From Russia with Love, Part II

Naposledy jsem se zde pokusil shrnout, v jakém stavu se nachází současné Rusko optikou Edwarda Lucase a několika neúprosných dat vypovídajících o stavu této země se silně autoritářským režimem pod správou Vladimír Putina. Měl jsem v plánu pokračovat a detailněji se zaměřit na povahu současného ruského režimu, ale vývoj na Ukrajině a především klíčové zlomy v revoluci, která zde probíhá, mne přiměly změnit svůj původní záměr. Pořád ale půjde do značné míry právě o Rusko. 

Timothy Snyder v roce 2010 napsal:

Yet 1933 was also a year of hunger in the Soviet cities, especially in Soviet Ukraine. In Ukraine’s cities—Kharkiv, Kiev, Stalino, Dnipropetrovsk—hundreds of thousands of people waited each day for a simple loaf of bread. In Kharkiv, the republic’s capital, Jones saw a new sort of misery. People appeared at two o’clock in the morning to queue in front of shops that did not open until seven. On an average day forty thousand people would wait for bread. Those in line were so desperate to keep their places that they would cling to the belts of those immediately in front of them. Some were so weak from hunger that they could not stand without the ballast of strangers. The waiting lasted all day, and sometimes for two. (Snyder, Bloodlands: 2010, pp. 75-76)

Nabízí se dodat, že hladomor na Ukrajině v letech 1932-33 je "jen" jednou z historických událostí, které zásadním způsobem formovaly vnější i vnitřní vnímání Ukrajiny, jejího národnostního, politického i geopolitického postavení v rámci Evropy a dodnes představuje pro Ukrajinu bolestné memento. V roce 2012 si Ukrajina připomínala osmdesáté výročí SSSR řízeného hladomoru, který se bez jakýchkoliv kliček jednal čisté genocidě. Je přiznačné, že devadesáté výročí vzniku SSSR se na Ukrajině neslavilo. Historik a politický komentátor Timothy Snyder je pro mě dlouhodobě takovým Normanem Daviesem Pobaltí. Zatímco Davies mi k srdci přilnul během studií v Polsku, Snyder si mě získal svým opusem Bloodlands (česky zde), od jejichž přečtení jsem začal pravidelně sledovat jeho příspěvky a komentáře. Citovat ze zmíněné knihy však nebylo samoúčelné, protože řízený hladomor - genocida na Ukrajině hodně vypovídá o vztahu Ruska (resp. tehdejšího SSSR) k Ukrajině jako přirozené sféře vlivu, která notně vypovídá o nárocích, které si současné Rusko směrem k Ukrajině snaží neustále prosazovat. Jak správně poznamenal Erik Tabery, měli bychom si více všímat rétoriky přicházející z Kremlu: zastrašování je jedna věc, ale mluvit o ochraně ruských občanů na Ukrajině, boji proti fašistům, ohrožení ruských zájmů na Ukrajině, Západu podněcujícím a živícím protesty apod. v zrcadle neustálého tlaku (a mrazu?!) přicházejícího z Rusa snícím o Euroasijské unii (či svazu), v němž hraje Ukrajina klíčovou roli, hodně vypovídá o tom, jak Rusko Ukrajinu vnímá. Poslední události na Krymu říkají zřejmě vše. Snyder to nedávno vyjádřil v rozhovoru pro týdeník Respekt:

Dnešní problém je v tom, že zatímco Ukrajinci jsou politický národ a vědí, kde jsou přirozené hranice jejich země, Rusové to o sobě nevědí. Putin se pokusil vybudovat ruskou identitu na ideji velmoci, tudíž na spojení Ruska a Ukrajiny. To je však problém, protože tato identita překračuje současné hranice Ruska. To je to, co míním tím, že Putin investoval příliš mnoho emocí do Ukrajiny. Jeho logika je tato: Pokud má být Rusko velmocí, musí se spojit s Ukrajinou, to znamená kontrolovat ji. Je to uzavřený bludný kruh. Podstatná je otázka tvorby ruského politického národa. ("Nejsme lepší než před sto lety, rozhovor s Timothy Snyderem", Respekt, nr. 6, 2014, pp. 45-46)

Stačí se trochu podívat na pochopitelnou záplavu příspěvků, které se v posledních týden živě věnovaly Rusku, Vladimíru Putinovi, Soči a Ukrajině (zde, zde, tady nebo tady a ještě zde), aby bylo možné udělat si alespoň základní představu na jedné straně o komplikovanosti probíhajících událostí, na druhé straně pak o přístupu Ruska a povaze jeho režimu. Bez Ukrajiny si může nechat Putin o Euroasijské unii jen zdát, zatímco s ní by mohl alespoň navenek prezentovat svůj plán i nadále. Plán, který staví na všech pilířích politické organizace, jejíž znaky pod prezidentem Janukovyčem vykazuje i současná Ukrajina: korupce, autoritativní řízení země, kolabující správa, spoléhání se na ozbrojené složky, vynucování poslušnosti a násilné potlačování demokratických projevů a smýšlení, kontrola médií, očerňování opozice ze všeho možného, co se zrovna hodí, zkratkovité myšlení typu Rusko porazilo Hitlera = Rusko představuje zemi, která patří mezi ty dobré a dokáže rozeznat, kdy se k moci opět chtějí dostat (neo)nacistické skupiny. Toto všechno a mnoho dalšího motivuje Putina a jeho kliku se zdánlivě přirozeně zajímat o to, co se děje ve sféře ruského vlivu, nicméně to je jeden veliký, škaredý omyl a to hned z několika důvodů. Ty se pokusím shrnout na základě myšlenek, které Timothy Snyder prezentoval v článku "Fašismus, Rusko a Ukrajina z aktuálního Respektu:

1. Hitlera neporazilo vojsko ruské, nýbrž vojsko sovětské, v rámci něhož např. Osvětim osvobodil První ukrajinský front
2. Putin je silně ovlivněn ruským politologem Alexandrem Duginem a jeho ideologií "eurasianismu", jehož klíčovou složkou je nacionální bolševismus - velmi třaskavá kombinace fašismu a stalinismu; jde v zásadě o nostalgickou snahu vzít si "to nejlepší" (tady by se hodily nějaké fakt speciální uvozovky) z výše uvedených a aplikovat je do hlavní linie ruské zahraniční i domácí politiky
3. Ukrajina je minimálně ekonomicky a politicky svázaná s Evropskou unií a slibovaná vyjednávání o budoucím členství Ukrajiny v EU byla prostřednictvím potrubní politiky z Ruska prakticky torpédována
4. S tím souvisí častý omyl, že EU měla v přístupových jednáních nabídnout Ukrajině v roce 2004 více, ale už se zapomíná na to, že zatímco EU podmínila finanční pomoc tolik nutnými reformami posilujícími demokratizaci státu, štěpení oligarchických struktur, transformaci do alespoň polo-prezidentského systému, Rusko finanční pomoc nabídlo bez těchto podmínek a odpověď na to, proč, je více než nasnadě
5. Nemělo by se zapomínat, jak protesty v Kyjevě začaly, co je podnítilo a jaký byl vývoj před samotnými krvavými střety: protesty a demonstrace studentů vzhledem k porušení slibu podepsat klíčovou dohodu s EU a počátkem roku zametení s občanskou společností prostřednictvím, domnívám se, že neústavního, přijetí celé řady zákonů rušící řadu občanských práv a  svobod
6. Dovolím si přidat ještě tři poznámky, o kterých Snyder v článku nepíše:

Fakt, že Rusko přispělo zásadně k porážce Německa během druhé světové války nezakládá do budoucna jakýkoliv nárok nebo privilegovaný přístup k pravdivému, objektivnímu traktování událostí na Ukrajině (nebo kdekoliv jinde) pro Moskvu, resp. pro Kreml; stejně jako nemůže zastírat masakry, který se tehdejší sovětská armáda dopouštěla (viz. Bloodlands)

Události na Ukrajině se překrývaly s manifestací moci putinovského Ruska během XXII. zimních olympijských her v Soči, což celé situaci vůbec nepřispělo, navíc jednání, které vedl (tehdejší) ukrajinský prezident Janukovyč s opozicí i zahraničními vyslanci, byla neustále přerušované telefonáty z Moskvy

 Pokud se podíváme na vývoj Ukrajiny od roku 2004 prostřednictvím mého oblíbeného The Transformation Atlasu, zjistíme, jak hodně se Ukrajina za poslední roky posunula směrem k silně defektní demokracii. Aktuálně je Ukrajina na 57. místě celkem, přitom deklinace mezi zmíněnými lety je zcela jasná.

Ačkoliv může vše působit tak, že postoj Evropské unie a jiných demokratických organizací či států lze vnímat neproblematicky, jsem momentálně přesvědčen, že bylo a je možné ve prospěch Ukrajiny a především jejího obyvatelstva udělat více a to především v oblasti soft power. Vše nasvědčuje tomu, že jedině velmi tvrdé finanční sankce vůči ruské elitě budou tím, co zabrání opakování ´68. Co se týká posledních událostí v oblasti Krymu, obávám se, že až nebezpečně připomínají rovněž Abcházii, Jižní Osetii nebo Čečensko a to především stran toho, jakým způsobem a jak rychle se Rusko rozhodlo (a mělo evidentně dlouhodobě naplánováno) zde vojensky intervenovat. A využití ozbrojených jednotek není jediným rozdílem při snaze intervenovat, které tvoří propastný rozdíl mezi demokratickými a nedemokratickými režimy a jejich přístupy k řešení geopolitických krizí. To mi připomíná, že bych se měl znovu projít pozoruhodnou studii Emila Souleimanova a Tomáše Hocha Role Ruska v konfliktech a oficiálních mírových procesech v Abcházii a Jižní Osetii v letech 1991 - 2008, abych si připomněl, jakých srdečných pozdravů z Ruska je možné se v budoucnu dočkat. Některé taktiky a postupy se zřejmě nemění. Bohužel.

Ale abych skončil, stejně jako minule, o něco pozitivněji. Minule to byl Aršavin, dnes Pavel Bure.

From Russia with Love.

From Russia with Love, part I

Knihu Edwarda Lucase The New Cold War jsem v její české mutaci doporučoval svým bývalým studentům na semináři z politologie. Zahraniční komentátor respektovaného The Economist v něm shrnul všechny aspekty a obavy současného Ruska pod bičem Vladimíra Putina: silně autoritářský režim oprašující mytologii o velkém a silném Rusku, znatelné tendence k budování kultu osobnosti, diskriminace a systematické potlačování základních lidských práv a svobod, potrubní politika, geopolitické choutky z dob studené války, notně stagnující ekonomika, klientelismus, korupce, vysoký stupeň rozkladu fungujících státních institucí, podvazování přístupu k informacím, zastrašovací metody a tak by šlo pokračovat. Lucas není politolog, ale novinář a umí psát erudovaně a zároveň nebanálně, takže je ho radost číst, ne toliko o čem však píše, to už je radost podstatně menší. Tematicky a stylem je mu z přeložených knih ještě blízká politoložka Anita Orbánová se svou knihou Moc, energie a nový ruský imperialismus, byť je vhodné poznamenat, že její studie má za cíl výhradně, nikoliv však výlučně, zmiňovanou potrubní politiku. V souvislosti s událostmi na Ukrajině může v lecčems pomoci rozšířit obzory stávajícího konfliktu.

Ale zpátky k Lucasovi a Rusku. Mnoho se toho v posledních týdnech napsalo - o Soči, o Putinovi, o právech gay-lesbických komunit v Rusku nebo o Pussy Riot na turné s Madonnou a samozřejmě o vztahu mezi Ruskem a Ukrajinou. Nebylo by zase tak laciné provést analýzu zahajovacího ceremoniálu self-promotion Ruska Putinovou optikou probíhajících Olympijských her - rock and roll jako symbol SSSR v 50. a 60. letech minulého století - wtf? To však ponechám alespoň protentokrát stranou a budu se věnovat Edwardu Lucasovi. Je to vynikající pozorovatel a k probíhajícím událostem mohu jen a jen doporučit jeho další dvě knihy: Deception - Spies, Lies and How Russia Dupes the West (česky zde) a v rámci edice Kindle Single pak nejnovější jednohubku The Snowden Operation: Inside the West's Greatest Intelligence Disaster. Tu slupnete za jedno odpoledne v případě, že půjdete jen po Lucasově textu samotném, další dva až tři dny si připočtěte navíc, pokud se budete probírat houští odkazů, kterými je tahle rychlovka prošpikována. Deception jsem neměl možnost si přečíst, ale The Snowden Operation jsem věnoval několik jízd vlakem, které jsem v posledních dnech absolvoval a dále se pokusím shrnout to nejpodstatnější. Předesílám to, co je asi jasné, a sice, že jsem vůči Rusku pod Putinem a jeho suitou velmi kritický, možná až nezdravě, ale nemohu si pomoci, data hovoří jasně.

Z hlediska politické a ekonomické tranzice je na tom současné Rusko velmi tristně. Tranzice, resp. tranzitologie je podobor politologie, který se zabývá přechodem nedemokratických režimů k demokracii. Zkoumá takové věci, jako je povaha politického režimu před tranzicí, během ní a po ní (pokud je dokončena). Tj. povahou institucí, úrovní dělby moci, je-li jaká, ekonomickou výkonností, dodržováním základních práv a svobod, kontrolou ekonomických, sociálních, informačních a další zdrojů apod. Klíčové je, kdo, resp. které části společnosti či státu za tranzicí stojí, jaké jsou vnitřní a vnější vlivy, jakým způsobem k ní došlo na politické, ekonomické, sociální, kulturní, popř. vojenské úrovni aj. Pokud se podíváme na aktuální výsledky dostupné na webu The Transformation Atlas spravovaného institucí Bertelsmann Stiftung, zjistíme spoustu výživných informací:

• Rusko je se svou transformací (tranzicí) od nedemokratického k demokratickému režimu ze sledovaných 129 zemí v předposlední kategorií "very limited" společně s takovými státy jako je Tanzanie, Niger, Čína, Kuba, Venezuela nebo Mali a patří mu zhruba klidný střed, tj. 77. pozice (s Burkinou Faso)
• V úrovni demokratičnosti je na tom Rusko ještě "lépe"; při sledování pěti proměnných: politická a sociální integrace, stabilita demokratických institucí, vláda zákona (právní stát), politická účast (obyvatelstva) a naplňování funkcí státu (stateness) z hlediska jeho selhávání a křehkosti vůči obyvatelstvu, úroveň monopolizace moci apod. Rusko dosahuje úrovně 4.4 bodu, což znamená, že je na celkově 86. místě
• Je příznačné, že v předchozí kategorii Rusko dosahuje nejvyšší bonifikace právě u stateness
• Napříč kategoriemi jsou nejslabší položky stabilita demokratických institucí, zmíněná stateness, mezinárodní spolupráce, udržitelnost vývoje a soukromé vlastnictví
• Největší nářez je ale vidět na časové ose: od roku 2006 do roku 2014 Rusko kleslo z 6.14 (omezená transformace/tranzice) na 5.24 (velice omezená transformace/tranzice), kleslo o celých třicet příček z 47. na 77. pozici, což se v podstatě rovná zastavení přechodu, resp. zamrznutí režimu a postupnému úpadku v demokratizaci
• V indexu ukazujícím korelaci mezi tržním hospodářstvím, mírou demokratičnosti a občanskými svobodami je Rusko na úrovní "Low", dotazy?

Kdo bude mít zájem, může si pohrát s dalšími proměnnými a probrat se záplavou informací, které The Transformation Atlas nabízí. Po určitém entrée se tedy dostanu k Lucasově knize. Domnívám se, že vzhledem k jeho názorům na Snowdena a jemu podobné, bylo třeba vše trochu zastřešit a připomenout některé z informací, které dostatečně vypovídají o povaze režimu, se kterým má Eddie S. aktuálně nejvíce co do činění.

Aby bylo jasno, Lucasovy názory jsou mi z mnoha ohledů sympatické a to nejen, že je vůči ruskému režimu kritický z opodstatněných důvodů, ale není to zaslepený apologeta západních demokracií a to včetně USA. Je si vědom nedostatků, přešlapů a vyložených chyb, které je třeba napravit, nicméně z jeho textu je jasné, na jaké straně stojí a proč. Zároveň neplácá do větru ani netluče prázdnou slámu, vše, co píše náležitě dokládá. Nemusíme se shodnout jeho s výkladem, ale nemůžeme mu upřít to, že ví, o čem píše a má co říct. Hned zkraje se nebojí prohlásit, že Snowden je "užitečný idiot", kterého však z důvodů neznalosti problematiky a nedostatku reálného pohledu na mezinárodní i vnitřní politiku celá řada lidí považuje za borce, který přišel o iluze a jako whistleblower měl jen ty nejlepší úmysly:

His theft and publication of secret documents should be seen not as a heroic campaing but as a reckless act that has jeopardised our safety and played into our enemies´ hands. [...] The damage wrought by Snowden´s revelations takes five forms. It weakens America´s relations with Europe and other allies; it harms security relationships between those allies, particularly in Europe; it corrodes Western public opinion´s trust in their countries´ security and intelligence services; it undermines the West´s standing in the eyes of the rest of the world; and it has paralysed Western intelligence agencies. All these are bad. And as it happens, they are also all Kremlin priorities: if Vladimir Putin were writing a ´to-do´ list for his officials, it would have all these five points on it.

Tahle delší citace z úvodu The Snowden Operation by někomu mohla stačit, ale Lucas vše minuciózně rozebírá. Především je třeba si uvědomit, že to, co Edward Snowden provedl, je katastrofou nikoliv proto, že NSA používá odposlechy, provádí rozsáhlou špionáž a odposlouchávala Angelu Merkelovou, ale ještě z jiných, mnohem závažnějších důvodů:

1. Všechny státy na světě, pokud je tedy za státy máme považovat, musí naplňovat rozsáhlou škálu dílčích funkcí. Mezi ně bezpochyby patří i funkce bezpečnostní, jejíž nedílnou součástí je vedle ochrany hranic, bezpečí obyvatelstva vnitřní i vnější, zachování svrchovanosti, ochrana majetku apod. i špionáž, jako nedílná součást politické agendy
2. Pokud není porušena příslušná právní norma, je špionáž zcela legitimní součástí fungování státu, neobjevila se s nástupem USA do mezinárodní politiky a vykonávají ji všechny státy, kterou jí jsou technologicky a z hlediska lidských zdrojů schopné, protože špionáž poskytuje v mnoha ohledech výhody, které si obyčejný smrtelník často neumí ani představit
3. Provoz bezpečnostních složek a orgánů zodpovědných za špionáž, shromažďování a filtrování dat, sdílení informací se spojenci apod. je nepředstavitelně náročnou záležitostí kontinuální povahy. Není výjimkou, že budování konkrétních programů trvá až desítky let a to včetně investic do nich vložených. To, co Lucas pojmenoval velmi příznačným termínem "jeopardize" přesně koresponduje se Snowdenovým činem a jeho důsledky, jelikož čin jediného člověka ohrozil nejen vše uvedené, ale nejen hypoteticky vystavil nebezpečí další spolupráci mezi spojenci, včetně spolupráci vůči Číně nebo Severní Koreji, podle povahy zdrojů pak i životy celé řady lidí zapojených takříkajíc v terénu
4. S tím samozřejmě souvisí i skutečnost, že budování nedůvěry ve státní instituce (nejen na této úrovni) prostřednictvím podobných úniků, snadno může spustit proces, na jehož konci budou vládní orgány paralyzovány a nebudou s to naplňovat svoje funkce
5. Je nespornou pravdou, že dochází ke sběru celé řady dat; data jsou však filtrována a selektována a v naprosté, drtivé většině se jedna o tzv. metadata, jejichž politický a strategický význam se rovná nule - kdy, kdo, s kým, prostřednictvím jakého komunikačního kanálu, s jakou frekvencí atd. komunikoval, nikoliv kdo nebo co bylo jeho obsahem. Zde přichází na řadu filtrace podle určitých algoritmů (rodinné stříbro jednotlivých státních úřadů) a na základě této filtrace pak ke sledování a sběru dat dochází dále. Jde zkrátka o hledání pověstné jehly v kupce sena, ale bez sběru kvant dat, která jsou v konečném důsledku zcela nepodstatná a nevyužitelná (tzv. static data), ji nenaleznete. 
6. Poskytnout odcizené a přísně tajné informace médiím může na první dobrou vypadat jako součást občanské participace se starostí o zlepšování chodu státu, avšak novináři by si měli být vědomí toho, že jsou především občany daného státu a jejich bezpečí a práce, kterou zastávají rovněž závisí od schopnosti státu naplňovat svoje funkce. K tomu připočtěme fakt, že ne každý novinář se nutně musí v problematice a působení výzvědných služeb vyznat natolik, aby uměl rozpoznat nejen povahu informací, které se rozhodne veřejnosti odhalit, ale rovněž aby uměl zvážit, do jaké míry jsou úplné, v jaké souvislosti byla data sesbírána, o čem vypovídají, popř. zda jsou pravdivá - jinými slovy adekvátně je vyhodnotit. Nechci tím novinářům upírat funkci seznamovat veřejnost a zajišťovat přístup k informacím, nicméně kromě samotného poskytnutí informací by je měli umět zanalyzovat a fundované vysvětlit jejich povahu.
7. Poměr mezi chybami a selháními výzvědných služeb a špionáže a přínosem k zajištění bezpečí obyvatelstva a státu vypovídá ve prospěch výzvědných služeb, byť zdaleka nejsou dokonalé. Nemělo by se zapomínat, že v normálním stavu nedojde k případným katastrofám či ohrožení obyvatelstva právě z toho důvodu, že špionáž funguje tak jak má a umožňuje naplňovat příslušné funkce státu
8. Státy mezi sebou informace směňují a motivy mohou být různé. Boj proti terorismu, reciprocita a posilování spolupráce a důvěry, posilování důvěry ve státní zřízení v konkrétním státě atd.
9. Pokud někoho zaráží, že se mezi sebou sledují spojenci, měl by vystřízlivět a uvědomit si, že komunikace "goes both ways" a jakékoliv formy dohledu (surveillence) se vztahují i na možnost poskytnout informace o potenciálním nebezpečí právě spojencům - při dohledu nad spojenci dochází ke sběru dat, které vycházejí nejen od daného spojence, ale také těch, které se jej týkají, přicházejí k němu a především procesů, které se podílejí na dohledu nad ním ze strany nepřítele. V této souvislosti je dobré přečíst si dva texty James Woolseyho, bývalého ředitele CIA - Why We Spy on Our Allies z roku 2000 a stále ještě nový Why Spying on Merkel Is So Damaging.
10. Je zásadní rozdíl v tom, když "dohlíží" orgány demokratického zřízení, a když státy nedemokratické. Period.

Pokud bych to měl shrnout, tak zřejmě takto: výzvědné služby a špionážní praktiky nejsou bezchybné, jejich existence má však své silné opodstatnění a komu se nelíbí aktuální geopolitické a mezinárodně-mocenské rozložení, ať si na chvíli zkusí představit, jak by vypadal svět bez špionáže nebo ještě lépe, kdyby za delší konec tahalo Rusko nebo jiné nedemokratické státy.

Jistě se mi nepodařilo podchytit všechno, co Lucas ve své poslední knize konstatuje, proto ji vřele doporučuji k prostudování. A těm, kdo číst nechtějí, je možné doporučit zhruba dvacetiminutový rozhovor, který Lucas nedávno poskytl pro The Telegraph. Zazní v něm jasně Lucasova pozice a důvody, pro které ji zastává, takže alespoň rámcovou představu si může udělat skutečně každý. Aby to však nebylo tak jednoduché, server BloggingHeads neotálel a před několika málo dny si právě Lucase pozval, aby v konfrontaci s Conorem Friedersdorfem vyjádřil právě ke Snowdenovi, Rusku, NSA a dalším záležitostem. Takže si můžeme vše ještě utříbit. Byť s souhlasím převážně s Lucasem, je třeba vyslechnout i Friedersdorfa a jemu podobné. 

O tom ale příště, protože závěr věnuji něčemu, co je ruské a mnohem pozitivnější. 

From Russia with Love.

G & N

V úporném tempu, které provází poslední dny, se snažím dokončit své diplomové práce, ležím (vskutku) v mnoha textech a vytížení v případě obou prací mi zasahuje i do ostatních činností, tudíž zkouším alespoň trochu času věnovat něčemu příjemnému. A protože je mým zlozvykem číst najednou hned několik věcí, zasahuje mi tento nešvar i do volného času. Většinou mě to zpětně spíše štve, poslední dny však budou odlišné, jelikož jsem narazil na dvě parádní knihy, které k oddechu slouží více než vhodně a přitom nevyžadují přepínání mozku do úsporného režimu.

Nebudu je příliš rozebírat a zdržovat detaily. Antikrist Galileo a The Clockwork Universe se týkají dvou titánů vědy a vřele doporučuji si tyto tituly sehnat a přečíst. V prvním případě jde víceméně o životopis a užší zaměření směrem k hlavnímu protagonistovi, v případě druhém je koryto textu co do obsahu mnohem širší, ale o to podnětnější. Překvapilo mě například, že Galileo se dostal na dráhu univerzitního vyučujícího (nejen) výpočtem velikosti satana dle Božské komedie nebo Newtonovo despotické vedení Royal Society. Věděli jste, že si Galileo vyživoval kurtizánu a sir Isaac byl až do smrti panic? Jasně, tohle nejsou skutečné důvody, proč obě knihy přečíst. Na ty určující budete muset přijít sami.