitů, nedostatků, postupů, obtížností, používaných pojmů apod. Velmi si cením Rosenbergova dělení možných otázek:

Among the questions science cannot answer yet, there are questions about why the sciences cannot yet or perhaps will not ever be able to answer these questions. Call the questions about what a number is, or what time is, or what justice is, first order questions. The second order questions, about why science cannot as yet cope with the first order questions, are themselves questions about what the limits of science are, how it does work, how it is supposed to work, what its methods are, where they are applicable and where not. (Rosenberg (2011) Philosophy of Science, p. 21)

Na příkladě biologie pak Rosenberg jasně předznamenává svoje stanovisko:

For example, it is to biology that many look for insight into “human nature.” It is biology that appears to address the question of what is “life” and whether things have a meaning or purpose beyond the merely physical and chemical processes that constitute them. Now, biological science itself does not tell us whether it has the power to answer these questions. And for that reason there are lively debates about biology’s scope and limits, its authority to answer such perennial questions of deep human concern. These questions about biology’s scope and limits are clearly philosophical ones. (Rosenberg, McShea (2008) Philosophy of Biology, p. 2)

Společným jmenovatelem je ale tvrzení, že filozofie může klást otázky, které na ní vlastně zbývají, protože je věda momentálně není s to zodpovědět, a jestli někdy bude, to je otázkou dalšího vědeckého zkoumání, nikoliv filozofie.

Osobně však nejsem zastáncem tvrzení, že filozofii zvoní hrana. My, co se filozofií zabýváme, máme například spoustu věcí, se kterými bychom se měli vypořádat. Už dějiny filozofie představují chlév, který bychom měli ale opravdu řádně vyklidit a při té příležitosti můžeme najít celou řadu zapomenutých myšlenek, které v současnosti znovuobjevujeme. U této příležitosti nemohu nevzpomenout na vyjádření prof. Davida Storcha z poslední Jednoty filozofické v Olomouci, kdy se v diskusi vyjádřil o tom, jak se vrátil před časem ke čtení Darwinova O původu druhů, a byl (znovu) fascinován tím, že "má ve všem pravdu." I tady je místo pro filozofii ptát se, jak je možné, že přes monumentální důkazy o platnosti evoluční teorie se pořád ještě najde spousta těch, kdo její status zpochybňují či dokonce popírají. Stejně tak jednotlivé filozofické koncepce, které již v době svého vzniku byly nepoužitelné (ano, fenomenologie ve světle díla Williama Jamese), by si zasloužily filozofickou reflexi stran toho, proč tak snadno nacházely ohlas a zástupy vyznavačů. Filozofie může v takovém případě položit otázky a pokoušet se na ně odpovídat, ale konečným soudcem musí být empírie, resp. věda a její poznatky. Samozřejmě je legitimní uvažovat, podobně jako Rosenberg, o tom, zda jsou vědecké postupy, teorie či pojmy používány adekvátně, proč nám např. stále uniká definice života a jestli ji vůbec potřebujeme nebo, jakým úskalím pro veřejnost jsou neustálé návraty kreacionismu, pseudovědy nebo samotné relativizování vědeckého přínosu. Za další je tu pojmová analýza, podněcování kritického myšlení a argumentace, takže ne, konec filozofie se zatím rozhodně nekoná. 

Není toho málo, ale filozofie už zkrátka dávno nepředstavuje jedinečný přístup k lidskému poznání, s tím je potřeba se smířit. O to překvapivěji a příjemněji mohou působit snahy filozofii podpořit a zpětně jí získat jedinečnou, nezastupitelnou pozici (o což se nepřímo pokouší právě Rosenberg). Přesně za tři dny vyjde dlouho očekávaná kniha Rebeccy Goldsteinové Plato at the Googleplex: Why Philosophy Won't Go Away, která dle dostupných informací, recenzí a i posledního rozhovoru pro The Atlantic je svým způsobem pokusem o legitimizaci filozofie v době scientismu a naturalizované epistemologie. Goldsteinová se před několika lety vrhla na minuciozní analýzu argumentů boží existence (česky zde) a v poslední době se vrátila k Platónovi. Jestli jsou veškeré dějiny filozofie poznámkami pod čarou k Platónově díle, nechávám zcela bez povšimnutí. Možná to zní dobře, možná to obloudí nějakou slečnu v hospodě nebo začínajícího studenta filozofie, ale pravda je, že minimálně jeho epistemologie, ontologie a politická filozofie zapříčinily nepřeberné množství problémů, zaneřádily dějiny filozofie a poškodily mnoho slibných akademických kariér. Na jakékoliv verdikty stran knihy Plato at the Googleplex je ještě brzy, avšak Goldsteinová v rozhovoru naznačuje, jaké jsou zhruba její závěry a co ji  k napsání uvedené knihy motivovalo. Nejvíce mne zaujaly dva postřehy:

There’s the claim that the only progress made is in posing problems that scientists can answer. That philosophy never has the means to answer problems—it’s just biding its time till the scientists arrive on the scene. You hear this quite often. There is, among some scientists, a real anti-philosophical bias. The sense that philosophy will eventually disappear. But there’s a lot of philosophical progress, it’s just a progress that’s very hard to see. It’s very hard to see because we see with it. We incorporate philosophical progress into our own way of viewing the world. Plato would be constantly surprised by what we know. And not only what we know scientifically, or by our technology, but what we know ethically. We take a lot for granted.

No tak to si pište, že by byl Platón překvapen, pokud by ho rovnou neodvezli, ale Goldsteinová má rozhodně pravdu  minimálně v jedné věci: filozofie se vyvíjí a minimálně od 50. let dvacátého století, tj. vzhledem k naturalizace epistemologie, je dynamika vývoje velmi znatelná a ignorují ji jen diletanti. S tím souvisí i druhý postřeh, který v zásadě přitaká tomu, co jsem uvedl výše:

The growth in scientific knowledge presents new philosophical issues. The idea of the multiverse. Where are we in the universe? Physics is blowing our minds about this. The question of whether some of these scientific theories are really even scientific. Can we get predictions out of them? And with the growth in cognitive science and neuroscience. We’re going into the brain and getting these images of the brain. Are we discovering what we really are? Are we solving the problem of free will? Are we learning that there isn’t any free will? How much do the advances in neuroscience tell us about the deep philosophical issues? These are the questions that philosophers are now facing.

Problém je ale v tom, že těmto otázkám čelí jinak vědci a jinak filozofové. Obě skupiny, pokud takové dělení přijmeme, sice provádějí revizi dosavadních poznatků, ale na rozdíl od vědců, filozofové nemají příliš prostor, jak přispět k zodpovězení deskriptivních otázek. Spíše mohou jen vyřazovat svazky své tradice a rozvíjet dílčí otázky, popř. lámat si hlavu s tím, jak je možné, že celá řada filozofických příspěvků byla tak zavádějící. Druhý problém, který však nejsem s to posoudit, protože jsem knihu ještě nečetl, naznačuje recenze Robina Friedmana. Samotný závěr vyjadřuje obavy, přesto, že se na knihu Goldsteinové těším hodně, které mám od chvíle jejího ohlášení:

For all its literary flourishes in the fictional sections, this book is slow and difficult, both in the text and in the detailed notes which are essential for understanding. The readers of this book will likely be those who are already committed to the value of the philosophic endeavor. Such readers, and those new to philosophy but willing to engage with Plato and Goldstein, will find this book inspiring. It made me want to go back and reread Plato again. Books tend to find their own proper readers.

Zkrátka a dobře: nebude kniha Plato at the Googleplex přesvědčovat již přesvědčené, a to na obou stranách? Nevím, je třeba si počkat do 4. března, kdy začne být oficiálně k dostání. Do té doby můžeme buď jako fenomenologové, vitalisti a kreacionisti všech pruhů a barev zpytovat svědomí nebo jako scientisticky a naturalisticky orientování filozofové s pokorou očekávat, s čím novým věda přijde a co nám milostivě dočasně přenechá. Každý podle vlastního uvážení.

Goldstein, Rebecca & Reese, Hope, "Why Study Philosophy? 'To Challenge Your Own Point of View'", The Atlantic, Feb 27 2014 [PDF]

h/t: Filip Tvrdý za Williama Jamese, Lukáš Zámečník za Wernera Heisenberga

Pozn.: btw., všimli jste si, jak celá řada popularizačních titulů, které v posledních letech vychází, je zpravidla uvedená vzpomínkami na konkrétní události z života autorů?

From Russia with Love, Part II

Naposledy jsem se zde pokusil shrnout, v jakém stavu se nachází současné Rusko optikou Edwarda Lucase a několika neúprosných dat vypovídajících o stavu této země se silně autoritářským režimem pod správou Vladimír Putina. Měl jsem v plánu pokračovat a detailněji se zaměřit na povahu současného ruského režimu, ale vývoj na Ukrajině a především klíčové zlomy v revoluci, která zde probíhá, mne přiměly změnit svůj původní záměr. Pořád ale půjde do značné míry právě o Rusko. 

Timothy Snyder v roce 2010 napsal:

Yet 1933 was also a year of hunger in the Soviet cities, especially in Soviet Ukraine. In Ukraine’s cities—Kharkiv, Kiev, Stalino, Dnipropetrovsk—hundreds of thousands of people waited each day for a simple loaf of bread. In Kharkiv, the republic’s capital, Jones saw a new sort of misery. People appeared at two o’clock in the morning to queue in front of shops that did not open until seven. On an average day forty thousand people would wait for bread. Those in line were so desperate to keep their places that they would cling to the belts of those immediately in front of them. Some were so weak from hunger that they could not stand without the ballast of strangers. The waiting lasted all day, and sometimes for two. (Snyder, Bloodlands: 2010, pp. 75-76)

Nabízí se dodat, že hladomor na Ukrajině v letech 1932-33 je "jen" jednou z historických událostí, které zásadním způsobem formovaly vnější i vnitřní vnímání Ukrajiny, jejího národnostního, politického i geopolitického postavení v rámci Evropy a dodnes představuje pro Ukrajinu bolestné memento. V roce 2012 si Ukrajina připomínala osmdesáté výročí SSSR řízeného hladomoru, který se bez jakýchkoliv kliček jednal čisté genocidě. Je přiznačné, že devadesáté výročí vzniku SSSR se na Ukrajině neslavilo. Historik a politický komentátor Timothy Snyder je pro mě dlouhodobě takovým Normanem Daviesem Pobaltí. Zatímco Davies mi k srdci přilnul během studií v Polsku, Snyder si mě získal svým opusem Bloodlands (česky zde), od jejichž přečtení jsem začal pravidelně sledovat jeho příspěvky a komentáře. Citovat ze zmíněné knihy však nebylo samoúčelné, protože řízený hladomor - genocida na Ukrajině hodně vypovídá o vztahu Ruska (resp. tehdejšího SSSR) k Ukrajině jako přirozené sféře vlivu, která notně vypovídá o nárocích, které si současné Rusko směrem k Ukrajině snaží neustále prosazovat. Jak správně poznamenal Erik Tabery, měli bychom si více všímat rétoriky přicházející z Kremlu: zastrašování je jedna věc, ale mluvit o ochraně ruských občanů na Ukrajině, boji proti fašistům, ohrožení ruských zájmů na Ukrajině, Západu podněcujícím a živícím protesty apod. v zrcadle neustálého tlaku (a mrazu?!) přicházejícího z Rusa snícím o Euroasijské unii (či svazu), v němž hraje Ukrajina klíčovou roli, hodně vypovídá o tom, jak Rusko Ukrajinu vnímá. Poslední události na Krymu říkají zřejmě vše. Snyder to nedávno vyjádřil v rozhovoru pro týdeník Respekt:

Dnešní problém je v tom, že zatímco Ukrajinci jsou politický národ a vědí, kde jsou přirozené hranice jejich země, Rusové to o sobě nevědí. Putin se pokusil vybudovat ruskou identitu na ideji velmoci, tudíž na spojení Ruska a Ukrajiny. To je však problém, protože tato identita překračuje současné hranice Ruska. To je to, co míním tím, že Putin investoval příliš mnoho emocí do Ukrajiny. Jeho logika je tato: Pokud má být Rusko velmocí, musí se spojit s Ukrajinou, to znamená kontrolovat ji. Je to uzavřený bludný kruh. Podstatná je otázka tvorby ruského politického národa. ("Nejsme lepší než před sto lety, rozhovor s Timothy Snyderem", Respekt, nr. 6, 2014, pp. 45-46)

Stačí se trochu podívat na pochopitelnou záplavu příspěvků, které se v posledních týden živě věnovaly Rusku, Vladimíru Putinovi, Soči a Ukrajině (zde, zde, tady nebo tady a ještě zde), aby bylo možné udělat si alespoň základní představu na jedné straně o komplikovanosti probíhajících událostí, na druhé straně pak o přístupu Ruska a povaze jeho režimu. Bez Ukrajiny si může nechat Putin o Euroasijské unii jen zdát, zatímco s ní by mohl alespoň navenek prezentovat svůj plán i nadále. Plán, který staví na všech pilířích politické organizace, jejíž znaky pod prezidentem Janukovyčem vykazuje i současná Ukrajina: korupce, autoritativní řízení země, kolabující správa, spoléhání se na ozbrojené složky, vynucování poslušnosti a násilné potlačování demokratických projevů a smýšlení, kontrola médií, očerňování opozice ze všeho možného, co se zrovna hodí, zkratkovité myšlení typu Rusko porazilo Hitlera = Rusko představuje zemi, která patří mezi ty dobré a dokáže rozeznat, kdy se k moci opět chtějí dostat (neo)nacistické skupiny. Toto všechno a mnoho dalšího motivuje Putina a jeho kliku se zdánlivě přirozeně zajímat o to, co se děje ve sféře ruského vlivu, nicméně to je jeden veliký, škaredý omyl a to hned z několika důvodů. Ty se pokusím shrnout na základě myšlenek, které Timothy Snyder prezentoval v článku "Fašismus, Rusko a Ukrajina z aktuálního Respektu:

1. Hitlera neporazilo vojsko ruské, nýbrž vojsko sovětské, v rámci něhož např. Osvětim osvobodil První ukrajinský front
2. Putin je silně ovlivněn ruským politologem Alexandrem Duginem a jeho ideologií "eurasianismu", jehož klíčovou složkou je nacionální bolševismus - velmi třaskavá kombinace fašismu a stalinismu; jde v zásadě o nostalgickou snahu vzít si "to nejlepší" (tady by se hodily nějaké fakt speciální uvozovky) z výše uvedených a aplikovat je do hlavní linie ruské zahraniční i domácí politiky
3. Ukrajina je minimálně ekonomicky a politicky svázaná s Evropskou unií a slibovaná vyjednávání o budoucím členství Ukrajiny v EU byla prostřednictvím potrubní politiky z Ruska prakticky torpédována
4. S tím souvisí častý omyl, že EU měla v přístupových jednáních nabídnout Ukrajině v roce 2004 více, ale už se zapomíná na to, že zatímco EU podmínila finanční pomoc tolik nutnými reformami posilujícími demokratizaci státu, štěpení oligarchických struktur, transformaci do alespoň polo-prezidentského systému, Rusko finanční pomoc nabídlo bez těchto podmínek a odpověď na to, proč, je více než nasnadě
5. Nemělo by se zapomínat, jak protesty v Kyjevě začaly, co je podnítilo a jaký byl vývoj před samotnými krvavými střety: protesty a demonstrace studentů vzhledem k porušení slibu podepsat klíčovou dohodu s EU a počátkem roku zametení s občanskou společností prostřednictvím, domnívám se, že neústavního, přijetí celé řady zákonů rušící řadu občanských práv a  svobod
6. Dovolím si přidat ještě tři poznámky, o kterých Snyder v článku nepíše:

Fakt, že Rusko přispělo zásadně k porážce Německa během druhé světové války nezakládá do budoucna jakýkoliv nárok nebo privilegovaný přístup k pravdivému, objektivnímu traktování událostí na Ukrajině (nebo kdekoliv jinde) pro Moskvu, resp. pro Kreml; stejně jako nemůže zastírat masakry, který se tehdejší sovětská armáda dopouštěla (viz. Bloodlands)

Události na Ukrajině se překrývaly s manifestací moci putinovského Ruska během XXII. zimních olympijských her v Soči, což celé situaci vůbec nepřispělo, navíc jednání, které vedl (tehdejší) ukrajinský prezident Janukovyč s opozicí i zahraničními vyslanci, byla neustále přerušované telefonáty z Moskvy

 Pokud se podíváme na vývoj Ukrajiny od roku 2004 prostřednictvím mého oblíbeného The Transformation Atlasu, zjistíme, jak hodně se Ukrajina za poslední roky posunula směrem k silně defektní demokracii. Aktuálně je Ukrajina na 57. místě celkem, přitom deklinace mezi zmíněnými lety je zcela jasná.

Ačkoliv může vše působit tak, že postoj Evropské unie a jiných demokratických organizací či států lze vnímat neproblematicky, jsem momentálně přesvědčen, že bylo a je možné ve prospěch Ukrajiny a především jejího obyvatelstva udělat více a to především v oblasti soft power. Vše nasvědčuje tomu, že jedině velmi tvrdé finanční sankce vůči ruské elitě budou tím, co zabrání opakování ´68. Co se týká posledních událostí v oblasti Krymu, obávám se, že až nebezpečně připomínají rovněž Abcházii, Jižní Osetii nebo Čečensko a to především stran toho, jakým způsobem a jak rychle se Rusko rozhodlo (a mělo evidentně dlouhodobě naplánováno) zde vojensky intervenovat. A využití ozbrojených jednotek není jediným rozdílem při snaze intervenovat, které tvoří propastný rozdíl mezi demokratickými a nedemokratickými režimy a jejich přístupy k řešení geopolitických krizí. To mi připomíná, že bych se měl znovu projít pozoruhodnou studii Emila Souleimanova a Tomáše Hocha Role Ruska v konfliktech a oficiálních mírových procesech v Abcházii a Jižní Osetii v letech 1991 - 2008, abych si připomněl, jakých srdečných pozdravů z Ruska je možné se v budoucnu dočkat. Některé taktiky a postupy se zřejmě nemění. Bohužel.

Ale abych skončil, stejně jako minule, o něco pozitivněji. Minule to byl Aršavin, dnes Pavel Bure.

From Russia with Love.

Creationists are creationists wherever they are

Výhodou současné doby mimo jiné je, že se na několik kliknutí můžete dostat k textům, které byly napsány v době, kdy jste se ještě počůrávali nebo tahali kačera a xerox se stále ještě nesměle rozkoukával v kancelářích těch nejmovitějších společností. Nevýhodou je, že spousta lidí zůstává, přes kopírky a tiskárny nejrůznějšího typu, nejen v době xeroxu, ale dokonce o dekády dál směrem do minulosti.

Langdon Gilkey se v roce 1981 zúčastnil na straně American Civil Liberties Union (ACLU) sporu známého jako "Creation Trial in Little Rock" nebo formálně "McLean v. Arkansas Board of Education" (viz zde nebo zde), který se týkal zákona přijatého ve státě Arkansas v roce 1981 v podobě "Balanced Treatment for Creation-Science and Evolution-Science Act" a jeho podstatou bylo:

Public schools within this State shall give balanced treatment to creation-science and to evolution-science.

Žaloba byla podána na základě tří skutečností:

• porušení Prvního dodatku americké Ústavy stran zákazu "ustanovování náboženství"
• porušení akademické svobody vyučujících i studentů, která je zaručena Klauzulí o svobodě slova ze zmiňovaného Prvního dodatku
• porušení Klauzule řádného právního postupu z důvodu nepřípustné vágnosti

Gilkey o své roli v procesu a motivech, kterého vedly k vyjádřením a stanoviskům, napsal knihu Creationism on Trial, ve které shrnul několik velmi důležitých postřehů, o nichž se domnívám, že jsou univerzálně použitelné v případě jakéhokoliv případu, kdy kreacionisté všech tvarů a barev začnou vystrkovat růžky. Bohužel nemám knihu k dispozici, ale za to jsem díky knize Michaela Ruse Philosophy of Biology Today narazil na recenzi Gilkeyho knihy, kterou napsali Nils Christian Stenseth, Audfinn Tjønneland (tenhle znak mi ale dal fušku) a Tore Lindholm v roce 1988. V té pod názvem "Can Rationality and Irrationality Be Reconciled?" pak nikoliv nekriticky shrnuli zásadní Gilkeyho postřehy. Budou následovat delší pasáže citací.

Po zmínění základních skutečností týkajících se procesu a faktu, že Gilkey byl profesorem teologie na University of Chicago Divinity School bez jakéhokoliv formálního vzdělání ve vědě, se hned z kraje dostanou ke vskutku zajímavým postřehům. Ne, že by fakt, že si žaloba přizvala profesora teologie, byl bez zajímavosti, podstatnější jsou ale následující poznatky. A hned první mi mluví přímo z duše, když stran procesu autoři shrnují, že: 

the debate over evolutionary biology vs. creationism is not a conflict between science and theology (p. 476)

protože

in this case the legal defence of science and the legal opposition to fundamentalists control of education were instigated and executed by religious individuals and groups. When I asked as many of these staunch clerical plaintiffs as I could why they had so acted - often against their best interest in relation to their congregations - they all replied, "To save the Christian faith from an untrue and yet fatal identification with intolerant literalism on the one hand and an anti-scientific attitude on the other" (Gilkey, 1985, citace z p. 476)

Tolik na zahřátí, protože to klíčové přijde vzápětí, jelikož dle Stensetha, Tjønnelanda a Lindholma Gilkey doslova rozebral kreacionisty (na součástky) hned ve čtyřech bodech (delší citace):

1. Their insistence that these two views (creation science and evolutionary science) represent the only two views of origins is patently false.
2. Their understanding of science is in error. This is, as we shall see, a threefold error: (a) they center science in facts it explains; (b) they, therefore, fail to center science in its theories explanatory of the facts; and ( c) consequently they overlook the "'canons'' of science, those rules that 5pecify what sorts of theories are science and what sorts are not.
3. ...they fail to understand that scientific explanations have certain intrinsic limits, limits which differentiate them from religious theories or explanations - and hence they mistakenly regard their own religious concepts and theories as alternatives or rivals to scientific ones.
4. Finally. they do not understand what the word "observation" means in scientific inquiry and how it is possible to have legitimate scientific explanation of a series of unique and unrepeatable past events. In sum, a serious misunderstanding of scientific method and a literalization of religious beliefs have together led to these errors (Gilkey, 1985, cit z p. 476-477)

Tyto body pak lapidárně shrnují do jasného konstatování:

In short, "creation science" is not a science, but a religious belief system in the guise of science. (p. 477)

Velmi silná a velmi pikantní pasáž přichází vzápětí. U té jsem se neubránil pocitu, že se autoři recenze museli zvláště bavit, když shrnovali Gilkeyho pohled do následujících slov, kde především obvinění z hereze je skutečná bomba:

The biblical narrative expressing the religious conviction of the Hebrews about human origions and the world does include cosmological elements. But Creationism, by its factual misunderstandings and uncritical acceptance of pre-scientific cosmologies, is according to Gilkey more of an impediment than a vehicle to faith in God.

This puts creationism "very close indeed, to the first, and worst, Christian heresy ... of Marcion and the Gnostics" (p. 104). Hence, creationism is at odds not only with science but also with the christian tradition. (p. 477)

O Markiónovi ze Sinopé mám jen velmi mlhavé znalosti, navíc ještě zprostředkované Christopherem Hitchensem, který jej občas zmiňoval, nicméně Gilkey je velmi zhruba vedle minimálně z jednoho důvodu: zatímco Markión učení Starého zákona odmítal, protože trpěl odporem ke krvi (no, víte, jak to myslím), kreacionisté se v kreacích (hehe) Starého zákona vyžívají. Pojďme ale dále.

The book makes it, as we already have mentioned, absolutely clear that creationism is bad religion and bad biology as well. We would add that what is called biology by creationists does not resemble what professional biologists refer to as biology.

Creationists are creationists wherever they are. (p. 479)

Lepší charakteristiku kreacionismu asi neznám. Je to zkrátka snůška nesmyslů z pohledu vědců i teologů a protože se domnívám, že neexistuje oblast lidské zkušenosti, kterou by věda nemohla zkoumat, vlastně ani pohled teologů není zapotřebí. Přesto je charakteristické, že v pohledu na kreacionismus se mohou s vědci ocitnout na jedné lodi a Noe tam rozhodně kapitánem nebude.

Gilkey sice v závěru dostane od autorů recenze vyčiněno za to, že se nepokusil vysvětlit, proč tolik lidí tenduje ke kreacionistickým projevům, já bych mu ale takový cíl nepodsouval, protože jeho role v procesu byla přece jenom jiná, tj. vyhodnotit učení kreacionismu z pohledu profesionála vyučujícího teologii (jestli to není oxymorón). Více na pováženou je fakt, že se Gilkey nepustil do kontextualizace, tj., že

he ought to have put creationism into the larger context of a general threat to modern society: astrology is part of that threat, of course. In our view, the popularity of creationism, astrology etc. expresses a general hostility toward modern society and science today. This is a hostility toward the sciences that have made the flourishing of our present culture possible - a culture we by and large appreciate. (p. 482)

Nejsem s to posoudit, jakou váhu by podobný rozbor měl během procesu, snad by šlo o další závaží ve prospěch žaloby. Na druhou stranu je třeba zmínit, že Gilkey je dle všeho na pomezí konsilience náboženství a vědy a NOMA, jelikož tvrdí, že obě mohou v pohodě koexistovat, protože si kladou odlišné druhy otázek. Gilkeyho postoj však autoři doplňují "tím nejlepším na závěr":

we are personally undecided (and perhaps divided) about the extent to which it is reasonable in the long run to reconcile science and religion or, if you like, rationality (as represented by science) and irrationality (as could possibly be represented by certain aspects of religion). We can visualize a society without religion (of the kind seen in western societies; see Gilkey, pp. 99-100) and with science. But we can't visualize a viable society today with religion and without science. Have both if you like; Gilkey has shown that it might be possible. (pp. 482-483, zvýraznění vlastní)

Lepší shrnutí si moc neumím představit, stejně jako autoři si neumí představit životaschopnou společnost s náboženstvím ale bez vědy. Rovněž si neumím představit, co dalšího by mělo být ke kreacionismu řečeno, aby byl definitivně odsunut do stejné skupiny volnočasových aktivit, jakými jsou horoskopy, astrologie nebo jiné bláboly. Věnovat se jim může každý dle svého uvážení a na vlastní nebezpečí, ale musí přijmout zodpovědnost za to, když se jimi bude řídit.

Stenseth, Nils Christian, Tjønneland, Audfinn & Lindholm, Tore, "Can Rationality and Irrationality Be Reconciled?", Biology and Philosophy, October 1988, Vol. 3, Issue 4, pp. 475-483 [LINK]

It's Darwin's 205th Birthday, and People Still Don't Accept Evolution

Včera tomu bylo přesně 205 let od narození nejvýznamnějšího vědce, který kdy kráčel po Zemi. Tradičně se objevila celá řada příspěvků a komentářů k tomu, co už se léta nazývá Darwin Day. Nejlepší příspěvek má ale Jerry Coyne a to pro New Republic. Coyne svůj příspěvek pojal jako dopis, a to dopis vtipný i poučný:

Happy 200th birthday! I hope you are as well as can expected for someone who has been dead for nearly 130 years. I suppose that your final book, the one about earthworms, has a special significance for you these days.

Nebo

In The Origin, you gave very little evidence for evolution from the fossil record, wringing your hands instead about the incompleteness of the geological record. But since then, the labors of fossil-hunters throughout the world have turned up plenty of evidence of evolutionary change, and many amazing “transitional” forms that connect major groups of animals, proving your idea of common ancestry. You predicted that these forms would exist; we have found them.

Coyne si také ale tak trochu postěžuje

I wish I could end this letter by telling you that your theory of evolution has achieved universal acceptance. As you well knew, evolution has proved a bitter pill for religious people to swallow. For example, a large proportion of the American public, despite access to education, clings to a belief in the literal truth of Genesis. You will find this hard to believe, but more Americans believe in the existence of heavenly angels than accept the fact of evolution. Unfortunately, I must often put aside my research to fight the attempts of these “creationists” to have their Biblical views taught in the public schools.

Coyne svůj příspěvek k Darwinově výročí napsal nejen velmi trefně a vtipně, ale také poukázal na základní aspekty evoluční teorie a naznačil, v čem spočívá Darwinův význam a přínos aniž by zabředl do patosu či přehnané adorace. Rýpnutí do kreacionistů pak není ničím jiným, než prostým konstatováním, včetně zmínky o tom, jakým způsobem se v poslední době do diskuse s ID pomatenci právě Coyne hojně zapojuje. Všem zájemcům Coynův článek vřele doporučuji.

Aby toho nebylo málo, konečně jsem se dočkal jednoho ze zakládajících textů filozofie biologie - Philosophy of Biological Science od Davida Hulla. Tahle útlá knížka mi totiž přišla zpoza velké louže právě včera, tj. to s dárkem u příležitosti Darwin Day vyšlo více než dobře a oslava byla radostná i nostalgická, protože David Hull již přestal před více jak třemi lety existovat. Nostalgii jsem se neubránil i proto, že ve vzpomínce na Davida Hulla jeho dlouholetý přítel, a další nestor filozofie biologie, Michael Ruse, napsal velmi dobrý článek "David Hull: a memoir" (2010), ve kterém mimo jiné zmiňuje Hullův vstupní text do peřejí filozofie biologie: "The Effect of Essentialism on Taxonomy - Two Thousand Years of Stasis I, II" (1965). Tuhle Hullovu dávku považuji za jeden z nejlepších textů, které kdy k filozofii biologii napsal, a tak jsem jím rovněž zalistoval, abych si připomněl, že Hull se snažil ukázat, jak esencialismus a Aristotelův odkaz zásadním způsobem zkomplikovaly debatu o povaze druhů až do dnes.

Po Coynově vzoru jsem rovněž projel O původu druhů a následně začal louskat Hullovu knihu. Ta mimochodem vyšla v roce 1974 v edici "Foundations of Philosophy Series", v níž mimo jiné vyšla Quinova Philosophy of Logic (1970), jako prakticky první "učební" text k filozofii biologie. Ta Rusova z roku 1973 byla spíše "introductory" záležitost, Hull vše pojal více didakticky. A jak píše v poděkování, kde zmiňuje takové persony jako je Morton Beckner (autor The Biological Way of Thought), Ernst Mayr (netřeba představovat) nebo Kenneth Schaffner a William Wimsatt (klasici filozofie biologie z první generace), bez spolupráce studentů jeho kurzů o filozofii biologie, by zmíněnou knihu napsal jen velmi těžko. Co je ještě zajímavější a velmi důležité, Hull právě v předmluvě zdůrazňuje skutečnost, která i nadále představuje jeden z metaproblémů oboru filozofie biologie:

The major problem is that few readers will have a background in both biology and philosophy. In fact, many are liable to have background in neither. Anyone who has taught a course in Philosophy of Biology knows how difficult it is to teach philosophy to biology students while at the same time teaching biology to philosophy students. (p. xi)

Čili v obecnější rovině je problém následující: buď filozofii biologie dělají lidé jen s filozofickým nebo jen biologickým backgroundem; jejich kombinace je ideální, ale poměrně vzácná (viz Alex Rosenberg) a proto často dochází k tvorbě třecích ploch, kdy filozofové nemají páru o biologii (zdravíme Fodora) a jsou pro biology snadným soustem nebo biologové jsou pro filozofy tuze mělcí, ehm. Budu na to muset pamatovat, začínáme přesně za týden.

Coyne, Jerry, "It's Darwin's 205th Birthday, and People Still Don't Accept Evolution", New Republic, February 12th, 2014 [PDF]

Pád Simona Mawera

Simon Mawer prodělal pád. Autor Mendelova trpaslíka nebo Skleněnéhopokoje se ve svém románu z prostředí horolezectví pustil do boje s horami a prohrál ho. Nebývá zvykem v recenzi předesílat hodnocení, ale tentokrát je dobré udělat výjimku, protože jakákoliv snaha pohnout horami je příznačně odsouzena k nezdaru, stejně jako v případě sexu. A když Mawer mezi výstupy do závratných výšin - zdoláváním horských vrcholků a sexem ve svém posledním románu vytváří tak silné paralely, bojuje boj zbytečně, jelikož snaha o to porazit přírodu je nejen pošetilá, ale rovněž zbytečná. Koitus i zdolávání hor je vyčerpávající a ať už se snažíte sebevíce, dříve či později přijde pád. Ať už fyzické vyčerpání povede k nemožnosti zmíněné aktivity vykonávat nebo ke smrti, příroda v obou případech dříve či později vystaví důrazné stop. Sex i hory přetrvají, člověk jako jedinec nikoliv. Mohou dorazit jen další, kteří nás nahradí, ale i ti jednou dojdou vyčerpání. Pád je toho modelovým příkladem. Nerad bych byl špatně pochopen, Pád rozhodně je výborným románem, zřejmě i románem nadčasovým. Je zároveň ale dílem, které se až příliš utápí v milostných vztazích, škodí mu vcelku brzy tušené rozuzlení a skutečnost, že autor si zřejmě natolik oblíbil své postavy, že je v průběhu děje chce dovést k emocionálnímu klimaxu stůj co stůj.

Hlavní postavy jsou pro Mawera v zásadě dvě. Jsou to Jamie Matthewson a Robert Dewar, jejichž vztah je ústředním námětem knihy a dynamem celého příběhu. Pro pochopení tohoto vztahu autor čtenáře zavádí do několika časových rovin v rámci dvou hlavních bloků: Londýn čtyřicátých let dvacátého století a současný Wales. Spouštěčem rozplétání vztahu Jamieho a Roberta, který lze bez nadsázky označit za genealogický, je Jamieho smrt způsobená pádem hned na samém počátku knihy. Právě tato událost je i vstupní branou nejen pro čtenáře, ale rovněž pro Roba, který k poznání dospívá nejen přes vlastní vzpomínky a vztahy, jejichž byl přímým účastníkem, ale také skrze odhalování vazeb dlouho předcházejících jeho narození. Tento prvek, kdy se Rob noří do své vlastní kvazi-rodinné historie a minulosti vztahů a vede jej k pochopení komplikovaného pozadí jeho přátelství s Jamiem, je o to pikantnější, o co postupně Rob zjišťuje, jak původně nevinná, posléze podezřelá až nakonec průzračně jasná je zmiňovaná genealogie jejich vztahu. Vztahu, jehož jakost a intenzitu utváří nejen společné zážitky spojené zpravidla s horolezectvím, ale také vztahy s mnoha ženami a to napříč obdobími a generacemi a to včetně vztahů, do nichž ani jeden z hrdinů neměl možnost přímo zasáhnout. Zde je Mawer až sympaticky deterministický, ale zároveň však snad příliš vytěžuje paralelní motiv horolezectví-sex. Zatímco lze s Robem prožívat jistou bezmoc stran Meg (Caroline), jejíž obětí se stane nebo vůči rozchodu svých rodičů, jemuž neměl sebemenší možnost nijak zabránit a byl mu jen vystaven, naplňování a satisfakci svým hrdinům Mawer celkově odepřít nedokáže a začasté se tak děje prostřednictvím milostných vztahů. Zážitky mezi Robem a Ruth mohou být reprezentativním příkladem. Místy tak Mawer podléhá „vanilla“ líčením a vyústěním, byť jsou tato funkční, někdy jich může být pro čtenáře příliš. Nabízí to otázku, zda by nebylo bývalo vhodnější využívat více příměrů, které autor využívá jen v náznacích. To se týká například smíchu, který občas zafunguje jako pojítko mezi horolezectvím a sexem:

"Pak se Caroline zasmála. Smích je vrcholně nebezpečná věc. Lidé smíchy i umírají. Kdesi jsem četl, že smíchem lze rozpoutat i lavinu. Vedle sexu (a to často nejí jisté) je smích to jediné, co spolu dvě lidské bytosti sdílejí. Caroline se zasmála a já se přidal."

Pokud má tedy Mawerův Pád nějaký výraznější nedostatek, pak je to právě sex a jeho navazování na zdolávání hor a vice versa. Jinak je ale Pád výborným románem a v mnoha ohledech lze Mawerovi přitakat a uznale přikyvovat nad jeho stylem. Velmi jemná popisnost prožitků, úkonů i prostředí, které snadno přimějí k tomu vyhledat si obrazy panoramat dílčích hor, zavzpomínat na vlastní milostná vzplanutí nebo zaposlouchat se do Dylanova „Oxford Town“. Motivace postav jsou pochopitelné a uvěřitelné, i když se z logických důvodů vyvíjejí a komplikují, čtenář za autorem v tempu neztrácí. Mawer má vynikající talent pro líčení záležitostí, které mohou být pro laika až příliš technické a mohly by často odvádět pozornost – od příběhu samotného nebo od konkrétních dějových pasáží a linií. Tam, kde by bylo celkem snadné utopit se v popisu a vysvětlování náročného horolezeckého výstupu, přípravy dílčích propriet od vázání uzlů, přes samotný výstup až třeba po zajišťování, tam je Mawer mistrem, který ze zdánlivě nepřitažlivých popisů nečiní pouze nutnou součást, kterou by čtenáři museli protrpět nebo dokonce přeskočit, ale rovnou nedílný part konkrétního děje. Není to rozhodně popularizace horolezectví, ale spíše příjemná zkratka nerušící probíhající děj. Tyto pasáže patří k tomu nejsilnějšímu, co Mawer může nabídnout, což ukázal jak v případě genetiky a dědičnosti u Mendelova trpaslíka, tak ve Skleněném pokoji, kdy architektonické, technologicky sofistikované aspekty dokázal vysvětlit a popsat tak, aby působily zcela přirozeně a organicky.

Je příznačné, že Simon Mawer pro výstavbu svého románu Pád zvolil paralelu mezi horolezectvím a sexem. Ústy a myslemi svých postav také často tuto linii připomíná a zdůrazňuje. Ať už jde o zdolávání hor nebo milostnou touhu, vrcholu se mu dosáhnout nepodařilo. Ne každý výstup nebo sexuální styk však musí skončit vrcholem, aby na něj bylo možné v dobrém a často vzpomínat. Mawerův Pád je právě takovým případem, vzpomínkou, ke které je důvod se vracet a připomínat si ji.

Mawer, Simon. Pád, trans. Filip Hanzlík (Kniha Zlín, 2013).

Dostupný z:

Kosmas

Palmknihy

eReading

Poznámka k překladu a elektronické verzi knihy:

Překlad Filipa Hanzlíka snese ta nejvyšší měřítka, při respektování  odlišného stylu překládaných autorů vysokou kvalitu Hanzlíkova překladu z mého pohledu vystihuje příměr s překlady Palahniukových románů od Richarda Podaného. Ebooky Kniha Zlín zvládá zcela bravurně a přispívá k rychlé proliferaci elektronických knih na českém trhu, k níž zlínské nakladatelství svými kvalitně zpracovanými ebooky zdárně přispívá.

Poznámka autora:

Chtěl bych touto cestou poděkovat Knize Zlín za možnost přečíst si český překlad Mawerova Pádu jako jeden z prvních a napsat tomuto titulu recenzi.

Filosofie v Čechách, část II.

Když jsem tu předminulou sobotu oznámil, že již nějakou dobu pracuji na tom, abych od zájemců, kteří se v Čechách věnují filosofii, sesbíral odpovědi na standardizovaný dotazník, který jsem jim rozeslal, vskutku jsem nečekal, že zájem o tento příspěvek a odpovědi Tomáše Marvana bude mít takovou povahu, jaké nakonec nabyl. K dnešnímu dni si zmiňovaný příspěvek prohlédlo 454 lidí, 14 lidí mu v rámci Google+ dalo kladné hodnocení, tj. +1, ale také se dočkal několika sdílení a to včetně jiné sociální sítě, v tomto případě FaceBooku. Byť je na nějaké zhodnocení ještě více než brzy, před tím, než se dostanu k uveřejnění druhé sady odpovědí, neodpustím si dvě poznámky:

1. I česká Wikipedie nabízí poměrně jasné vysvětlení pojmu projekt, kterým jsem svou aktivitu pojmenoval, tj., že projekt může být:

• Zpracovaný záměr, rozvrh nebo plán nějaké budoucí činnosti nebo jejího výsledku (stavby, stroje, organizace a podobně).
• Časově ohraničené úsilí, směřující k vytvoření unikátního produktu nebo služby.

Domnívám se, že v rámci prezentace z již zmiňovaného příspěvku, je mnou použitý termín zcela v pořádku a je celkem zbytečné kolem něco vytvářet jakékoli tanečky; brblalové, dejte si pohov.

2. Je veliká škoda, že místo posměšků, kritiky a trollování se ti, co, co se takto projevili, do projektu nezapojili. Všem těm, kteří reagovali pozitivně a záměr se jim líbí, tímto děkuji a těším se na případné další komentáře a podněty.

Nyní již k samotným slíbeným odpovědím, o které se tentokráte postaral, jak jsem avizoval v závěru prvního dílu projektu "Filosofie v Čechách", Marek Picha z Katedry filozofie Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity. I jemu bych ještě jednou nesmírně rád poděkoval za čas a úsilí věnované zodpovězení otázek, protože si jich, jako u kohokoliv ze zúčastněných, opravdu velmi vážím a jsem rád, že se rozhodl do projektu touto cestou zapojit. Díky!

_________________________________________________________________________________

Jméno, příjmení: Marek Picha

Katedra a pozice: KF FF MU, odborný asistent

Odborné zájmy: epistemologie, metodologie

Online aktivity (blogy, sociální sítě apod.): http://argumentace.blogspot.cz, https://twitter.com/tracnik

_________________________________________________________________________________

1. Co Vás přivedlo k filosofii?

Budu zcela otevřený. Na střední škole mě ještě bavilo číst, psal jsem básničky a myslel si, že to nejlepší na celém světě je mudrování o hodném, zlém a autentickém. Kupil jsem zajímavě znějící slova do plytkých výkřiků, což v té době kupodivu nikdo neprokoukl a neotloukl mi to o hlavu. Proto jsem šel studovat češtinu. Šlo o dvouoborové studium a já tedy potřeboval ještě něco k tomu. Jelikož filozofie nevypadala příliš pracně a byla to vlastně taková literatura, zvolil jsem ji. Po třech semestrech jsem z češtiny odešel, filozofie se držím dodnes. Zásluhu na tom mají zejména mí učitelé, kteří na jedné straně kladli správné otázky, na druhé straně skvěle zjednodušovali a zatraktivňovali obtížné koncepce, na třetí straně vždy povzbudili, když člověku docházel dech. 

2. Proč má podle Vás smysl se filosofií v současnosti zabývat?

Na obecné rovině je to jako s jakýmkoli jiným oborem zájmu: ušetří čas a naučí skromnosti. Člověk si uvědomí, že jeho názory už dávno někdo vyjádřil v preciznější a lépe zdůvodněné podobě. Tedy i všechny naše názory na obecnou povahu světa, společnosti, jedince, umění, sportu, médií, náboženství – názory, jež bychom z nedostatku lepších termínů hromadně označili za filozofické – již někdo řekl lépe. A pokud je náhodou váš názor zcela původní, pak je buď chybný, nebo tak speciální, že to nikdo neocení.

Filozofií má smysl se zabývat z toho důvodu, že existuje malá šance, že byste se mohli živit něčím, co je zcela úžasné, naplňující a vůbec fascinující - a sice důsledným promýšlením čehokoli, co vás napadne. Ta šance je ale velmi malá, takže kvalitní důvody pro zabývání se filozofií ve smyslu akademického studia tohoto oboru je třeba hledat jinde. Budu na to odpovídat v následujícím bodě.

Co se neakademického zájmu o filozofii týče, pak mám za to, že jeho současný smysl je stejný jako kdykoli dříve. Jde o intelektuální cvičení, které zabaví, kultivuje mysl a vybaví vás technikou, díky které můžete ve společnosti vypadat chytřeji. Mimoto je filozofická průprava neocenitelná při racionalizaci, takže se díky ní můžete zbavit některých nepříjemných morálních pnutí. Kdybych to měl v nadsázce shrnout, pak se domnívám, že filozofie je druhá nejlepší samohana (a kdo nikdy nefilozofoval, ten pochopitelně filozofuje dodnes). 

3. V čem spočívá budoucnost filosofie a její přínos?

Dovolím si otázku lehce změnit, snad se ale příliš nevzdálím jejímu původnímu smyslu: Proč by měl někdo zaměstnat absolventa filozofie? Protože dokáže pozorně uvažovat o téměř libovolném tématu – protože je citlivý k detailům – protože se tváří v tvář intelektuálním gigantům minulosti zbavil přirozeného hujerství – protože umí srozumitelně formulovat složitá sdělení. Určitě ne pro to, co ví, ale pro to, co umí. Filozofická tradice je plná dávno překonaných koncepcí, pojmů a sloganů. My je neučíme proto, že věříme, že takto svět funguje. My je učíme proto, že jde o vhodné případové studie usuzovacích postupů, polemických reakcí, řešení sporů, jde o příklady formulačních dovedností, o argumentační vzorce, o intelektuální vytrvalost a o to správné naladění.

K přínosu filozofie jako disciplíny mám jen následující poznámku. Existují a vždy budou existovat otázky, které budou pod rozlišovacími schopnostmi speciálních vědeckých disciplín. To však neznamená, že nelze v rámci těchto otázek udělat nějakou přípravnou práci. Opatrně zavést nějaké distinkce, shromáždit intuice, rámcově vytipovat možné odpovědi, navrhnout analogie, obrysy testů, upozornit na některá úskalí. To filozofie dělala, to bude dělat nadále a v tom je její přínos. 

Jednou jsem připodobnil filozofy k hrdinům, kteří zběsile kličkují minovým polem nesystematizovaného poznávání a spektakulárně vybuchují v barevných ohňostrojích bizarních koncepcí. Vědci se jim smějí ze zákopů, ukazují si na ně prstem nebo si tímtéž prstem klepou na čelo a čekají, až budou nástrahy odstraněny. Jakmile to začne být bezpečné, zavelí s velkou slávou do útoku těžké a pomalé mašinérie. Filozofové jsou skuteční pionýři slepých uliček.

4. Které filosofické obory Vás především zajímají a proč?

Epistemologie, kam řadím i teorii argumentace, logiku a teorii vědy. Proč? Protože není důležité, co říkáte, ale zda to dokážete zdůvodnit. 

Normy, předpisy a implicitní úmluvy o spolupráci různého typu jsou jednou z oblastí, kam se nikomu kromě filozofů zatím moc nechce. Někoho zajímají morální normy, někoho společenské nebo umělecké normy. Mě zajímají normy racionality, tedy kritéria, jež musí být splněna, abychom o nějakém rozhodnutí řekli, že je rozumné. 

5. …a co filosofie v Čechách?

Paráda. Dochází ke generační výměně. Vidím kolem sebe několik velmi talentovaných, pracovitých a pragmaticky uvažujících kolegů. Odborné texty jsou široce dostupné. Lidé spolu mluví a zdá se mi, že se přestává v odborných časopisech publikovat kdekterá básnička a kdekterý výtah ze zahraničních materiálů. Já osobně jsem velmi optimistický a těším se, s čím kdo přijde. 

Drobnou vadou na kráse je panel GAČR, ve kterém nepochopitelně zasedají vedle pár filozofů i teologové. Proč bych měl o peníze soupeřit právě s nimi a proč by o tom měli právě oni rozhodovat? Jinak nejlepší filozofie v Čechách je samozřejmě na Moravě, ale to asi víte. :-)

6. Co považujete za největší úspěch filosofie a co naopak za největší průšvih?

Největší úspěch? Že přežila jako akademická disciplína nástup přírodních věd a že má v očích veřejnosti stále ještě jisté renomé. Největší průšvih? Že je stále spojována s moudrostí a vznešeností. 

7. Který směr má ve filosofii dle Vás největší budoucnost?

Nerozumím úplně přesně, co myslíte směrem a co myslíte budoucností. Jde o úspěch názoru ve smyslu jeho veřejné popularity? Jde o perspektivu financování výzkumu? Mám vzít v potaz všechny disciplíny najednou? No dobrá, zkusím s něčím přijít. Nejzářivější budoucnost po všech stránkách má před sebou mapování rozhodovacích procesů. Filozofové budou žádaní jako odborníci na explikace, interpretace a vizualizace možných scénářů. Budou vytrénovaní jako obecní stratégové, přičemž každá firma si pak své filozofy zaučí na konkrétních procesech.

8. Jaký je Váš nejoblíbenější autor či autorka?

Nemám nejoblíbenějšího autora či autorku. Protože jsem je musel trochu číst, vážím si většiny raně novověkých filozofů. Pak mám pár mladších autorů, které považuji za záruku kvality a nebo srozumitelnosti. Sem patří Ned Block, David Chalmers, Tamar Gendlerová, Richard Feldman, John Searle, Nigel Warburton a další. 

9. (Pokud přistoupíme na toto dělení) analytická nebo kontinentální tradice?

Analytická, dál.

10. Jaká tři díla byste studentům a studentkám filosofie doporučili a popsali?

Argumentation od Eemerena, Grootendorsta a Snoeck Henkemansové, protože jde o nejlepší úvod do argumentační teorie. Descartovy Meditace o První filosofii, protože je v nich otevřeno velmi mnoho stále probíraných témat. A tu třetí? Hm, teď budu trochu drzý. Za pár měsíců již bude k mání kniha 100 myšlenkových experimentů ve filozofii. Každý má rád konkrétní příklady a každá teorie je lépe pochopitelná, když si za ní můžete něco jasného představit. Filozofové se tisíce let snaží takové příklady nabídnout, byla by škoda, kdyby se studující s těmi nejslavnějšími neseznámili.

Děkuji za Váš čas, který jste vyplnění dotazníku věnovali/y.

Rádo se stalo.

_________________________________________________________________________________

Ano, rádo se stalo a Markovi ještě jednou děkuji za odpovědi. Už minule jsem avizoval, že budu rád, pokud se zapojí i další, takže pokud byste sami měli zájem nebo měli tip, koho s dotazníkem oslovit, napište mi.

Pasti v myšlení

Na knihu Rolfa Dobelliho Pasti v myšlení a jak do nich nespadnout mne poprvé upozornil Ondřej Justin Horák. Následně se o něm zmiňovala nabídka elektronických knih z řetězce Ebux.cz, posléze se mne na ní ptal můj student Jan Jelínek, vášnivý to čtenář Dana Arielyho. Začal jsem se po knize a autorovi pídit více se zvyšující chutí si ji přečíst nebo alespoň prolistovat. To druhé jsem udělal v rámci pravidelné návštěvy Neoluxoru, avšak od nákupu a přečtení mne odradila cena - 480,- Kč je přece jen, jak se tak hezky česky řekne, zu viel. Nicméně jsem se dostal k původnímu vydání a ihned jsem si knihu zarezervoval v místní knihovně. Zde jsou důvody:

1. Jednoznačně obsah a pokrytí těch pastí v myšlení, kognitivních předpojatostí či prostě biasů, kterých se běžně dopouštíme, viz. obsah české verze.
2. Vzhledem k tomu, že jsou dílčí pasti vysvětlovány na jednoduchých příkladech a dobře dokladovány, využiji českou mutaci ve výuce (vedle Arielyho a brzy i Kahnemana). Jeden z příkladů, "Jak klamou výsledky" je dostupný zde.
3. Překlady publikací takové povahy je v českém prostředí zkrátka třeba podporovat.

Překladatelka české verze Dobelliho knihy Olga Richterová podala krátké resumé. Zde odkazuje mimo jiné k jeho eseji "Why we should stay away from news" a zmiňuje se také o tom, že celá řada termínu, které Dobelli používá, ještě v českém prostředí nemá ustálené ekvivalenty. Můžete to být podnět k postupnému vytvoření návrhu přehledu klíčových pojmů, abychom v budoucnu měli při čtení podobných textů jasno. Škoda, že Richterová nevysvětluje, proč samotný název počeštila tak, jak jej počeštila. Jsem si ale jistý, že Pasti v myšlení rozhodně nejsou posledním titulem stran našich kognitivních (in)dispozic, jejichž překladu se v blízké době dočkáme. Eh, jasně,

Wir überschätzen systematisch unser Wissen und unsere Fähigkeit zu prognostizieren – und zwar massiv.

Dobelli, Ralf, Die Kunst des klaren Denkens: 52 Denkfehler, die Sie besser anderen überlassen (München: Carl Hanser Verlag, 2011) ebook.

Platonici a (jiní) hlupáci

Černá labuť je výborný film, ale také kniha Nassima Nicholase Taleba, který si na závěr letošního listopadu pro nás nachystal rozpracování své myšlenky o křehkosti (fragility) a odolnosti (robustness) a jejich roli v rozvoji společnosti v podobě nového titulu Antifragile: Things That Gain from Disorder.

Aktuální rozhovor v posledním čísle New Scientist ve stručnosti shrnuje Talebovy názory na roli křehkosti či nestability a odolnosti vzhledem k rozvoji a zlepšování fungování společnosti v oblasti hospodářství, politického rozhodování, administrativy apod.

Už při čtení Černé labutě jsem došel k závěru, že Taleb je zastáncem evolucionismu, (neo)klasické ekonomie a scientismu s jeho kumulativním efektem, který přispívá k jednoznačnému zvyšování kvality života na Zemi. Dle rozhovoru se Taleb nyní více věnuje rozhodovacím procesům. Zdá se, že zastává decentralizaci, dekoncentraci a princip subsidiarity v rámci veřejné správy a bankéře, prognostiky a ekonomy považuje za hlupáky, pokud chtějí svými modely a prognózami konstruovat utopická uspořádání a směřovat k nastolení ideální společnosti. Tvrdí totiž, že chaos (tendence k čím dál tím menší uspořádanosti) je nedílnou, přirozenou součástí evoluce jak v oblasti druhů, tak stran společnosti a co víc, je více než prospěšným, nebál bych se říci klíčovým prvkem, protože jen z chaosu a náchylnosti k selhání u křehkých prvků, jež obsahuje, se lze poučit, vyloučit je a posilovat odolnost celku .

V závěru dodatku ke druhému vydání svého bestselleru Černá labuť se vyjádřil poměrně jasně:

Over the past twenty-five hundred years of recorded ideas, only fools and Platonists (or, worse, the species called central bankers) have believed in engineered utopias. We will see in the section on the Fourth Quadrant that the idea is not to correct mistakes and eliminate randomness from social and economic life through monetary policy, subsidies, and so on. The idea is simply to let human mistakes and miscalculations remain confined, and to prevent their spreading through the system, as Mother Nature does. Reducing volatility and ordinary randomness increases exposure to Black Swans—it creates an artificial quiet.

My dream is to have a true Epistemocracy—that is, a society robust to expert errors, forecasting errors, and hubris, one that can be resistant to the incompetence of politicians, regulators, economists, central bankers, bankers, policy wonks, and epidemiologists. We cannot make economists more scientific; we cannot make humans more rational (whatever that means); we cannot make fads disappear.

Taleb, Nassim N., The Black Swan (New York: Random House, 2010) ebook.

Zmiňovaný rozhovor naznačuje, že to, co bylo prezentováno jako dodatek ke druhému vydání Talebova  hitu, je v případe Antifragile rozpracováno s dalším přesahy. Zhruba v polovině rozhovoru celkem jednoduše vyjádří svůj postoj k jakýmkoliv socialistickým choutkám k řízení ekonomiky, když vzpomene pošetilé pokusy administrativy bývalého ministerského předsedy Velké Británie Gordona Browna:

The economic class doesn't realise an economy lives by stressors For more interviews and to add your comments, visit newscientist.com/opinion rather than by top-down control. This is what the previous prime minister Gordon Brown did with "we want to eliminate boom and bust". He mistook the economy for something you take for repair. Governments shoot for robustness, but you must make the economy gain from errors. Bailing out every bank that fails makes the system riskier, not safer.

Geddes, Linda, "Lift weights, avoid debt, drink the water: An interview with Nassim Nicholas Taleb" in New Scientist, November 17th, 2012, p. 30 - 31.

Přijde mi to nebo se nám naturalizace usidluje v oborech na první pohled tak vzdálených? Za deset dní se Talibova nového titulu dočkáme. It´s gettin better every day, don´t you think?