The Exit Interview

Pokud se od 8. listopadu 2016 můžeme opodstatněně obávat o budoucnost světa, neměli bychom zapomínat, že díky Baracku Obamovi jsme posledních osm let mohli být více než pozitivně naladěni. Jistě, najdou se mluvkové, co budou více či méně nesouhlasit. Samozřejmě mají právo tak vyjádřit, že (ne)rozumí tomu, jak funguje svět, a vyznávají hodnoty odlišné od těch, kterých můžeme požívat v liberálních společnost s tržní ekonomikou. Buď jak buď, těmto tématům ať se raději věnují odborníci, nikoliv odborníci.

Poslední dvojčíslo časopisu Rolling Stone by stálo za podrobnější komentář jako celek. Kromě tradičních "top tens" v podobě nejlepších hudebních alb, singlů, seriálů a filmů: Beyoncé - Lemonade, Beyoncé - Formation, Atlanta a La La Land, je zde jeden zajímavější text vedle druhého. Rozhovor s Bernie Sandersem, příspěvek o Stingovi a něco jako osmistránkový nekrolog o Leonardu Cohenovi.

Nejdůležitějším mi ale přijde rozhovor s Barackem Obamou. Celkově desáté interview pro Rolling Stone a čtvrté, které s ním vedl Jann S. Wenner je více než povedené a každému jej velmi doporučuji. Obama v něm den po amerických prezidentských volbách reaguje na otázky spojené nejen s nešťastným výsledkem, ale věnuje se ekologickým problémům, nutnosti přípravy budoucích politických elit a výhledu Demokratické strany v USA i budoucích plánech. Na otázku, zda se necítí rozmrzelý, naštvaný (pissed off), znepokojený nebo zděšený, Obama reaguje:

Well, I . . . no. You know, I don’t feel dismayed, because, number one, I couldn’t be prouder of the work that we’ve done over the last eight years. When I turn over the keys to the federal government to the next president of the United States, I can say without any equivocation that the country is a lot better off: The economy is stronger, the federal government works better, and our standing in the world is higher. And so I can take great pride in the work we’ve done. I can take great satisfaction in the people we’ve helped.

I don’t want to sugarcoat it. There are consequences to elections. It means that the next Supreme Court justice is going to be somebody who doesn’t reflect my understanding of the Constitution. It means that the work we’ve done internationally and domestically on climate is going to be threatened.

V rozhovoru přišla řada i Obamovu budoucnost (zmínil se o práci na nové knize), zda jsou USA stále pokrokovou zemí, možnost ohrožení mezinárodních smluv o ochraně životního prostředí nebo dekriminalizaci uživatelů marijuany. Rozhodně se vyplatí si rozhovor přečíst vícekrát. Žádná politická kariéra se nemůže vyhnout kritice a na střízlivější zhodnocení Obamova dvojího prezidentského období si budeme ještě nějakou dobu muset počkat. Nyní však lze s jistotou říci, že bylo v mnoha ohledech zlomové a to rozhodně v pozitivním smyslu. Nelze jinak, než zakončit citací samotného Wennera:

With extraordinary pride, we watched him ride the wave of history.

Obama, Barack & Wenner, Jan S. (2016) "A Conversation With President Obama" [PDF] 

From Russia with Love, Part II

Naposledy jsem se zde pokusil shrnout, v jakém stavu se nachází současné Rusko optikou Edwarda Lucase a několika neúprosných dat vypovídajících o stavu této země se silně autoritářským režimem pod správou Vladimír Putina. Měl jsem v plánu pokračovat a detailněji se zaměřit na povahu současného ruského režimu, ale vývoj na Ukrajině a především klíčové zlomy v revoluci, která zde probíhá, mne přiměly změnit svůj původní záměr. Pořád ale půjde do značné míry právě o Rusko. 

Timothy Snyder v roce 2010 napsal:

Yet 1933 was also a year of hunger in the Soviet cities, especially in Soviet Ukraine. In Ukraine’s cities—Kharkiv, Kiev, Stalino, Dnipropetrovsk—hundreds of thousands of people waited each day for a simple loaf of bread. In Kharkiv, the republic’s capital, Jones saw a new sort of misery. People appeared at two o’clock in the morning to queue in front of shops that did not open until seven. On an average day forty thousand people would wait for bread. Those in line were so desperate to keep their places that they would cling to the belts of those immediately in front of them. Some were so weak from hunger that they could not stand without the ballast of strangers. The waiting lasted all day, and sometimes for two. (Snyder, Bloodlands: 2010, pp. 75-76)

Nabízí se dodat, že hladomor na Ukrajině v letech 1932-33 je "jen" jednou z historických událostí, které zásadním způsobem formovaly vnější i vnitřní vnímání Ukrajiny, jejího národnostního, politického i geopolitického postavení v rámci Evropy a dodnes představuje pro Ukrajinu bolestné memento. V roce 2012 si Ukrajina připomínala osmdesáté výročí SSSR řízeného hladomoru, který se bez jakýchkoliv kliček jednal čisté genocidě. Je přiznačné, že devadesáté výročí vzniku SSSR se na Ukrajině neslavilo. Historik a politický komentátor Timothy Snyder je pro mě dlouhodobě takovým Normanem Daviesem Pobaltí. Zatímco Davies mi k srdci přilnul během studií v Polsku, Snyder si mě získal svým opusem Bloodlands (česky zde), od jejichž přečtení jsem začal pravidelně sledovat jeho příspěvky a komentáře. Citovat ze zmíněné knihy však nebylo samoúčelné, protože řízený hladomor - genocida na Ukrajině hodně vypovídá o vztahu Ruska (resp. tehdejšího SSSR) k Ukrajině jako přirozené sféře vlivu, která notně vypovídá o nárocích, které si současné Rusko směrem k Ukrajině snaží neustále prosazovat. Jak správně poznamenal Erik Tabery, měli bychom si více všímat rétoriky přicházející z Kremlu: zastrašování je jedna věc, ale mluvit o ochraně ruských občanů na Ukrajině, boji proti fašistům, ohrožení ruských zájmů na Ukrajině, Západu podněcujícím a živícím protesty apod. v zrcadle neustálého tlaku (a mrazu?!) přicházejícího z Rusa snícím o Euroasijské unii (či svazu), v němž hraje Ukrajina klíčovou roli, hodně vypovídá o tom, jak Rusko Ukrajinu vnímá. Poslední události na Krymu říkají zřejmě vše. Snyder to nedávno vyjádřil v rozhovoru pro týdeník Respekt:

Dnešní problém je v tom, že zatímco Ukrajinci jsou politický národ a vědí, kde jsou přirozené hranice jejich země, Rusové to o sobě nevědí. Putin se pokusil vybudovat ruskou identitu na ideji velmoci, tudíž na spojení Ruska a Ukrajiny. To je však problém, protože tato identita překračuje současné hranice Ruska. To je to, co míním tím, že Putin investoval příliš mnoho emocí do Ukrajiny. Jeho logika je tato: Pokud má být Rusko velmocí, musí se spojit s Ukrajinou, to znamená kontrolovat ji. Je to uzavřený bludný kruh. Podstatná je otázka tvorby ruského politického národa. ("Nejsme lepší než před sto lety, rozhovor s Timothy Snyderem", Respekt, nr. 6, 2014, pp. 45-46)

Stačí se trochu podívat na pochopitelnou záplavu příspěvků, které se v posledních týden živě věnovaly Rusku, Vladimíru Putinovi, Soči a Ukrajině (zde, zde, tady nebo tady a ještě zde), aby bylo možné udělat si alespoň základní představu na jedné straně o komplikovanosti probíhajících událostí, na druhé straně pak o přístupu Ruska a povaze jeho režimu. Bez Ukrajiny si může nechat Putin o Euroasijské unii jen zdát, zatímco s ní by mohl alespoň navenek prezentovat svůj plán i nadále. Plán, který staví na všech pilířích politické organizace, jejíž znaky pod prezidentem Janukovyčem vykazuje i současná Ukrajina: korupce, autoritativní řízení země, kolabující správa, spoléhání se na ozbrojené složky, vynucování poslušnosti a násilné potlačování demokratických projevů a smýšlení, kontrola médií, očerňování opozice ze všeho možného, co se zrovna hodí, zkratkovité myšlení typu Rusko porazilo Hitlera = Rusko představuje zemi, která patří mezi ty dobré a dokáže rozeznat, kdy se k moci opět chtějí dostat (neo)nacistické skupiny. Toto všechno a mnoho dalšího motivuje Putina a jeho kliku se zdánlivě přirozeně zajímat o to, co se děje ve sféře ruského vlivu, nicméně to je jeden veliký, škaredý omyl a to hned z několika důvodů. Ty se pokusím shrnout na základě myšlenek, které Timothy Snyder prezentoval v článku "Fašismus, Rusko a Ukrajina z aktuálního Respektu:

1. Hitlera neporazilo vojsko ruské, nýbrž vojsko sovětské, v rámci něhož např. Osvětim osvobodil První ukrajinský front
2. Putin je silně ovlivněn ruským politologem Alexandrem Duginem a jeho ideologií "eurasianismu", jehož klíčovou složkou je nacionální bolševismus - velmi třaskavá kombinace fašismu a stalinismu; jde v zásadě o nostalgickou snahu vzít si "to nejlepší" (tady by se hodily nějaké fakt speciální uvozovky) z výše uvedených a aplikovat je do hlavní linie ruské zahraniční i domácí politiky
3. Ukrajina je minimálně ekonomicky a politicky svázaná s Evropskou unií a slibovaná vyjednávání o budoucím členství Ukrajiny v EU byla prostřednictvím potrubní politiky z Ruska prakticky torpédována
4. S tím souvisí častý omyl, že EU měla v přístupových jednáních nabídnout Ukrajině v roce 2004 více, ale už se zapomíná na to, že zatímco EU podmínila finanční pomoc tolik nutnými reformami posilujícími demokratizaci státu, štěpení oligarchických struktur, transformaci do alespoň polo-prezidentského systému, Rusko finanční pomoc nabídlo bez těchto podmínek a odpověď na to, proč, je více než nasnadě
5. Nemělo by se zapomínat, jak protesty v Kyjevě začaly, co je podnítilo a jaký byl vývoj před samotnými krvavými střety: protesty a demonstrace studentů vzhledem k porušení slibu podepsat klíčovou dohodu s EU a počátkem roku zametení s občanskou společností prostřednictvím, domnívám se, že neústavního, přijetí celé řady zákonů rušící řadu občanských práv a  svobod
6. Dovolím si přidat ještě tři poznámky, o kterých Snyder v článku nepíše:

Fakt, že Rusko přispělo zásadně k porážce Německa během druhé světové války nezakládá do budoucna jakýkoliv nárok nebo privilegovaný přístup k pravdivému, objektivnímu traktování událostí na Ukrajině (nebo kdekoliv jinde) pro Moskvu, resp. pro Kreml; stejně jako nemůže zastírat masakry, který se tehdejší sovětská armáda dopouštěla (viz. Bloodlands)

Události na Ukrajině se překrývaly s manifestací moci putinovského Ruska během XXII. zimních olympijských her v Soči, což celé situaci vůbec nepřispělo, navíc jednání, které vedl (tehdejší) ukrajinský prezident Janukovyč s opozicí i zahraničními vyslanci, byla neustále přerušované telefonáty z Moskvy

 Pokud se podíváme na vývoj Ukrajiny od roku 2004 prostřednictvím mého oblíbeného The Transformation Atlasu, zjistíme, jak hodně se Ukrajina za poslední roky posunula směrem k silně defektní demokracii. Aktuálně je Ukrajina na 57. místě celkem, přitom deklinace mezi zmíněnými lety je zcela jasná.

Ačkoliv může vše působit tak, že postoj Evropské unie a jiných demokratických organizací či států lze vnímat neproblematicky, jsem momentálně přesvědčen, že bylo a je možné ve prospěch Ukrajiny a především jejího obyvatelstva udělat více a to především v oblasti soft power. Vše nasvědčuje tomu, že jedině velmi tvrdé finanční sankce vůči ruské elitě budou tím, co zabrání opakování ´68. Co se týká posledních událostí v oblasti Krymu, obávám se, že až nebezpečně připomínají rovněž Abcházii, Jižní Osetii nebo Čečensko a to především stran toho, jakým způsobem a jak rychle se Rusko rozhodlo (a mělo evidentně dlouhodobě naplánováno) zde vojensky intervenovat. A využití ozbrojených jednotek není jediným rozdílem při snaze intervenovat, které tvoří propastný rozdíl mezi demokratickými a nedemokratickými režimy a jejich přístupy k řešení geopolitických krizí. To mi připomíná, že bych se měl znovu projít pozoruhodnou studii Emila Souleimanova a Tomáše Hocha Role Ruska v konfliktech a oficiálních mírových procesech v Abcházii a Jižní Osetii v letech 1991 - 2008, abych si připomněl, jakých srdečných pozdravů z Ruska je možné se v budoucnu dočkat. Některé taktiky a postupy se zřejmě nemění. Bohužel.

Ale abych skončil, stejně jako minule, o něco pozitivněji. Minule to byl Aršavin, dnes Pavel Bure.

From Russia with Love.

Gun Science

Michael Shermer je skeptik, popularizátor vědy, ateista a především zakladatel a vydavatel Skeptic magazine. Jeho knihu Believing Brain jsem předminulé prázdniny slupnul jako malinu, šíře jeho záběru je vcelku obdivuhodná, píše srozumitelně a zábavně.

V květnovém čísle Scientific American se objevil jeho kratší příspěvek o kontrole zbraní. Ať už jste zastánci regulace a zvyšování kontroly střelných zbraní nebo naopak, data a statistiky jsou neúprosné, byť výkonný více prezident LaPierre se může veřejně ztrapňovat dle libosti. Shermer jasně zastává pokud ne prohibiční stanovisko, tak alespoň silnější regulaci a opírá se přitom o data poskytovaná institucí Centers for Disease Control and Prevention. V USA tak bylo v roce 2010 střelnou zbraní usmrceno celkem 31,672 jedinců. Dle dosavadních průzkumů a predikce se toto číslo v roce 2011 vyšplhalo na hodnotu 32,163 zabití (viz graf)

K upřesnění a aktualizaci čísel Shermer využívá letos vyšlého titulu Reducing Gun Violence in America:

Informing Policy with Evidence and Analysis, což je sborník uspořádaný Danielem Websterem a Jonem Vernickem. Dle závěrů vyplývajících z uvedeného titulu Shermer konstatuje:

In addition to the 31,672 people killed by guns in 2010, another 73,505 were treated in hospital emergency rooms for nonfatal bullet wounds, and 337,960 nonfatal violent crimes were committed with guns. Of those 31,672 dead, 61 percent were suicides, and the vast majority of the rest were homicides by people who knew one another.

A o něco dále v souvislosti s pozitivními efekty regulace zbraní:

As an alternative to arming women against violent men, legislation can help: data show that in states that prohibit gun ownership by men who have received a domestic violence restraining order, gun-caused homicides of intimate female partners have been reduced by 25 percent.

Dle autora je tak mýtus, že hodní hoši dodržující pravidla by po zostření kontroly cirkulace zbraní skončili poslední (jelikož by skončili bez zbraní a ti zlí by jich měli plné pazoury), déle neudržitelný.

Shermer si v závěru dovolí ještě odcitovat autory zmiňované publikace, kdy jsou tito jednoznačně pro regulaci, dohled a kontrolu od místní úrovně, licencí prodejců, vytváření ze zákona povinného přehledu distribuce zbraní, stejně tak seznamu zbraní odcizených apod. Mají k tomu jednoduchý důvod zakotvený v evidenci - v těch státech, v nichž byla nastíněná opatření zavedena, se podařilo snížit disperzi nelegálně držených střelných zbraní o 64%.  Doporučení vyplývající z dílčích příspěvků ve zmíněném sborníku stojí za přečtení celé. Už jen proto, že vypovídají o aktuálním stavu nakládání se zbraněmi v soukromých rukách, což může na našince působit všelijak.

Pravidelná zpráva Centers for Disease Control and Prevention je dostupná online na webu této instituce.

Shermer, Michael, "Gun Science", Scientific American, Vol. 308, No. 5 (May 2013), p. 83. [PDF]
"Consensus Recommendations for Reforms to Federal Gun Policies", in: Webster, Daniel W. & Vernick, Jon S., Reducing Gun Violence in America. Informing Policy with Evidence and Analysis (The Johns Hopkins University Press, Baltimore: 2013), pp. 259 - 262. [PDF]

Fareed Zakaria vs. Guns

Texty Fareeda Zakarii oceňují moji studenti, když je ve výuce Politologie trápím samostudiem ukázkami z jeho knih Budoucnost svobody a Postamerický svět. Zakariovou klasikou je právě titul Budoucnost svobody, který se u nás dočkal druhého vydání poté, co první vydání z roku 2004, resp. 2005 (první, opravené vydání) bylo beznadějně vyprodáno. Zakaria měl 2010 pravidelný pořad na CNN s názvem Fareed Zakaria GPS a byl pravidelným přispěvatelem časopisu Time. Minulý čas je nasnadě, protože Zakaria byl obviněn z plagiátorství, ke kterému se vzápětí přiznal a omluvil se. Zakariovo vyjádření uveřejnil web The Atlantic Wire. Jeho činnost jak v CNN, tak v Timu byla 10. srpna pozastavena do doby, než se celá věc prošetří. Článkem, který vyvolal celou kauzu byl Zakariův příspěvek pro Time s názvem The Case for Gun Control, v němž téměř opsal delší pasáž příspěvku Jill Leporeové Battleground America pro The New Yorker. Pikantní je skutečnost, že právě s časopisem The New Yorker je spojena nedává kauza Jonaha Lehrera.

Přehledně o inkriminovaných pasážích referuje Tim Graham, který si neodpustil jízlivou poznámku o "Xerox Zakaria". Robert VerBruggen šel ještě dál, když v podtitulu svého článku na National Review Online napsal, že "Případ kontroly zbraní" vyžaduje mnohem více výzkumu - a poctivosti. Nejpřínosněji Zakariův zásadní prohřešek komentoval Jim Sleeper z Huffington Post, když správně poukázal na to, že Leporeová působí na Yale, s níž je Zakaria spojen svým členstvím. Yale, podobně jako Harvard, kde Zakaria získal PhD, striktně plagiátorství potírá, a za takovéto prohřešky vylučuje své studenty, pročež by Zakaria měl dle Sleepera odstoupit, pokud má být uplatňován stejný metr na celé univerzitě.  

Ačkoliv je Zakaria nejen u nás pojmem, celá záležitost vrhá nepříjemný stín na jeho další působení, originalitu jeho myšlenek a kredibilitu jeho práce. Jsem zvědav, jak celý případ dopadne už jen pro srovnání s českým prostředím. Mimochodem, The New Republic v listopadu loňského roku uveřejnil článek s deseti nejpřeceňovanějšími mysliteli, kde se Zakaria objevil mimo jiné společně s Ayn Randovou.

Edit: Před půlnocí jsem narazil na komentář "mistra světa amoleta" Jana Macháčka, který v sumě tvrdí, že Zakaria opsal, omluvil se a může vesele pokračovat.