Can Evolution Have a ‘Higher Purpose’?

Někdy se stane, že autor, kterého jste si po určitou dobu vážili, vám vypadne z oka, jindy zase jej začnete třeba i nesnášet. V opačných případech autor, jemuž jste nemohli přijít na jméno, se ukáže být tím, koho si oblíbíte. První zkušenost mám s historikem a filozofem biologie Michalem Rusem, málokdo ví, že druhou zkušenost jsem učinil s dnes již neexistujícím Christopherem Hitchensem (od jehož konce existence letos uplynulo již pět let, bohužel). Robert Wright si kdysi získal mé sympatie knihou Morální zvíře, jejíž počeštělou verzi jsem četl jako jednu z prvních během svých vysokoškolských studií. Postupem času jsem však seznámil s (mnohem) lepšími popularizátory vědy a ruku v ruce s tím mi Wrightovy postoje přestaly být tak sympatické jako dříve. Může to být samozřejmě jenom můj dojem, ale v posledních letech se Wright spíše soustředí na vyjadřování kontroverzních názorů, které však často nemají oporu v evidenci. Před pár dny pro sekci The Stone na webu The New York Times uveřejnil příspěvek o tom, zda evoluce může mít "vyšší účel" ("higher purpose" - popř. smysl či dokonce záměr). 

Každý trochu sběhlý v problematice evoluční biologie by na headline, uvedený s otazníkem, mohl suše konstatovat "ne", popř. "ani omylem" nebo ještě "to je vtip?" Pokud si ale dáte tu práci a projdete si Wrightův text jako celek, může posloužit jako příklad uvažování stran evoluce a účelnosti. Jak lze tušit, jde o příklad špatný, ne-li přímo odstrašující. Wright se totiž pokouší argumentovat v několika podivných tazích, které jsou však docela známé pro ty, kteří jsou obeznámeni s argumentačními fauly a kontinentální filozofickou tradicí. Myšlenkové experimenty, z nichž někteří mají tendenci vyvozovat znalosti o světě, zaštiťování se autoritou, urputná snaha poukazovat na zdánlivé nejasnosti v aktuálním vědeckém pohledu na svět. Je zde i nejasné formulování klíčových pojmů udržující zadní vrátka pro relativizaci a imunizaci vůči případné kritice, zdánlivě seriozní uvažování nad podnětnými tématy a očividná snaha být v pozici jakéhosi arbitra, který ví více než ostatní a má přehled.

Robert Wright otázku účelu v evoluci formuje na pozadí rozhovoru s William Hamiltonem, jedním z nejdůležitějších evolučních biologů všech dob, autorem notoricky známého Hamiltonova pravidla vysvětlujícího projevy altruismu a sobeckosti v poměru k přibuznosti, resp. množství sdílených genů. Jde rovněž o jednoho z "duchovních otců" teorie sobeckého genu brilantně vysvětlenou přelomovým, stejnojmenným dílem dalšího titána evoluční biologie Richarda Dawkinse (nedávná zmínka zde). Ve zmíněném rozhovoru se měl Hamilton vyjádřit takto:

Yes, yes. There’s one theory of the universe that I rather like — I accept it in an almost joking spirit — and that is that Planet Earth in our solar system is a kind of zoo for extraterrestrial beings who dwell out there somewhere. And this is the best, the most interesting experiment they could set up: to set up the evolution on Planet Earth going in such a way that it would produce these really interesting characters — humans who go around doing things — and they watch their experiment, interfering hardly at all so that almost everything we do comes out according to the laws of nature. But every now and then they see something which doesn’t look quite right — this zoo is going to kill itself off if they let you do this or that. [these extraterrestrials] insert a finger and just change some little thing. And maybe those are the miracles which the religious people like to so emphasize. [...] I put it forward in an almost joking spirit. But I think it’s a kind of hypothesis that’s very, very hard to dismiss.

Následně se Wright pokouší relativizovat, oslabit nebo dokonce vyvrátit čtyři mýty o vztahu evoluce a účelu, mýty, které se dle něj tradují jakožto očekávatelné, standardní reakce na tvrzení, že něco takového jako účel je v případě evolučního vývoje druhů možný. Znění mýtů ponechávám v originále s možným překladem:

Mýtus č. 1

To say that there’s in some sense a “higher purpose” means there are “spooky forces” at work.

Říci, že v jistém smyslu existuje "vyšší účel" znamená, že zde fungují "přízračné síly"

Mýtus č. 2

To say that evolution has a purpose is to say that it is driven by something other than natural selection.

Říci, že evoluce má účel, znamená, že je řízena něčím jiným, než přirozeným výběrem.

Mýtus č. 3

Evolution couldn’t have a purpose, because it doesn’t have a direction.

Evoluce by nemohla mít účel, jelikož nemá směr.

Mýtus č. 4

If evolution has a purpose, the purpose must have been imbued by an intelligent being.

Jestliže má evoluce účel, musí být tento účel dodán inteligentní bytostí.

Nevím, čím to je, ale Wright působí trochu jako zoufalec, trochu jako uplakánek, bohužel však také ale jako diletant. Snad toto hodnocení není příliš příkré, ale pokud někdo vážně tvrdí následující:

Evolution can have a purpose even if it is a wholly mechanical, material process — that is, even if its sole engine is natural selection. After all, clocks have purposes — to keep time, a purpose imparted by clockmakers — and they’re wholly mechanical,

nedá se opravdu brát příliš vážně. Jakýkoliv příměr v podobě využití Paleyho myšlenkového experimentu po roce 1859, kdy byla publikována nejdůležitější kniha všech dob, působí jako opravdu špatný vtip. Ale vezměme všechny mýty postupně, přičemž předesílám, že Wright neuvádí žádné odkazy, kterými by zmíněné mýty nějak doložil. Předpokládejme ale, že jejich uvedení má své opodstatnění.

Pokud budeme pod účelem rozumět "to, kvůli čemu se něco děje" (kol. Filosofický slovník, Olomouc 2002, s. 422), pak je Wrightův seznam mýtů zhola neudržitelný. Hned u prvního mýtu není jasné, co si pod "přízračnými silami" představit. Jestli je možné je ztotožnit se silami nemateriálními, tj. neexistujícími, pak by taková námitka/mýtus nedávaly příliš smysl. Perfektní smysl ale tento mýtus dává ve chvíli, pokud zastáváte tvrzení, že evoluce žádný účel nemá, pak by jí totiž jediný účel mohly vtisknout síly nepodléhající fyzikálním zákonům. Jedině ty by mohly působit vně determinstického vesmíru a buď před jeho počátkem nebo po jeho vzniku mohly něco takového jako účel do mechanistického světa vnést. To nás přivádí k jedinému možnému konstatování: žádný účel neexistuje. Wrightův nebo Hamiltonův myšlenkový experiment o mimozemšťanech bavících se tím, jak na Zemi vysadili život a nyní tráví čas jeho sledováním, je asi tak legitimní jako pětiminutová hypotéza nebo mozek v kádi.

Příměr mechanických hodin k evoluci jsem již zmínil v podobě citování Wrighta samotného. Nemohu se ubránit pocitu, že po Darwinovi podobné úvahy nestojí za pozornost. Přesto bych rád zdůraznil, že je spousta lidských artefaktů, které byly vytvořeny za určitým účelem, k plnění nějaké funkce či funkcí. Vytvářet ale zcela falešnou analogii mezi hodinovými strojky a organismy, není jen nepochopením evoluce, ale také hazardováním s vlastní pověstí a parazitováním na úrovni rozhledu čtenářstva. Je to podobné, jako když katolíci k vysvětlování trojjedinosti boží používají příměr s tím, že voda se může vyskytovat ve třech skupenstvích - v kapalném, pevném a plynném. Nepochybuji, že někteří se na něco takového chytí, protože někteří popírají přistání na měsíci, jiní si zase myslí, že Rusko je fajn země. Intuice nás mohou jednoduše svádět k tomu nechat se přesvědčit téměř o čemkoliv.

Mýtus číslo tři je údajně vystaven na představě, že evoluce nikam nesměřuje. Proti tomu Wright kontruje tím, že existuje shoda na směřování evoluce k čím dál tím vyšší míře komplexity/složitosti. Nejsem si jist, zda Wrightovo velice silné tvrzení o tom, jak by se většina evolučních biologů na čím dál tím větší komplexitě shodla, zakládá na pravdě. Ani není jasné, co se onou komplexitou myslí - jde o složitost organismů, populací, druhů? Každá z rovin obnáší v souvislosti s komplexitou spoustu problémů, největším však je Wrightovo tvrzení, že pokud by evoluce měla dostatek času, vytvořila by i další inteligentní bytosti jako jsou lidé. Nevím, existence mnoha živých fosilií je dostatečně silným zpochybněním takového názoru. Všimněme si také toho, že se kromě teleologického zabarvení jednotlivých pojmů (což je zřejmě důsledek naší evoluční historie a potažmo jazyka), implicitně objevují snahy evoluci nahlížet jako inteligentního designéra - kdyby na to měla evoluce dost času, vytvořila by další inteligetnní bytosti. Tak nějak se asi předpokládá, že by vyšší inteligence byla jednoduše výhodnější, adaptivnější a zvyšující fitness, tudíž by se jednoduše vyvinula, snad i nutně. Nicméně takové chápání evoluce je zcela mylné. Kromě toho, že fylogeneze druhů je plná rozličných řešení pro podobné problémy, evoluce nevytváří nic takového jako optimální řešení daných problémů, jelikož řešení je funkční přímo úměrně jeho udržitelnosti vzhledem k míře proměnlivosti příslušného prostředí. Pokud se konkrétní druh pohybuje v prostředí, pro které je dostatečně "fit", nevyskytnou se evoluční tlaky, které by vedly ke "hledání" nových řešení vůči novým problémům. Změna v prostředí (úbytek potravy, nový predátor, posun v ekologické rovnováze atd. kdy se dílčí faktory mohou kombinovat) vytváří určitý evoluční tlak, který může mít za následek vymření, migraci nebo speciaci. Partikulární znaky tak jsou selektovány vůči evolučním tlakům, umožní svým nositelům projít hrdlem evoluce. Avšak jakékoliv řešení problému je poplatné daným změnám, nikoliv tomu, co by se z pozice inteligentního designéra mohlo jevit jako nejlepší, protože organismy vždycky disponují omezeným počtem genů v determinujícím prostředí, nezačínají takříkajíc na zelené louce. V tomto ohledu mám vážné obavy o to, zda Wright záměrně nevytváří karikaturu toho, jak evoluce funguje.

Čtvrtý mýtus o nutnosti inteligentní bytosti vepsat účel do evoluce Wright chápe jako možnost, že veškerý evoluční vývoj organismů, popř. života je v podstatě simulací a odvolává se na Nicka Bostroma. Švédský futurolog Bostrom může mít zajímavé myšlenky, kterých se nedávno chytil i Elon Musk, nicméně soudím, že zůstávají jenom v rovině toho, co sám Wright tvrdí - v rovině spekulací. Sice se v závěru snaží vyvolat dojem, že zmíněná simulace, a potažmo i možný účel, by měly mít prostor ve vědě jako celku, nejsem si pak ale už vůbec jist tím, jak chápe vědeckou hypotézu. Jakákoliv hypotéza musí v principu obsahovat způsob své testovatelnosti. Jak testovat účel v přírodě nebo to, že jsme součástí simulace, je nad (či pod) mou rozlišovací schopnost. K tomu všemu v posledním odstavci Wright tak trochu plete hrušky a jablka, takže mi nezbývá, než jeho další texty zařadit do ignore listu.

Závěrem ještě doušku k velikánovi Hamiltonovi. Opravdu se mi nepozdává, jak jeho jméno a vyjádření Wright pro svoje spekulace v článku použil. I kdybychom ale vzali za své, že Hamilton sám byl zastáncem existence účelu v evoluci, není jediný důvod, abychom proto změnili standardní chápání evoluce, která jednoduše žádný účel neobsahuje a v deterministicky fungujícím vesmíru ani obsahovat nemůže. Věda totiž svou explanační sílu neodvozuje od zjevených pravd nebo mouder hlásaných věrozvěsty a její otevřenost revizi se vztahuje i na jednotlivé vědce a jejich názory. Působení vědců a jejich přínos mohou být určující, ale rozhodující je vždy evidence, testovatelné hypotézy a experimentální ověřování dat. I proto je heslo Královské společnosti "Nullius in verba"...

Úplným závěrem: jsem zhruba v polovině Other Minds a brzy se můžete těšit na hutný příspěvek.

The intelligent invertebrate

Bez delších řečí jsem se rozhodl obnovit svůj blog. Důvodů je hned několik, ale o těch třeba jindy. Jedním je, že se letos opět urodilo hned několik parádních titulů, které čtenáře opakovaně přesvědčily, jak úžasná je věda. Pro nás, co se vědě věnujeme maximálně amatérsky, tu pak jsou texty, které o nejnovějších objevech publikují. Jen namátkou. V březnu vyšla skvělá kniha sociálních psychologů Kurta Graye a zesnulého Daniela Wegnera The Mind Club o tom, na základě jakých projevů připisujeme entitám kolem nás mentální stavy. Ať už jde o zvířata, sofistikované (a pěkně otravné) budíky nebo třeba reálné panny (adults only please!), to, jakou míru mysli okolí připisujeme, je ovlivněno celou řadou aspektů. O tom, kdo vstoupí nebo nevstoupíd do Klubu mysli dle autorů rozhodujeme na základě našeho vnímání kombinace zkušeností a agency (schopnost jednat). Autoři k znázornění používají osový diagram a v knize mimo jiné prezentují některé výsledky svých výzkumů. Dospělý člověk má hodnotu zkušeností a agency vysokou, zatímco pes je na tom se zkušenostmi obdobně, ale má nižší míru agency, žába je na ose agency ještě níže. Oproti tomu batolata jsou v závěsu za žábami (o něco nižší míra zkušeností při zhruba stejné agency), bůh má ve vnímání lidí maximální míru agency, ale téměř nulovou úroveň zkušeností, přičemž je na tom stejně jako robot, který však má vůči němu zhruba poloviční agency. I další rozbory a modely, které Gray s Wegnerem v knize širšímu čtenářstvu předkládají, stojí za přečtení. Minimálně v oblasti sociální psychologie je to událost roku. The Mind Club je pro mě poněkud osobnějším čtením, proto jsem mu věnoval více slov. Nyní již krátce.

Onen nesmělý chlapec, kterého u sebe  jednoho večera nechal přespat Carl Sagan, a on se později stal jeho důstojným nástupcem a pokračovatelem v popularaci vědy, letos za přispění ostatních kolegů vydal Welcome to the Universe: An Astrophysical Tour. Pokud vás zajímá astrofyzika a její nejnovější objevy, neprohloupíte. Navíc se můžete připravit jednohubkou v podobě Rovelliho Seven Brief Lessons on Physics, která v anglickém překladu vyšla rovněž letos. Jmenovat se Sean Carroll má zřejmě svoje výhody. Jednou z nich je, že jste slavným popularizátorem vědy. Pokud jste Michael, děláte fyziku, pokud jste "B" (ne, je to trochu kryptické, ale do dneška se mi nepodařilo zjistit, jaké je jeho prostřední jméno), nejste béčko, ale děláte biologii. Michael letos vydal The Big Picture, "B" vydal The Serengeti Rules a oba tituly spojuje téma života - jak vznikl, čím se projevuje a proč je tak zásadním předmětem zkoumání napříč obory. Siddhartha Mukherjee mě poprvé zaujal před několika lety báječnou knihou The Emperor of All Maladies (česky jako Vládkyně všech nemocí). Jeho neméně objemnou The Gene: An Intimate History  jsem, přiznám se, ještě celou nezdolal, ale už teď jsem přesvědčen, že se do pomyslného top ten letošního roku rozhodně dostane. Šlo by pokračovat, ale závěr více než rád věnuji hned dvojitému nášupu Dawkinsova přelomového titulu The Selfish Gene (česky Sobecký gen, beznadějně dávno vyprodaný). Prvního srpna jsme se dočkali jubilejního The Selfish Gene: 40th Anniversary Edition a začátek listopadu byl vyhrazen pro The Extended Selfish Gene. Hlavní myšlenky Sobeckého genu jsou notoricky známé a Richardu Dawkinsovi tak nelze než popřát pevné zdraví. Nepochybuji, že se nějaké 50th Anniversary Edition dočkáme, jelikož Sobecký gen je jednoduše zásadní kniha. V této souvislosti mám malé přání, aby byl opět dostupný v naší mateřštině pro ty, kteří si Dawkinsovu brilantní stylistiku a pronikavé myšlenky z jakéhokoliv důvodu nemohou užít v originále.

Málokdo mne ovlivnil, tak jako Alex Rosenberg. Kromě toho, že je mým nejoblíbenějším filozofem, proslýchá se, že pracuje na knize What neuroscience teaches us about history (!), je úspěšným spisovatelem, tak zároveň je tím, kdo formoval moje chápání filozofie biologie. Je mým intelektuálním hrdinou, se kterým jsem měl tu čest se setkat osobně, nechat si podepsat jeho knihy a naživo slyšet dva jeho příspěvky. Pokud bych ale měl říci, koho považuji za nejlepšího filozofa biologie aktuálně, byl by jím o prsa Peter Godfrey-Smith a je to dáno především objemem publikační činnosti v posledních letech. První setkání s Godfrey-Smithem jsem učinil v roce 2011, kdy mu vyšly skvělé Darwinian Populations and Natural Selection. Pak jsem se dostal ke dvěma titulům určeným spíše coby učební pomůcka pro úvodní kurzy filozofie vědy a filozofie biologie, tedy Theory and Reality: An Introduction to the Philosophy of Science a Philosophy of Biology. Zvláště na druhou nedám dopustit a se slzou v oku vzpomínám, jak jsem jí zhltl za jeden večer a okamžitě Godfrey-Smithovi drze napsal a poprosil ho, jestli by mi neposlal svůj aktuální sylabus k filozofii biologie. PGS takřka obratem poslal hned tři a já se mohl tím více při sestavování vlastní kurzu inspirovat. 

Aby adorace nebylo málo, vyjde Godfrey-Smithovi přesně za tři dny Other Minds: The Octopus, the Sea, and the Deep Origins of Consciousness a já se jednoduše nemohu  dočkat. Zvláště, když s klidným svědomím mohu říct, že jeho článek "Cephalopods and the Evolution of the Mind"  je jedním z nejlepších textů filozofie biologie, který jsem kdy četl. Pokud by mohl být někdo překvapen tématem, nejde u PGS o nic nového, vždyť jeho první monografie Complexity and the Function of Mind in Nature se věnovala právě mysli z pozice filozofického naturalismu, za který filozofové vděčí nikomu menšímu, než Charlesi Darwinovi. V aktuální recenzi z časopisu Science Ophelia Deroy pochvalnou recenzi Other Minds uzavírá poněkud tajnosnubně:

For those who believe that the so-called “hard” problem of consciousness will soon be solved, Godfrey-Smith makes it clear that deeper and new problems might be waiting in the oceans. His book will appeal to specialists in cognitive science, biology, and philosophy alike.

Zájemci jistě nepohrdnou malou ochutnávkou, někteří budou (ne)trpělivě vyčkávat, zatímco modří již mají objednáno. Nyní jde jen o to, kdo má "priority shipping" a zda budou Other Minds lepší Montgomeryho The Soul of an Octopus, které jsme se dočkali v květnu loňského roku. Já mám jasno.

UPDATE: Nešťastnou náhodou se mi podařilo minout článek, který PGS napsal před dvěma dny pro The New York Times. Octopuses and the Puzzle of Aging je o životním cyklu u chobotnic a přidává další důvod, proč se na Other Minds tak moc těšit. Tohle jednoduše bude událost.

Deroy, Ophelia, "The intelligent invertebrate," Science 354 (6316), 1110. [PDF]

Godfrey-Smith, Peter, "Cephalopods and the Evolution of the Mind," Pacific Conservation Biology, Vol. 19, No. 1, Mar 2013: 4-9. [PDF]

Jsem ateista, ale...

Když jsem se před několika týdny bavil s profesorem Chrisem Buskesem o jednotlivých tématech filozofie biologie, dostali jsme i k založení tohoto filozofického oboru a rovněž k jeho historickému vývoji. V rámci diskuse jsme nemohli opomenout Michaela Ruse, nestora filozofie biologie a zřejmě nejlepšího historika zmíněného oboru. Velmi záhy jsme se ale shodli na dvou základních věcech: Ruse je vynikající v oblasti mapování vývoje filozofie biologie a "biologického myšlení" vůbec (Marjorie Green promine), a zároveň vydává spoustu knih a antologií, přičemž jeho samostatné monografie jsou po hříchu spíše různě aktualizované verze monografií předchozích (čti: píše pořád to samé). Výjimku v tomto ohledu tvoří snad jen Taking Darwin Seriously. Já jsem se odvážil Ruse zastat s tím, že jako filozof není nic moc, ale odvádí v posledních letech velmi užitečnou práci a to právě v podobě dílčích antologií, které jsou především pro zorientování se v oboru prakticky nezbytné. Mezi mé nejoblíbenější patří Evolution: The First Four Billion Years a Philosophy after Darwin, The Cambridge Encyclopedia of Darwin and Evolutionary Thought z loňského roku je docenitelná spíše pro fajnšmekry libující si v historickém pozadí a diskusích ohledně evolucionismu a jeho genealogie. Profesor Buskes ale zcela správně připomněl, že Ruse je vykukem v oblasti usmiřování vědy a náboženství, což jsem mohl jen odsouhlasit s malým dovětkem, že to je v posledních letech z Rusovy strany čím dál tím podivnější a rovněž tak trochu zvrácené. 

Ještě před pár dny u mne přetrvávala vůči Michaelu Rusovi jistá slabost, jenže byť je to hodně smutné, ta dneškem končí, přesněji končím jeho rozhovorem s Gary Guttingem pro Opinionator. V něm se totiž pod názvem "Does Evolution Explain Religious Beliefs?" Michael Ruse bezostyšně odkopal a nejen pro mne se definitivně vyřadil z jakýchkoliv budoucích seriozních debat vztahujících se (nejen) k tématům a problémům filozofie biologie a evolučního myšlení vůbec. 

Jerry Coyne provedl velmi důkladnou vasektomii některých Rusových názorů, kdy v celkově čtyřech oddílech Rusovy takynázory rozmetal . Postupně tak skalpelem projel Rusův odpor vůči Dawkinsovi, obhajobu ontologického argumentu boží existence, líbivou pozici hodného ateisty shovívavě utěšující křesťany apod. Nebudu nosit cvičky k Baťovi, zkusím poukázat jen na věci, které, myslím, stojí ještě za povšimnutí.

Naprostým šokem pro mne bylo, že Ruse hned v první reakci tvrdí následující:

I don’t think science as such can explain everything. Therefore, assuming that the existence and nature of the world can be fully understood (I’m not sure it can!), this is going to require something more than science. As far as I am concerned, if you want God to have a crack at the job, go right ahead! (zvýraznění vlastní)

Pokusil jsem se projít svoje poznámky a citace z Rusových textů, a i když jsem nečetl zdaleka všechno, co napsal, nic, co by se jen trochu blížilo podobnému tvrzení, jsem nikde nenalezl. Tvrzení, že k vysvětlení povahy světa potřebujeme něco víc než vědu, mi přijde minimálně skandální. Na doušku o bohu nemám moral - co takhle použít k vysvětlení toho, co věda vysvětlit nedokáže, např. čerta, Krakena nebo třeba tu obludu, před kterou jsem na základní škole několik dní ve snech marně utíkal. Anything goes.

Abych nebyl tak příkrý, tak Ruse se to záhy pokouší dovysvětlit a tvrdí, že má na mysli nutnost metafor, protože "věda nám neříká, jak věci jsou", ale vždy využívá nějaké heuristiky, resp. metafory. Inu, to je všechno moc pěkné, ale pokud na jedné straně tvrdí, že věda nedokáže vysvětlit všechno, tak zároveň implicitně přijímá, že něco vysvětlit dokáže. Na druhé straně mi pak ale přijde, že začíná lavírovat a relativizovat, protože začne šermovat metaforami, což zavání tím, že všechno je jen záležitost kulturně a dobově podmíněného vysvětlování, které nikdy neříká, jaká je povaha reality a to v libovolné oblasti. Jak to tedy podle Ruse je? A proč dále v rozhovoru souhlasí, že pro evoluci máme empirickou evidenci? Sean Carroll nebo Lawrence Krauss by se asi hodně divili, kdyby si o něco dále přečetli, že evoluční biologie si neklade otázky po vzniku vesmíru. On totiž není moc důvod, proč by něco takového měli dělat, když to primárně přísluší jinému oboru a odborníkům. Je ale nutné dodat, že i když někdo není odborníkem v partikulární oblasti, nemá v ní formální vzdělání, není apriori vyřazen ze seriozních debat. Z nich se však vyřazuje, pokud nedrží krok s aktuálními objevy, poznatky a diskusemi daného oboru. Využití Leibnizovského motivu jsem příliš nepochopil:

Coming now to my own field of evolutionary biology, I see some questions that it simply doesn’t ask but that can be asked and answered by other areas of science. I think here about the natural origins of the universe and the Big Bang theory. I see some questions that it doesn’t ask and that neither it nor any other science can answer. One such question is why there is something rather than nothing, or if you like why ultimately there are material substances from which organisms are formed.

Myslí tím Ruse, že to věda nedokáže aktuálně? Nebo soudí, že to věda nesvede principiálně a proto potřebujeme "něco více"? A zmínka o Heideggerovi a jeho fundamentálních otázkách metafyziky je fakt fór. Proč existuje spíše něco než nic jistě patří k tradičním filozofickým otázkám, ale tradice ještě z žádné otázky či tématu neučinila otázku legitimní a hodnou hledání odpovědi. Zcela souhlasím s Coynem, že Rusovy reakce a odpovědi jsou často nejasné, zmatečné a je velmi obtížné vydestilovat, co si vlastně myslí a zastává ("he tends to waffle a lot"), z toho, co se dá soudit, jsou to ale podivnosti a po zbytek vlastně Ruse neřekne vůbec nic. Tedy kromě toho, že je kvaker a ontologický argument "is so clever", což je důvodem, proč ho Ruse má tak rád a na závěr vyšvihne "amen".

To by mohlo být všechno, ale není. Kromě Coyna jsem zaznamenal reakci Sama Harrise a Stevena Pinkera, který se zejména chytil Coynova negativního vymezování vůči Richardu Dawkinsovi: "Honest, but indefensible. This should stop." Chtěl bych ale poukázat ještě na jednu věc. Rusova vyjádření se podle mě velmi blíží těm postojům, které jsme mohli zaznamenat v nedávné době v českém prostředí. Poněkud zběsile jednostranné reakce na adresu Lawrence Krausse a Tomáše Hříbka nechám na příště. Zejména naprosté bláboly některých zúčastněných si totiž zaslouží samostatný příspěvek a považuji je za naprostou ostudu části českých akademiků. Nyní mám na mysli teze profesora Jiřího Váchy, podle kterého je zejména vědomí něčím, co věda vysvětlit nedokáže a nemá prý ani představu, jak by takové vysvětlení mělo vypadat. Zatímco Vácha k podpoře svého tvrzení používá notně omšelý, prošlý a samotným Frankem Jacksonem později odmítnutý myšlenkový experiment o vědkyni Mary, Ruse navrhuje nejasné cosi, cosi "víc" než je věda, přičemž klidně můžeme použít boha. Nevím jaké jsou Rusovy motivy, u Váchy to na mne působí jako velmi toporný způsob vykolíkovat prostor pro filozofii a ukázat, že mu ve znalosti současné filozofie i vědy notně ujel vlak. Oba přístupy jsou defétistické a mysteriánské zároveň a nejsem s to pochopit, co je tak sexy na tvrzení, že věda není dost. Minimálně by mi přišlo fér zmínit, že naše kognitivní schopnosti mají své inherentní limity a na některé věci odpovědi najít nikdy nemusíme. Trochu zjednodušeně řečeno lidstvo s vědou přišlo z toho důvodu, že spekulativní, z pohledu první osoby vycházející závěry byly čím dál tím hůře udržitelné. Nic lepšího aktuálně k dispozici nemáme a s největší pravděpodobností ani mít nebudeme. Nemůžeme si být jistí, že jednou nám věda vysvětlí všechno, ale zarputile tvrdit, že tady jsou skutečnosti, které věda vysvětlit nemůže a proto to dokáže jiný obor nebo činnost, můžeme díky rozmachu vědy smést ze stolu. Jedině věda totiž přináší jedinečnou možnost: principiálně si její poznatky a objevy může ověřit každý člověk a to v případě tvrzení z jakéhokoliv náboženského břehu je prakticky nemožné, u filozofie je situace o něco příznivější, ale rozhodně to není její nezadatelná charakteristika. Antivědecký diskurz je v nejen v českém prostředí stále velmi populární, domnívám se, že u nás je na vině především filozofická tradice těžící zejména z Heideggera a Jana Patočky. Zároveň se obávám, že podobná tvrzení vrací filozofii v očích veřejnosti před její naturalistický obrat, tj. do roviny spekulací a vzletných avšak často bezobsažných sdělení, do roviny, v níž jsou vrcholem heideggeriánské pitomosti a truismy. Taková filozofie je v současné době jen těžko obhajitelná, protože nepřináší vůbec nic, nerozumí jí pořádně ani profesionální filozofové (pokud tvrdí, že ano, tak sprostě lžou, jelikož neexistuje způsob, jak ověřit správnost konkrétního výkladu) a proti poznatkům moderní vědy pateticky zbrojí ve sklepeních introspekce, slovních hříček a neologismů. Jak je takováto filozofie bezzubá, se ostatně ukázalo i v probíraném rozhovoru, resp. v Coynově reakci na něj a opakovaně doplním, že jedním z důležitých úkolů filozofie je revidovat své dějiny a vypořádat se se vším tím balastem, který ji až do dneška tíží. O tom ale více příště. Ještě však zmíním z mého pohledu klíčovou věc. Představme si, že během hodiny biologie na gymnáziu vyučující bude tvrdit, že v organismech existuje élan vital a svůj výklad prošpikuje terminologií a obraty Henri Bergsona. Jaká je asi šance, že s tímto studenti uspějí u maturity nebo ještě později na vysoké škole pokud půjdou studovat biologii nebo jiný příbuzný obor? No a to samé si představte v hodině filozofie na takových příkladech jako "kafe kafuje" a zapomenutí na bytí, dialektický pohyb ducha nebo eidetická redukce a jiné hlouposti. Jasné?

A co se nešťastného Michaela Ruse týče, už jen doplním, že jeho chystanou knihu Atheism: What Everyone Needs to Know číst nebudu. Nejen proto, že (jak naprosto trefně poznamenal Jerry Coyne) tu doposud nejlepší kritiku teismu už máme v podobě Philipsova God in the Age of Science. Zároveň se obávám, že probírat se tím, co je v anotaci komentováno jako "a balanced look at the topic" by jednoduše byla ztráta času, nervů i zbývajících iluzí. 

Mike, thanks for everything, but I´m out of this.

It's Darwin's 205th Birthday, and People Still Don't Accept Evolution

Včera tomu bylo přesně 205 let od narození nejvýznamnějšího vědce, který kdy kráčel po Zemi. Tradičně se objevila celá řada příspěvků a komentářů k tomu, co už se léta nazývá Darwin Day. Nejlepší příspěvek má ale Jerry Coyne a to pro New Republic. Coyne svůj příspěvek pojal jako dopis, a to dopis vtipný i poučný:

Happy 200th birthday! I hope you are as well as can expected for someone who has been dead for nearly 130 years. I suppose that your final book, the one about earthworms, has a special significance for you these days.

Nebo

In The Origin, you gave very little evidence for evolution from the fossil record, wringing your hands instead about the incompleteness of the geological record. But since then, the labors of fossil-hunters throughout the world have turned up plenty of evidence of evolutionary change, and many amazing “transitional” forms that connect major groups of animals, proving your idea of common ancestry. You predicted that these forms would exist; we have found them.

Coyne si také ale tak trochu postěžuje

I wish I could end this letter by telling you that your theory of evolution has achieved universal acceptance. As you well knew, evolution has proved a bitter pill for religious people to swallow. For example, a large proportion of the American public, despite access to education, clings to a belief in the literal truth of Genesis. You will find this hard to believe, but more Americans believe in the existence of heavenly angels than accept the fact of evolution. Unfortunately, I must often put aside my research to fight the attempts of these “creationists” to have their Biblical views taught in the public schools.

Coyne svůj příspěvek k Darwinově výročí napsal nejen velmi trefně a vtipně, ale také poukázal na základní aspekty evoluční teorie a naznačil, v čem spočívá Darwinův význam a přínos aniž by zabředl do patosu či přehnané adorace. Rýpnutí do kreacionistů pak není ničím jiným, než prostým konstatováním, včetně zmínky o tom, jakým způsobem se v poslední době do diskuse s ID pomatenci právě Coyne hojně zapojuje. Všem zájemcům Coynův článek vřele doporučuji.

Aby toho nebylo málo, konečně jsem se dočkal jednoho ze zakládajících textů filozofie biologie - Philosophy of Biological Science od Davida Hulla. Tahle útlá knížka mi totiž přišla zpoza velké louže právě včera, tj. to s dárkem u příležitosti Darwin Day vyšlo více než dobře a oslava byla radostná i nostalgická, protože David Hull již přestal před více jak třemi lety existovat. Nostalgii jsem se neubránil i proto, že ve vzpomínce na Davida Hulla jeho dlouholetý přítel, a další nestor filozofie biologie, Michael Ruse, napsal velmi dobrý článek "David Hull: a memoir" (2010), ve kterém mimo jiné zmiňuje Hullův vstupní text do peřejí filozofie biologie: "The Effect of Essentialism on Taxonomy - Two Thousand Years of Stasis I, II" (1965). Tuhle Hullovu dávku považuji za jeden z nejlepších textů, které kdy k filozofii biologii napsal, a tak jsem jím rovněž zalistoval, abych si připomněl, že Hull se snažil ukázat, jak esencialismus a Aristotelův odkaz zásadním způsobem zkomplikovaly debatu o povaze druhů až do dnes.

Po Coynově vzoru jsem rovněž projel O původu druhů a následně začal louskat Hullovu knihu. Ta mimochodem vyšla v roce 1974 v edici "Foundations of Philosophy Series", v níž mimo jiné vyšla Quinova Philosophy of Logic (1970), jako prakticky první "učební" text k filozofii biologie. Ta Rusova z roku 1973 byla spíše "introductory" záležitost, Hull vše pojal více didakticky. A jak píše v poděkování, kde zmiňuje takové persony jako je Morton Beckner (autor The Biological Way of Thought), Ernst Mayr (netřeba představovat) nebo Kenneth Schaffner a William Wimsatt (klasici filozofie biologie z první generace), bez spolupráce studentů jeho kurzů o filozofii biologie, by zmíněnou knihu napsal jen velmi těžko. Co je ještě zajímavější a velmi důležité, Hull právě v předmluvě zdůrazňuje skutečnost, která i nadále představuje jeden z metaproblémů oboru filozofie biologie:

The major problem is that few readers will have a background in both biology and philosophy. In fact, many are liable to have background in neither. Anyone who has taught a course in Philosophy of Biology knows how difficult it is to teach philosophy to biology students while at the same time teaching biology to philosophy students. (p. xi)

Čili v obecnější rovině je problém následující: buď filozofii biologie dělají lidé jen s filozofickým nebo jen biologickým backgroundem; jejich kombinace je ideální, ale poměrně vzácná (viz Alex Rosenberg) a proto často dochází k tvorbě třecích ploch, kdy filozofové nemají páru o biologii (zdravíme Fodora) a jsou pro biology snadným soustem nebo biologové jsou pro filozofy tuze mělcí, ehm. Budu na to muset pamatovat, začínáme přesně za týden.

Coyne, Jerry, "It's Darwin's 205th Birthday, and People Still Don't Accept Evolution", New Republic, February 12th, 2014 [PDF]

Co rostliny ví

Kniha genetika Daniela Chamovitze What a Plant Knows: A Field Guide to the Senses byla v roce 2012 takovým malým zjevením. Amazon ji vyhlásil jednou z deseti nejlepších vědecky zaměřených knih roku, Chicago Tribune na tom bylo podobně a pro mě osobně se jednalo o jednu z nejlepších knih, kterou jsem za poslední roky četl. Relativně krátké (cca 140 stran), svižné a úderné zmapování fyziologie rostlin dalo postupně nahlédnout do života rostlin a jejich vnímání. Vnímání se nezdráhám uvést bez uvozovek, jelikož příklady, které Chamovitz uvádí, mne k tom jednak opravňují, a zároveň, pokud rostliny velmi rychle reagují na pachy, zvuky, světlo, dotyky (přepisování genů!) aj., proč bychom to nemohl označit za vnímání?

Pro mne osobně byla Chamovitzova kniha i připomenutím génia Charlese Darwina (což tak překvapivé nebylo), protože to byl právě on se svým synem Francisem, kdo společně objevili jev, který se dnes nazývá fototropismus (to už pro mne překvapení bylo). Fototropismus je označení pro jev či reakci rostlin v důsledku jejich vystavení světlu. Tento jev Darwin popsal zejména v VIII. a IX. kapitole díla The Power of Movement in Plants zhruba dva roky před smrtí a do dnes je považováno za klasiku, ze které se hojně cituje. Vděčným tématem je experiment s lesknicí či chrasticí kanárskou (Phalaris canariensis). Ta byla během pokusu světlu vystavena v pěti modifikací: 1. v přirozené podobě semenáčku, bez jakéhokoliv zásahu, 2. s odseknutou špičkou semenáčku, 3. se špičkou semenáčku zakrytou neprůsvitnou "čepičkou", 4. to samé, ale s průsvitnou "čepičkou", 5. semenáčkem se zakrytou střední část prostřednictvím neprůsvitného cylindru. Bohužel jsem v Darwinově spisu nenašel kresbu, která by pokus znázorňovala, proto si pirátsky vypomohu z Chamovitze. Jeden z Darwinových pokusů Chamovitz popisuje následovně:

Chamovitz, Daniel (2012 What a Plant Knows, p. 14

Nevím, jak vám, ale mně to přijde fascinující. Přitom to vypadá jako naprostá banalita. A to ještě není nic proti tomu, když Chamovitz popisuje další vychytávky jako je "očíčko" u zelených řas (Chlorophyta), mechanismus parazitismu u kokotice (Cuscuta) čili otáčky (tomato killing-spree) nebo Heilovy experimenty s působením pachů na rostliny. Příroda je zkrátka fascinující a Chamovitzovu knihu by stálo za to přeložit. O knize se více můžete dozvědět na její oficiální stránce a neopomeňte jednotlivá videa!

Caroli Linnæ Systema Naturaæ - Animalia

Nedávno jsem na g+ upozorňoval na dva tituly, které pojednávají o klasifikaci. The Nature of Classfication a Natural Categories and Human Kinds pojednávají o problémech spojených s klasifikací, resp. druhy, což je jedno z velmi ožehavých a stálé aktuálních témat ve filosofii biologie. Není se co divit, protože až do vydání Systema Naturaæ Carla Linného neexistovala komplexnější klasifikace, která by se pokoušela roztřídit známé druhy (tricky) do alespoň rámcově uzavřených a odstupňovaných kategorií. Ono totiž vytvořit životaschopnou klasifikaci není vůbec sranda a je to jen pro vytvrdlé jedince.

Když se letmo (a hodně zjednodušeně) podíváme do historie biologického myšlení, není to až do zmíněného Linného žádná sláva. Aristotela někteří považují nejen za prvního biologa a filosofa biologie vůbec, ale, jako třeba Armand Leroi, za vůbec největšího biologa v dějinách. Ať už si o tomhle výstřelku myslíme cokoliv, jasné je jen to, že klasifikaci nevytvořil žádnou. Rekapituloval, zkoumal, pozoroval, pitval a vyvrhoval, ale přes v jeho době nevídanou systematičnost se k třídění nedostal, pokud ano, tak se nám takové spisy nedochovaly. Po Aristotelovi je to neskutečná bída. Teofrastus jen navazoval na Aristotela, stejně jako Dioskorides, Plinius opisoval, kde mohl a spíše jen sbíral. Pokud se něco klasifikovalo, tak to byly rostliny a to ještě jen z důvodů lékařských. Ve středověku tady sice byl Fridrich II. a jeho zájem o sokolnictví (De arte venandi) a pak vykukové jako Tomáš z Cantrimpré nebo Beauvois, kteří posbírali zkazky všude možně, aby přesvědčovali čtenáře o existenci všelijakých oblud a vybájených stvoření. V podstatě do renesance, kdy započaly první nesmělé pokusy systematizovat poznatky v oblasti botaniky, to bylo s klasifikacemi velmi bledé. Nesmělé pokusy v případě takových person jako byli Gesner, Belon, Salviani nebo Rondelet, kteří byli navíc spíše zoology, ale fušovali do ledasčeho, byly na tu dobu super, ale stran klasifikace to zrovna hitparáda nebyla. Všechno se pomalu začalo spouštět na přelomu 15. a 16. století - 1492 a exploze dosud netušeného, plus se Harvey, Borelli, Cesalpino, Vesalius a další se rozhodli vykašlat na tradici a pořádně se rozhlédnout kolem sebe. Později tam sice trochu lítá Descartes, jehož pokusy o matematizaci všeho dosti zbrzdily i výzvy poznání v případě biologie, a Holbach nebo La Mettrie se příliš upnuli na mechanicismus, ale s van Leeuwenhoekem a Malpighim jsme už zase na správné cestě. Jedním z největších borců byl určitě Redi se svým studiem hmyzu a skutečnými experimenty. Tenhle velikán jen tak mimochodem vyvrátil samovolné plození. Swammerand, Lyonnet, de Réaumur nebo Frisch ukázali právě v případě hmyzu, co je možné, když se zaměříte na pozorování a systematickou práci s poznatky. Došlo k zakládání rozsáhlých sbírek, které zavdaly na komparace a doplňování napříč generacemi. Cesalpino, Tournefort a John Ray definitivně položili základy a Carl Linné pak udělal díru do světa. Cuvier a Buffon jsou taky sympaťáci, ale první blbnul s katastrofismem a druhý byl sice super drzoun, nicméně na Káju neměl. S tím vším dohromady mne stále udivuje, že Linného dílo nebylo nikdy přeloženo do naší mateřštiny. 

Linné byl sakra zcestovalý, už jako malý sbíral kvítí, studoval, sbíral kvítí, přednášel, sbíral kvítí, chtěl zapíchnout kolegu Rosena a sbíral kvítí. Při svých cestách dokonce pomohl v jedné vesnici objasnit výskyt "psinky" u dobytka - onemocnění pocházelo z otravy z rozpuku jízlivého (Cicuta virosa). A jak tak sbíral kvítí, začal se postupně zabývat i živočichy, přičemž byl tak nesnesitelně všetečný, že začal škudlit celou řadu exemplářů a syslit si v Královské švédské akademii věd všechno pro sebe. 

Ponechme stranou, že byl Linné kreacionista starého střihu, nyní jde o jeho klasifikaci a jedinečný přínos k biologii z díla Systema Naturaæ (1735). Protože to nebyl posera, tak začal pěkně od píky a vytvořil systém, v němž bylo místo prakticky pro všechno, co lidé znali. Po obligátním "Ó Jehova!, Quam magnifica sunt Tua Opera!" a tak dále, se do všeho pustil: Bůh, svět, nebe, elementy, Země, příroda a naturalia (z nedostatku lepšího překladu). U naturálií to pro nás začíná být skutečně zajímavé, byť např. v případě elementů podává slušný rozbor a rozhodně nekončí jen vyjmenování ohně, vzduchu, vody a země, ale pouští se i do jejich charakteristik a spojení s planetami. U naturálií Linné rozlišuje tři říše (Regna) Lapides - "corpora congesta, nec viva, nec sentientia", čili kameny nebo minerály, tělesa/objekty nahromaděné, bez života, bez mysli (překvapivě); Vegetabilia - "corpora organisata & viva, non sentientia", tj. rostliny - tělesa/objekty organizované a živé, leč nemyslící; a konečně Animalia - "corporata organisata & viva, & sentientia, sponteque se moventia" - myslím, že to je jasné. Říše pak dělí do tříd (Classes),  třídy do řádů (Ordines), řády do rodů (Genera) a ty pak dále do druhů (Species). MacGillivray (1834) ale upozorňuje na zajímavou skutečnost, kterou z důvodu své nulové znalosti latiny a nedostatku podobného zdroje nejsem s to ověřit:

"Each of these six classes is divided into several orders and numerous genera; and the genera are composed of species. Sometimes the species exhibits varieties, or variations of form, colour, and other qualities, dependent upon climate, food, domestication, and other circumstances." (Lives of Eminent Zoologists, p. 289)

Znamenalo by to, že Linné uvažoval ještě o varietách, což by byl fakt nářez. Nicméně zajímavé je i další dělení, posuďte sami: Animalia rozdělil do šesti tříd - Quadrupedia/Mammalia, Aves, Amphibia, Pisces, Insecta a Vermes, tzn. čtvernožci či savci, ptáci, obojživelníci, ryby, hmyz a červi. První třídu pak dále rozčlenil do řádů Nobles, Bruta, Feraæ, Glires, Pecora, Belluæ a Cete, po našem primáti, šelmy zahrnující ploutvonožce a luskouny, šelmy, resp. masožravci, dále hlodavci, dobytek, kopytníci, velryby. A s dělbou pokračoval dál a dál až vytvořil základ dnešní klasifikace. Je fakt, že dnes by Linného původní klasifikace byla ale sakra vousatá, nicméně jestli se nepletu, tak Carl "vynechal" pouze stupně kmen a čeleď. Na dobu, ve které tohle všechno během svého života zvládl, jen klobouk, čepice a vše ostatní dolů, protože na bylinkáře to zkrátka není vůbec špatné. Pokud je Linného klasifikace základem té současné, přecenit jeho význam pro současnou biologii prakticky nelze. A to z Linného do dneška nemáme v češtině ani písmenko!

A protože jsem se už několikrát zmínil, že se zabývám filosofií biologie a dosud jsem zde neuveřejnil jediný post z tohoto oboru, tento je v zásadě první a rozhodně ne poslední. A máte to, brblalové.:-)