Byť jsem byl z nápadu uspořádat virtuální střet o nejvíce přeceňovaného filozofa, tj. největšího tlučhubu, mamlase a kazifilozofa poměrně nadšen, nadšení bylo vzápětí vystřídáno roztrpčením z uspořádání turnajového pavouka, které posléze při mém hlasování vystřídaly rozpaky především u volby některé z dvojic. A i když se samotné výsledky těžko promítnou do životů dílčích kateder filozofie, samotné (průběžné i konečné) výsledky i hlasování každého účastníka mohou snadno vést k nejednomu zamyšlení. Na úvod doplním, že spojení "overrated philosopher" chápu jako označení takového filozofa, jehož dílu a filozofii se dostává více ohlasu a přiznává se mu větší vliv, než by si po naturalizaci filozofie zasloužil. Zdůrazňuji to proto, že Heidegger je po Aristotelovi nejpřekládanějším filozofem vůbec, přitom filozofii dělá jen ostudu; na rozdíl od Aristotela a celé řady dalších.
Princip je jednoduchý. Web Critical-Theorysestavil klasického turnajového pavouka, který byl na počátku rozdělen do čtyř základních sekcí: French theorist (mostly), Old dead people (huh!), Germans, feminist and more a nakonec Philosopher poutpouri (tj. směs, všehochuť). V každé sekci pak bylo navoleno, přičemž klíč není zcela jasný, osm dvojic, z každé dvojice pak měli lidé zvolit postavu, o které se domnívají, že je přeceňovanější, než její sok. Na první pohled se může zdát podezřelé, že "frantíci" mají vlastní sekci, ale z mého pohledu to je zcela v pořádku a vůbec bych se nedivil, kdyby totiž zabrali celou jednu stranu pavouka, jelikož a protože mezi těmito takymysliteli lze najít opravdu hodně kandidátů na vítěze. Problematičtější mi přijde "nalosování" dvojic. Zatímco Deleuze a Guattari svedli souboj hned v prvním kole, Hardt a Negri do první dvojice nasazeni nebyli. Ale celkově lze výběr dvojic s trochou vstřícnosti pochopit. Co už tak pochopitelné jsou průběžné výsledky samotné.
I. Round - The Best 32
Dle výsledků z prvního kola je totiž Camus přeceňovanější, než Barthes, Carl Schmitt oproti Agambenovi (ale celkem těsně), a Sartre vůči Heideggerovi (!!!). No, bylo to sice o prsa asijské sprinterky (50.89% x 49.11%), ale stejně, můj favorit vypadl a trhám tiket. Dále to není dvakrát růžové. Simone de Beauvoirová získala více hlasů, než Bell Hooksová a Hannah Arendtová "porazila" Waltera Benjamina. Nechápu. Slabou útěchou je debakl, který "utrpěl" Kropotkin ve střetu s Chomskym (věřme, že jde o reflexi jeho politických, uummm, myšlenek).
Z pohledu uspořádání turnajového pavouka jsou výsledky jeho levé části o něco (ale ne o moc) sympatičtější. Žižek jasně postoupil, sláva. Foucault prohrál s Baudrillardem (čekal jsem), Derrida lepší Lyotarda, Bataille Artauda nebo Kant Huma. Přiznám se, že v souboji Spinozy s Descartem musely být kurzy z mého pohledu hodně vyrovnané a při svém hlasování jsem musel celkem dlouho přemýšlet, ale finální skóre (66.8% x 33.2%) mému váhání vskutku neodpovídá. Nakonec postupuje ten, jemuž Alžběta Falcka natrhla...šišinku, ehm. U dvojice Hobbes vs. Locke byla situace obdobná a mnohem napínavější, přičemž tabula rasa jde dál. Naprosto šokující je postup Adama Smithe ze střetu s Karlem Marxem. Ať to beru jakkoliv, 64.91% x 35.09% mě dosti znervóznilo. Uklidnil jsem se až Platónovým vítězstvím v souboji s Aristotelem, ale stejně. Mám to chápat tak, že oproti Smithovi je Marx nedoceněný?
II. Round - The Best 16
Žižek je skutečně suverén a byť Lacan nebyl bez šancí, celkem s jeho postupem souhlasím. Derrida jde taky dál, což kvituji. Deleuze, Nietzsche, Habermas, Hegel, Butlerová, Friedenová a Chomsky byli favoriti. Pokud by si měl jeden vsadit na Descarta nebo Locka, snadno se ocitne v nesnázích. Osobně jsem nebyl s to se dlouho rozhodnout. Nakonec postoupil Descartes, což s ohledem na Lockův přínos v oblasti politické filozofie (a nejlepší ústavě v dějinách) beru sportovně. Vysloveně roztrpčen jsem z "výhry" Adama Smithe, ale co nadělám. Od zápasu Tomáše Akvinského a Platóna jsem věru nevěděl, co čekat, ale v zásadě mě výsledek potěšil.
III. Round - The Best 8
To, že Žižek tak jasně převálcuje Derridu, bych fakt netipoval. Žižek je sice úplně mimo, ale zachránit ho mohly alespoň vtipy, přičemž Derrida, Derrida má jedno velké nic. Badiou porazil Deleuze a chleba levnější nebude, ale Descartes nadhodnocovanější oproti Nietzschemu? Tak to pozor! Tady si dovolím nesouhlasit. Friedrich měl zkrátka vyhrát, ale co je to proti souboji Akvinského se Smithem, že?! Jenže ono to je ještě horší, protože Friedenová porazila Butlerovou a to už je všechno vážně v postfeministickofalologocentristickém háji. Ze souboje s ideologem nacismu a břitkým právníkem Schmittem si Chomsky postoupit nezasloužil už kvůli Tiefenstrukturen, ja?! A Hardt s Eagletonem mi jsou zcela putna.
IV. Round - The Best 4
?
Těžko soudit, kdo se nakonec stane vítězem, nicméně pár skutečností je jasných už nyní. Předně jsem vsadil na špatného koně a Martin H. se ukázal jako Pechvogel a to jsem mu tolik věřil. Že se Derrida nedostane alespoň do finále (tipoval jsem právě souboj Derrida x Heidegger) je rovněž zklamání. A velmi by mne zajímalo, proč se tolik lidí domnívá, že autor Teorie mravních citů si zaslouží být černým koněm turnaje. Jsem rád, že David Hume vypadl už v prvním kole, stejně jako Michel Foucault, dvojice Smith x Descartes je dle všeho zcela nedůstojná. Pokud bych si nyní měl tipnout vítěze, tak to bude již několikrát zmiňovaný Slavoj Žižek, ale i další postupující nejsou úplně marní a nebo jsem celý turnaj vůbec nepochopil. Buď jak buď, pokud máte chuť, můžete do výsledků turnaje o nejpřeceňovanějšího filozofa zapojit.
Orientace, Lidové noviny, 1.-2. března 2014, pp. VI/26-VII/27
Dneska mám kalup, ale přece jenom mi včerejší pročtení přílohy Orientace Lidových Novin nedalo a v lehké návaznosti na předchozí post jsem se rozhodl vybrat ty největší perly, kterými nás obšťastnil Václav Bělohradský. V rozhovoru nazvaném "Je třeba milovat bezvýznamnost" s ním rozmlouval Karel Hvížďala. Sluší se dodat, že podtitul rozhovoru zní: Rozhovor s filozofem Václavem Bělohradským o novém románu Milana Kundery, o významu a bezvýznamnosti, o prozaické pravdě životů, ale i autorů uměleckých děl (zvýraznění vlastní) a výchozím bodem rozhovoru je nový román Milana Kundery La fête de l'insignifiance, tj. Oslava bezvýznamnosti. O něj vlastně ale ani tolik nejde.
Kunderův pozdní román je vždy o vítězné, mateřské, ženské vrstvě dějin: o bezvýznamnosti. Z tohoto živného roztoku se rodí významy, zmocňují se na chvíli - ta chvíle může trvat i staletí - národů a lidstva, nazveme po nich celé epochy - renesance, absolutismus, osvícenství. Jména hrdinů boje o význam opanují naše ulice a náměstí, pak ale se vrací do živného roztoku bezvýznamného. "Co je to za pána, co tu má sochu?" ptá se turista a málokdo z nich to ví.
Jako savci jsou spojeni pupíkem - i Michelangelo v Sixtinské kapli namaloval Adama s pupíkem, jako by nebyl prvním člověkem -, jsou dějinné epochy navzájem propojeny velikány, kteří dávají době její význam a své jméno. I ti hrdinové ale jsou odsouzeni ke ztrátě významu, bezvýznamnost je už ohlodává, jen to ještě nechceme vidět...(26/VI, zvýraznění vlastní)
...Každý člověk se snaží přepsat svou životní prózu "do špatných veršů", román proto není jen žánr, má zvláštní "ontologické" (existenciální) poslání - odkrývat pod pozlátky veršů životní prózu a hájit tak obyvatelnost světa před těmi, kdo ji ohrožují svým zveršovaným hulákáním a lyrickou slepotou před zkušeností...(27/VII)
Kundera je nakažen svým stoletím individualismu a mýtem autorství a originálu. Neumí se smířit s vytrácením se autora z dějin, s osvobozující energií reprodukce, jak ji poprvé popsal německý esejista Walter Benjamin. Neumí ještě vidět bezvýznamnost jako osvobozující, ale ví, že ti, kteří budou v přicházejícím století doma, se to musí naučit..(27/VII, zvýraznění vlastní)
Moje knížka rozhovorů Mezi světy a mezisvěty má jako sjednocující motiv myšlenku, že je třeba "podvracet všechny objektivní verze světa", že hledání objektivních významů nás vyhání ze společného světa. Významy nesjednocují, ale rozdělují. (27/VII, zvýraznění vlastní)
Jsme schopní sdílet chladný vánek, když je horko a mít z toho radost, ale význam ne. Bdící mají jeden společný svět, ale spící se obrací každý do svého světa, řekl Hérakleitos. Jenže nalezený význam - jak v dílech bližních, tak i v dějinách lidstva - je vždy snem, někdy rychle krvavějícím. (27/VII)
No není to hezké? Samozřejmě, že jsem Kunderovo poslední dílo nečetl (a kdo ví, jestli si jej přečtu, italštinou nevládnu, francouzská verze ještě nevyšla), ale o to tady vůbec nejde. Když jsem rozhovor včera četl, vybavil se mi prakticky okamžitě v hlavě jeden obraz:
Jestli je Bělohradský filozof a tohle má být obraz současného stavu filozofie, tak do toho ať mě nikdo vážně netahá.
Když jsem před mnoha lety četl autobiografii Wernera Heisenberga Část a celek, jedna z věcí, která mne zarážela i fascinovala zároveň, bylo autorovo vyznání, jak na gymnáziu tento budoucí jaderný fyziky louskal v letních dnech Platónovy spisy v originále. Číst Platóna na střední škole ještě není tak zarážející, že se v něm vyžívala jedna z budoucích největších kapacity atomové fyziky své generace už bylo trošku unapetitlich, ale, že si to dával v originále, i přesto, že byl Heisenbergův otec profesorem klasické řečtiny, už bylo přece jenom trochu moc. Nedokázal jsem vstřebat, proč by něco takového dělal člověk, který se profesionálně filozofií později vůbec nezabýval. Spásnou myšlenkou mi bylo, že Heisenberg tak naštěstí učinil a věnoval se ve svém dospělém životě něčemu mnohem užitečnějšímu. No, vy, kdo znáte jeho pohnutý osud, mě ale chápete, ne?
V současnosti je velmi populární myšlenka, že filozofie je v krizi, nemá pořádně co říct, postupně se rozpouští ve vědě, které nemůže konkurovat a opouštěje palác deskripce pomalu odchází na vejminek normativity, kde jí je rovněž poněkud těsno. Postupně totiž přišla, i díky mnoha pochybným dcerám v podobě filozofických tradic, o celou řadu oblastí, k nimž kdysi mohla něco říci. Experimentální filozofie je sympatická, ale bez metod přírodních věd neobstojí, etika se ji ztratila pod rukama a přesunula se k morální psychologii a zkoumání jsoucího jakožto jsoucího snad už nikdo dneska nemůže brát vážně, snad jedině z dějinných důvodů. Jediné, co může filozofii vyživovat je reflexe vědy, byť o žádné vyživovací povinnosti vědy směrem k filozofii mluvit nemůžeme.
V poslední době jsem zažil několik velmi křečovitých pokusů zachránit filozofii její pozici. Ať už se jedná o kritiku evoluční teorie a nehorázné obvinění z toho, že je tautologií, všemožné pokusy revitalizovat marxismus v dílech Badioua, Negriho a Hardta nebo Agambena a jejich českých mutací obviňovat vědu z toho, že je "oligarchickým nástrojem veřejného diskursu" (eh), popř. kejkle fenomenologů s vědomím. Obávám se, že všichni ti, co filozofii přisuzují olbřímí, ultimátní roli v případě poznání, zkrátka nečetli Quina a i z toho důvodu přicházejí se všemi možnými pokusy, jak filozofii zachránit a v jejich očích zřejmě i spasit. O to příjemnější jsou naturalisticky orientované tendence filozofii ani ne tak zachraňovat, jako spíše vymezit jí pozici v rámci vědy a vědeckého zkoumání. Tak například Alex Rosenberg a Peter-Godfrey Smith se shodně domnívají, že pokládat a zodpovídat určité otázky zvládne jenom filozofie. Stačí zalistovat jejich posledními monografie či průvodci a jejich postoj se hned vyjasní (zde, zde či zde). Domnívám se, že nejpřesněji lze vztah mezi vědou a filozofií v současnosti vyjádřit na pozadí otázek, které si oba obory lidské činnosti kladou. Zatímco věda progresivně odpovídá na čím dál tím větší počet otázek, filozofie je v tomto ohledu Popelkou. Otázky, které jednak věda zodpovědět nedokáže (zatím?!) a zároveň je nechává na filozofii, se v podstatě týkají pouze vědy - jejích limitů, nedostatků, postupů, obtížností, používaných pojmů apod. Velmi si cením Rosenbergova dělení možných otázek:
Among the questions science cannot answer yet, there are questions about why the sciences cannot yet or perhaps will not ever be able to answer these questions. Call the questions about what a number is, or what time is, or what justice is, first order questions. The second order questions, about why science cannot as yet cope with the first order questions, are themselves questions about what the limits of science are, how it does work, how it is supposed to work, what its methods are, where they are applicable and where not. (Rosenberg (2011) Philosophy of Science, p. 21)
Na příkladě biologie pak Rosenberg jasně předznamenává svoje stanovisko:
For example, it is to biology that many look for insight into “human nature.” It is biology that appears to address the question of what is “life” and whether things have a meaning or purpose beyond the merely physical and chemical processes that constitute them. Now, biological science itself does not tell us whether it has the power to answer these questions. And for that reason there are lively debates about biology’s scope and limits, its authority to answer such perennial questions of deep human concern. These questions about biology’s scope and limits are clearly philosophical ones. (Rosenberg, McShea (2008) Philosophy of Biology, p. 2)
Společným jmenovatelem je ale tvrzení, že filozofie může klást otázky, které na ní vlastně zbývají, protože je věda momentálně není s to zodpovědět, a jestli někdy bude, to je otázkou dalšího vědeckého zkoumání, nikoliv filozofie.
Osobně však nejsem zastáncem tvrzení, že filozofii zvoní hrana. My, co se filozofií zabýváme, máme například spoustu věcí, se kterými bychom se měli vypořádat. Už dějiny filozofie představují chlév, který bychom měli ale opravdu řádně vyklidit a při té příležitosti můžeme najít celou řadu zapomenutých myšlenek, které v současnosti znovuobjevujeme. U této příležitosti nemohu nevzpomenout na vyjádření prof. Davida Storcha z poslední Jednoty filozofické v Olomouci, kdy se v diskusi vyjádřil o tom, jak se vrátil před časem ke čtení Darwinova O původu druhů, a byl (znovu) fascinován tím, že "má ve všem pravdu." I tady je místo pro filozofii ptát se, jak je možné, že přes monumentální důkazy o platnosti evoluční teorie se pořád ještě najde spousta těch, kdo její status zpochybňují či dokonce popírají. Stejně tak jednotlivé filozofické koncepce, které již v době svého vzniku byly nepoužitelné (ano, fenomenologie ve světle díla Williama Jamese), by si zasloužily filozofickou reflexi stran toho, proč tak snadno nacházely ohlas a zástupy vyznavačů. Filozofie může v takovém případě položit otázky a pokoušet se na ně odpovídat, ale konečným soudcem musí být empírie, resp. věda a její poznatky. Samozřejmě je legitimní uvažovat, podobně jako Rosenberg, o tom, zda jsou vědecké postupy, teorie či pojmy používány adekvátně, proč nám např. stále uniká definice života a jestli ji vůbec potřebujeme nebo, jakým úskalím pro veřejnost jsou neustálé návraty kreacionismu, pseudovědy nebo samotné relativizování vědeckého přínosu. Za další je tu pojmová analýza, podněcování kritického myšlení a argumentace, takže ne, konec filozofie se zatím rozhodně nekoná.
Není toho málo, ale filozofie už zkrátka dávno nepředstavuje jedinečný přístup k lidskému poznání, s tím je potřeba se smířit. O to překvapivěji a příjemněji mohou působit snahy filozofii podpořit a zpětně jí získat jedinečnou, nezastupitelnou pozici (o což se nepřímo pokouší právě Rosenberg). Přesně za tři dny vyjde dlouho očekávaná kniha Rebeccy Goldsteinové Plato at the Googleplex: Why Philosophy Won't Go Away, která dle dostupných informací, recenzí a i posledního rozhovoru pro The Atlantic je svým způsobem pokusem o legitimizaci filozofie v době scientismu a naturalizované epistemologie. Goldsteinová se před několika lety vrhla na minuciozní analýzu argumentů boží existence (česky zde) a v poslední době se vrátila k Platónovi. Jestli jsou veškeré dějiny filozofie poznámkami pod čarou k Platónově díle, nechávám zcela bez povšimnutí. Možná to zní dobře, možná to obloudí nějakou slečnu v hospodě nebo začínajícího studenta filozofie, ale pravda je, že minimálně jeho epistemologie, ontologie a politická filozofie zapříčinily nepřeberné množství problémů, zaneřádily dějiny filozofie a poškodily mnoho slibných akademických kariér. Na jakékoliv verdikty stran knihy Plato at the Googleplex je ještě brzy, avšak Goldsteinová v rozhovoru naznačuje, jaké jsou zhruba její závěry a co ji k napsání uvedené knihy motivovalo. Nejvíce mne zaujaly dva postřehy:
There’s the claim that the only progress made is in posing problems that scientists can answer. That philosophy never has the means to answer problems—it’s just biding its time till the scientists arrive on the scene. You hear this quite often. There is, among some scientists, a real anti-philosophical bias. The sense that philosophy will eventually disappear. But there’s a lot of philosophical progress, it’s just a progress that’s very hard to see. It’s very hard to see because we see with it. We incorporate philosophical progress into our own way of viewing the world. Plato would be constantly surprised by what we know. And not only what we know scientifically, or by our technology, but what we know ethically. We take a lot for granted.
No tak to si pište, že by byl Platón překvapen, pokud by ho rovnou neodvezli, ale Goldsteinová má rozhodně pravdu minimálně v jedné věci: filozofie se vyvíjí a minimálně od 50. let dvacátého století, tj. vzhledem k naturalizace epistemologie, je dynamika vývoje velmi znatelná a ignorují ji jen diletanti. S tím souvisí i druhý postřeh, který v zásadě přitaká tomu, co jsem uvedl výše:
The growth in scientific knowledge presents new philosophical issues. The idea of the multiverse. Where are we in the universe? Physics is blowing our minds about this. The question of whether some of these scientific theories are really even scientific. Can we get predictions out of them? And with the growth in cognitive science and neuroscience. We’re going into the brain and getting these images of the brain. Are we discovering what we really are? Are we solving the problem of free will? Are we learning that there isn’t any free will? How much do the advances in neuroscience tell us about the deep philosophical issues? These are the questions that philosophers are now facing.
Problém je ale v tom, že těmto otázkám čelí jinak vědci a jinak filozofové. Obě skupiny, pokud takové dělení přijmeme, sice provádějí revizi dosavadních poznatků, ale na rozdíl od vědců, filozofové nemají příliš prostor, jak přispět k zodpovězení deskriptivních otázek. Spíše mohou jen vyřazovat svazky své tradice a rozvíjet dílčí otázky, popř. lámat si hlavu s tím, jak je možné, že celá řada filozofických příspěvků byla tak zavádějící. Druhý problém, který však nejsem s to posoudit, protože jsem knihu ještě nečetl, naznačuje recenze Robina Friedmana. Samotný závěr vyjadřuje obavy, přesto, že se na knihu Goldsteinové těším hodně, které mám od chvíle jejího ohlášení:
For all its literary flourishes in the fictional sections, this book is slow and difficult, both in the text and in the detailed notes which are essential for understanding. The readers of this book will likely be those who are already committed to the value of the philosophic endeavor. Such readers, and those new to philosophy but willing to engage with Plato and Goldstein, will find this book inspiring. It made me want to go back and reread Plato again. Books tend to find their own proper readers.
Zkrátka a dobře: nebude kniha Plato at the Googleplex přesvědčovat již přesvědčené, a to na obou stranách? Nevím, je třeba si počkat do 4. března, kdy začne být oficiálně k dostání. Do té doby můžeme buď jako fenomenologové, vitalisti a kreacionisti všech pruhů a barev zpytovat svědomí nebo jako scientisticky a naturalisticky orientování filozofové s pokorou očekávat, s čím novým věda přijde a co nám milostivě dočasně přenechá. Každý podle vlastního uvážení.
Goldstein, Rebecca & Reese, Hope, "Why Study Philosophy? 'To Challenge Your Own Point of View'", The Atlantic, Feb 27 2014 [PDF]
h/t: Filip Tvrdý za Williama Jamese, Lukáš Zámečník za Wernera Heisenberga
Pozn.: btw., všimli jste si, jak celá řada popularizačních titulů, které v posledních letech vychází, je zpravidla uvedená vzpomínkami na konkrétní události z života autorů?
Naposledy jsem se zde pokusil shrnout, v jakém stavu se nachází současné Rusko optikou Edwarda Lucase a několika neúprosných dat vypovídajících o stavu této země se silně autoritářským režimem pod správou Vladimír Putina. Měl jsem v plánu pokračovat a detailněji se zaměřit na povahu současného ruského režimu, ale vývoj na Ukrajině a především klíčové zlomy v revoluci, která zde probíhá, mne přiměly změnit svůj původní záměr. Pořád ale půjde do značné míry právě o Rusko.
Timothy Snyder v roce 2010 napsal:
Yet 1933 was also a year of hunger in the Soviet cities, especially in Soviet Ukraine. In Ukraine’s cities—Kharkiv, Kiev, Stalino, Dnipropetrovsk—hundreds of thousands of people waited each day for a simple loaf of bread. In Kharkiv, the republic’s capital, Jones saw a new sort of misery. People appeared at two o’clock in the morning to queue in front of shops that did not open until seven. On an average day forty thousand people would wait for bread. Those in line were so desperate to keep their places that they would cling to the belts of those immediately in front of them. Some were so weak from hunger that they could not stand without the ballast of strangers. The waiting lasted all day, and sometimes for two. (Snyder, Bloodlands: 2010, pp. 75-76)
Nabízí se dodat, že hladomor na Ukrajině v letech 1932-33 je "jen" jednou z historických událostí, které zásadním způsobem formovaly vnější i vnitřní vnímání Ukrajiny, jejího národnostního, politického i geopolitického postavení v rámci Evropy a dodnes představuje pro Ukrajinu bolestné memento. V roce 2012 si Ukrajina připomínala osmdesáté výročí SSSR řízeného hladomoru, který se bez jakýchkoliv kliček jednal čisté genocidě. Je přiznačné, že devadesáté výročí vzniku SSSR se na Ukrajině neslavilo. Historik a politický komentátor Timothy Snyder je pro mě dlouhodobě takovým Normanem Daviesem Pobaltí. Zatímco Davies mi k srdci přilnul během studií v Polsku, Snyder si mě získal svým opusem Bloodlands (česky zde), od jejichž přečtení jsem začal pravidelně sledovat jeho příspěvky a komentáře. Citovat ze zmíněné knihy však nebylo samoúčelné, protože řízený hladomor - genocida na Ukrajině hodně vypovídá o vztahu Ruska (resp. tehdejšího SSSR) k Ukrajině jako přirozené sféře vlivu, která notně vypovídá o nárocích, které si současné Rusko směrem k Ukrajině snaží neustále prosazovat. Jak správně poznamenal Erik Tabery, měli bychom si více všímat rétoriky přicházející z Kremlu: zastrašování je jedna věc, ale mluvit o ochraně ruských občanů na Ukrajině, boji proti fašistům, ohrožení ruských zájmů na Ukrajině, Západu podněcujícím a živícím protesty apod. v zrcadle neustálého tlaku (a mrazu?!) přicházejícího z Rusa snícím o Euroasijské unii (či svazu), v němž hraje Ukrajina klíčovou roli, hodně vypovídá o tom, jak Rusko Ukrajinu vnímá. Poslední události na Krymu říkají zřejmě vše. Snyder to nedávno vyjádřil v rozhovoru pro týdeník Respekt:
Dnešní problém je v tom, že zatímco Ukrajinci jsou politický národ a vědí, kde jsou přirozené hranice jejich země, Rusové to o sobě nevědí. Putin se pokusil vybudovat ruskou identitu na ideji velmoci, tudíž na spojení Ruska a Ukrajiny. To je však problém, protože tato identita překračuje současné hranice Ruska. To je to, co míním tím, že Putin investoval příliš mnoho emocí do Ukrajiny. Jeho logika je tato: Pokud má být Rusko velmocí, musí se spojit s Ukrajinou, to znamená kontrolovat ji. Je to uzavřený bludný kruh. Podstatná je otázka tvorby ruského politického národa. ("Nejsme lepší než před sto lety, rozhovor s Timothy Snyderem", Respekt, nr. 6, 2014, pp. 45-46)
Stačí se trochu podívat na pochopitelnou záplavu příspěvků, které se v posledních týden živě věnovaly Rusku, Vladimíru Putinovi, Soči a Ukrajině (zde, zde, tady nebo tady a ještě zde), aby bylo možné udělat si alespoň základní představu na jedné straně o komplikovanosti probíhajících událostí, na druhé straně pak o přístupu Ruska a povaze jeho režimu. Bez Ukrajiny si může nechat Putin o Euroasijské unii jen zdát, zatímco s ní by mohl alespoň navenek prezentovat svůj plán i nadále. Plán, který staví na všech pilířích politické organizace, jejíž znaky pod prezidentem Janukovyčem vykazuje i současná Ukrajina: korupce, autoritativní řízení země, kolabující správa, spoléhání se na ozbrojené složky, vynucování poslušnosti a násilné potlačování demokratických projevů a smýšlení, kontrola médií, očerňování opozice ze všeho možného, co se zrovna hodí, zkratkovité myšlení typu Rusko porazilo Hitlera = Rusko představuje zemi, která patří mezi ty dobré a dokáže rozeznat, kdy se k moci opět chtějí dostat (neo)nacistické skupiny. Toto všechno a mnoho dalšího motivuje Putina a jeho kliku se zdánlivě přirozeně zajímat o to, co se děje ve sféře ruského vlivu, nicméně to je jeden veliký, škaredý omyl a to hned z několika důvodů. Ty se pokusím shrnout na základě myšlenek, které Timothy Snyder prezentoval v článku "Fašismus, Rusko a Ukrajina z aktuálního Respektu:
Hitlera neporazilo vojsko ruské, nýbrž vojsko sovětské, v rámci něhož např. Osvětim osvobodil První ukrajinský front
Putin je silně ovlivněn ruským politologem Alexandrem Duginem a jeho ideologií "eurasianismu", jehož klíčovou složkou je nacionální bolševismus - velmi třaskavá kombinace fašismu a stalinismu; jde v zásadě o nostalgickou snahu vzít si "to nejlepší" (tady by se hodily nějaké fakt speciální uvozovky) z výše uvedených a aplikovat je do hlavní linie ruské zahraniční i domácí politiky
Ukrajina je minimálně ekonomicky a politicky svázaná s Evropskou unií a slibovaná vyjednávání o budoucím členství Ukrajiny v EU byla prostřednictvím potrubní politiky z Ruska prakticky torpédována
S tím souvisí častý omyl, že EU měla v přístupových jednáních nabídnout Ukrajině v roce 2004 více, ale už se zapomíná na to, že zatímco EU podmínila finanční pomoc tolik nutnými reformami posilujícími demokratizaci státu, štěpení oligarchických struktur, transformaci do alespoň polo-prezidentského systému, Rusko finanční pomoc nabídlo bez těchto podmínek a odpověď na to, proč, je více než nasnadě
Nemělo by se zapomínat, jak protesty v Kyjevě začaly, co je podnítilo a jaký byl vývoj před samotnými krvavými střety: protesty a demonstrace studentů vzhledem k porušení slibu podepsat klíčovou dohodu s EU a počátkem roku zametení s občanskou společností prostřednictvím, domnívám se, že neústavního, přijetí celé řady zákonů rušící řadu občanských práv a svobod
Dovolím si přidat ještě tři poznámky, o kterých Snyder v článku nepíše:
Fakt, že Rusko přispělo zásadně k porážce Německa během druhé světové války nezakládá do budoucna jakýkoliv nárok nebo privilegovaný přístup k pravdivému, objektivnímu traktování událostí na Ukrajině (nebo kdekoliv jinde) pro Moskvu, resp. pro Kreml; stejně jako nemůže zastírat masakry, který se tehdejší sovětská armáda dopouštěla (viz. Bloodlands)
Události na Ukrajině se překrývaly s manifestací moci putinovského Ruska během XXII. zimních olympijských her v Soči, což celé situaci vůbec nepřispělo, navíc jednání, které vedl (tehdejší) ukrajinský prezident Janukovyč s opozicí i zahraničními vyslanci, byla neustále přerušované telefonáty z Moskvy
Pokud se podíváme na vývoj Ukrajiny od roku 2004 prostřednictvím mého oblíbeného The Transformation Atlasu, zjistíme, jak hodně se Ukrajina za poslední roky posunula směrem k silně defektní demokracii. Aktuálně je Ukrajina na 57. místě celkem, přitom deklinace mezi zmíněnými lety je zcela jasná.
Ačkoliv může vše působit tak, že postoj Evropské unie a jiných demokratických organizací či států lze vnímat neproblematicky, jsem momentálně přesvědčen, že bylo a je možné ve prospěch Ukrajiny a především jejího obyvatelstva udělat více a to především v oblasti soft power. Vše nasvědčuje tomu, že jedině velmi tvrdé finanční sankce vůči ruské elitě budou tím, co zabrání opakování ´68. Co se týká posledních událostí v oblasti Krymu, obávám se, že až nebezpečně připomínají rovněž Abcházii, Jižní Osetii nebo Čečensko a to především stran toho, jakým způsobem a jak rychle se Rusko rozhodlo (a mělo evidentně dlouhodobě naplánováno) zde vojensky intervenovat. A využití ozbrojených jednotek není jediným rozdílem při snaze intervenovat, které tvoří propastný rozdíl mezi demokratickými a nedemokratickými režimy a jejich přístupy k řešení geopolitických krizí. To mi připomíná, že bych se měl znovu projít pozoruhodnou studii Emila Souleimanova a Tomáše Hocha Role Ruska v konfliktech a oficiálních mírových procesech v Abcházii a Jižní Osetii v letech 1991 - 2008, abych si připomněl, jakých srdečných pozdravů z Ruska je možné se v budoucnu dočkat. Některé taktiky a postupy se zřejmě nemění. Bohužel.
Ale abych skončil, stejně jako minule, o něco pozitivněji. Minule to byl Aršavin, dnes Pavel Bure.
Knihu Edwarda Lucase The New Cold War jsem v její české mutaci doporučoval svým bývalým studentům na semináři z politologie. Zahraniční komentátor respektovaného The Economist v něm shrnul všechny aspekty a obavy současného Ruska pod bičem Vladimíra Putina: silně autoritářský režim oprašující mytologii o velkém a silném Rusku, znatelné tendence k budování kultu osobnosti, diskriminace a systematické potlačování základních lidských práv a svobod, potrubní politika, geopolitické choutky z dob studené války, notně stagnující ekonomika, klientelismus, korupce, vysoký stupeň rozkladu fungujících státních institucí, podvazování přístupu k informacím, zastrašovací metody a tak by šlo pokračovat. Lucas není politolog, ale novinář a umí psát erudovaně a zároveň nebanálně, takže je ho radost číst, ne toliko o čem však píše, to už je radost podstatně menší. Tematicky a stylem je mu z přeložených knih ještě blízká politoložka Anita Orbánová se svou knihou Moc, energie a nový ruský imperialismus, byť je vhodné poznamenat, že její studie má za cíl výhradně, nikoliv však výlučně, zmiňovanou potrubní politiku. V souvislosti s událostmi na Ukrajině může v lecčems pomoci rozšířit obzory stávajícího konfliktu.
Ale zpátky k Lucasovi a Rusku. Mnoho se toho v posledních týdnech napsalo - o Soči, o Putinovi, o právech gay-lesbických komunit v Rusku nebo o Pussy Riot na turné s Madonnou a samozřejmě o vztahu mezi Ruskem a Ukrajinou. Nebylo by zase tak laciné provést analýzu zahajovacího ceremoniálu self-promotion Ruska Putinovou optikou probíhajících Olympijských her - rock and roll jako symbol SSSR v 50. a 60. letech minulého století - wtf? To však ponechám alespoň protentokrát stranou a budu se věnovat Edwardu Lucasovi. Je to vynikající pozorovatel a k probíhajícím událostem mohu jen a jen doporučit jeho další dvě knihy: Deception - Spies, Lies and How Russia Dupes the West (česky zde) a v rámci edice Kindle Single pak nejnovější jednohubku The Snowden Operation: Inside the West's Greatest Intelligence Disaster. Tu slupnete za jedno odpoledne v případě, že půjdete jen po Lucasově textu samotném, další dva až tři dny si připočtěte navíc, pokud se budete probírat houští odkazů, kterými je tahle rychlovka prošpikována. Deception jsem neměl možnost si přečíst, ale The Snowden Operation jsem věnoval několik jízd vlakem, které jsem v posledních dnech absolvoval a dále se pokusím shrnout to nejpodstatnější. Předesílám to, co je asi jasné, a sice, že jsem vůči Rusku pod Putinem a jeho suitou velmi kritický, možná až nezdravě, ale nemohu si pomoci, data hovoří jasně.
Z hlediska politické a ekonomické tranzice je na tom současné Rusko velmi tristně. Tranzice, resp. tranzitologie je podobor politologie, který se zabývá přechodem nedemokratických režimů k demokracii. Zkoumá takové věci, jako je povaha politického režimu před tranzicí, během ní a po ní (pokud je dokončena). Tj. povahou institucí, úrovní dělby moci, je-li jaká, ekonomickou výkonností, dodržováním základních práv a svobod, kontrolou ekonomických, sociálních, informačních a další zdrojů apod. Klíčové je, kdo, resp. které části společnosti či státu za tranzicí stojí, jaké jsou vnitřní a vnější vlivy, jakým způsobem k ní došlo na politické, ekonomické, sociální, kulturní, popř. vojenské úrovni aj. Pokud se podíváme na aktuální výsledky dostupné na webu The Transformation Atlas spravovaného institucí Bertelsmann Stiftung, zjistíme spoustu výživných informací:
Rusko je se svou transformací (tranzicí) od nedemokratického k demokratickému režimu ze sledovaných 129 zemí v předposlední kategorií "very limited" společně s takovými státy jako je Tanzanie, Niger, Čína, Kuba, Venezuela nebo Mali a patří mu zhruba klidný střed, tj. 77. pozice (s Burkinou Faso)
V úrovni demokratičnosti je na tom Rusko ještě "lépe"; při sledování pěti proměnných: politická a sociální integrace, stabilita demokratických institucí, vláda zákona (právní stát), politická účast (obyvatelstva) a naplňování funkcí státu (stateness) z hlediska jeho selhávání a křehkosti vůči obyvatelstvu, úroveň monopolizace moci apod. Rusko dosahuje úrovně 4.4 bodu, což znamená, že je na celkově 86. místě
Je příznačné, že v předchozí kategorii Rusko dosahuje nejvyšší bonifikace právě u stateness
Napříč kategoriemi jsou nejslabší položky stabilita demokratických institucí, zmíněná stateness, mezinárodní spolupráce, udržitelnost vývoje a soukromé vlastnictví
Největší nářez je ale vidět na časové ose: od roku 2006 do roku 2014 Rusko kleslo z 6.14 (omezená transformace/tranzice) na 5.24 (velice omezená transformace/tranzice), kleslo o celých třicet příček z 47. na 77. pozici, což se v podstatě rovná zastavení přechodu, resp. zamrznutí režimu a postupnému úpadku v demokratizaci
V indexu ukazujícím korelaci mezi tržním hospodářstvím, mírou demokratičnosti a občanskými svobodami je Rusko na úrovní "Low", dotazy?
Kdo bude mít zájem, může si pohrát s dalšími proměnnými a probrat se záplavou informací, které The Transformation Atlas nabízí. Po určitém entrée se tedy dostanu k Lucasově knize. Domnívám se, že vzhledem k jeho názorům na Snowdena a jemu podobné, bylo třeba vše trochu zastřešit a připomenout některé z informací, které dostatečně vypovídají o povaze režimu, se kterým má Eddie S. aktuálně nejvíce co do činění.
Aby bylo jasno, Lucasovy názory jsou mi z mnoha ohledů sympatické a to nejen, že je vůči ruskému režimu kritický z opodstatněných důvodů, ale není to zaslepený apologeta západních demokracií a to včetně USA. Je si vědom nedostatků, přešlapů a vyložených chyb, které je třeba napravit, nicméně z jeho textu je jasné, na jaké straně stojí a proč. Zároveň neplácá do větru ani netluče prázdnou slámu, vše, co píše náležitě dokládá. Nemusíme se shodnout jeho s výkladem, ale nemůžeme mu upřít to, že ví, o čem píše a má co říct. Hned zkraje se nebojí prohlásit, že Snowden je "užitečný idiot", kterého však z důvodů neznalosti problematiky a nedostatku reálného pohledu na mezinárodní i vnitřní politiku celá řada lidí považuje za borce, který přišel o iluze a jako whistleblower měl jen ty nejlepší úmysly:
His theft and publication of secret documents should be seen not as a heroic campaing but as a reckless act that has jeopardised our safety and played into our enemies´ hands. [...] The damage wrought by Snowden´s revelations takes five forms. It weakens America´s relations with Europe and other allies; it harms security relationships between those allies, particularly in Europe; it corrodes Western public opinion´s trust in their countries´ security and intelligence services; it undermines the West´s standing in the eyes of the rest of the world; and it has paralysed Western intelligence agencies. All these are bad. And as it happens, they are also all Kremlin priorities: if Vladimir Putin were writing a ´to-do´ list for his officials, it would have all these five points on it.
Tahle delší citace z úvodu The Snowden Operation by někomu mohla stačit, ale Lucas vše minuciózně rozebírá. Především je třeba si uvědomit, že to, co Edward Snowden provedl, je katastrofou nikoliv proto, že NSA používá odposlechy, provádí rozsáhlou špionáž a odposlouchávala Angelu Merkelovou, ale ještě z jiných, mnohem závažnějších důvodů:
Všechny státy na světě, pokud je tedy za státy máme považovat, musí naplňovat rozsáhlou škálu dílčích funkcí. Mezi ně bezpochyby patří i funkce bezpečnostní, jejíž nedílnou součástí je vedle ochrany hranic, bezpečí obyvatelstva vnitřní i vnější, zachování svrchovanosti, ochrana majetku apod. i špionáž, jako nedílná součást politické agendy
Pokud není porušena příslušná právní norma, je špionáž zcela legitimní součástí fungování státu, neobjevila se s nástupem USA do mezinárodní politiky a vykonávají ji všechny státy, kterou jí jsou technologicky a z hlediska lidských zdrojů schopné, protože špionáž poskytuje v mnoha ohledech výhody, které si obyčejný smrtelník často neumí ani představit
Provoz bezpečnostních složek a orgánů zodpovědných za špionáž, shromažďování a filtrování dat, sdílení informací se spojenci apod. je nepředstavitelně náročnou záležitostí kontinuální povahy. Není výjimkou, že budování konkrétních programů trvá až desítky let a to včetně investic do nich vložených. To, co Lucas pojmenoval velmi příznačným termínem "jeopardize" přesně koresponduje se Snowdenovým činem a jeho důsledky, jelikož čin jediného člověka ohrozil nejen vše uvedené, ale nejen hypoteticky vystavil nebezpečí další spolupráci mezi spojenci, včetně spolupráci vůči Číně nebo Severní Koreji, podle povahy zdrojů pak i životy celé řady lidí zapojených takříkajíc v terénu
S tím samozřejmě souvisí i skutečnost, že budování nedůvěry ve státní instituce (nejen na této úrovni) prostřednictvím podobných úniků, snadno může spustit proces, na jehož konci budou vládní orgány paralyzovány a nebudou s to naplňovat svoje funkce
Je nespornou pravdou, že dochází ke sběru celé řady dat; data jsou však filtrována a selektována a v naprosté, drtivé většině se jedna o tzv. metadata, jejichž politický a strategický význam se rovná nule - kdy, kdo, s kým, prostřednictvím jakého komunikačního kanálu, s jakou frekvencí atd. komunikoval, nikoliv kdo nebo co bylo jeho obsahem. Zde přichází na řadu filtrace podle určitých algoritmů (rodinné stříbro jednotlivých státních úřadů) a na základě této filtrace pak ke sledování a sběru dat dochází dále. Jde zkrátka o hledání pověstné jehly v kupce sena, ale bez sběru kvant dat, která jsou v konečném důsledku zcela nepodstatná a nevyužitelná (tzv. static data), ji nenaleznete.
Poskytnout odcizené a přísně tajné informace médiím může na první dobrou vypadat jako součást občanské participace se starostí o zlepšování chodu státu, avšak novináři by si měli být vědomí toho, že jsou především občany daného státu a jejich bezpečí a práce, kterou zastávají rovněž závisí od schopnosti státu naplňovat svoje funkce. K tomu připočtěme fakt, že ne každý novinář se nutně musí v problematice a působení výzvědných služeb vyznat natolik, aby uměl rozpoznat nejen povahu informací, které se rozhodne veřejnosti odhalit, ale rovněž aby uměl zvážit, do jaké míry jsou úplné, v jaké souvislosti byla data sesbírána, o čem vypovídají, popř. zda jsou pravdivá - jinými slovy adekvátně je vyhodnotit. Nechci tím novinářům upírat funkci seznamovat veřejnost a zajišťovat přístup k informacím, nicméně kromě samotného poskytnutí informací by je měli umět zanalyzovat a fundované vysvětlit jejich povahu.
Poměr mezi chybami a selháními výzvědných služeb a špionáže a přínosem k zajištění bezpečí obyvatelstva a státu vypovídá ve prospěch výzvědných služeb, byť zdaleka nejsou dokonalé. Nemělo by se zapomínat, že v normálním stavu nedojde k případným katastrofám či ohrožení obyvatelstva právě z toho důvodu, že špionáž funguje tak jak má a umožňuje naplňovat příslušné funkce státu
Státy mezi sebou informace směňují a motivy mohou být různé. Boj proti terorismu, reciprocita a posilování spolupráce a důvěry, posilování důvěry ve státní zřízení v konkrétním státě atd.
Pokud někoho zaráží, že se mezi sebou sledují spojenci, měl by vystřízlivět a uvědomit si, že komunikace "goes both ways" a jakékoliv formy dohledu (surveillence) se vztahují i na možnost poskytnout informace o potenciálním nebezpečí právě spojencům - při dohledu nad spojenci dochází ke sběru dat, které vycházejí nejen od daného spojence, ale také těch, které se jej týkají, přicházejí k němu a především procesů, které se podílejí na dohledu nad ním ze strany nepřítele. V této souvislosti je dobré přečíst si dva texty James Woolseyho, bývalého ředitele CIA - Why We Spy on Our Allies z roku 2000 a stále ještě nový Why Spying on Merkel Is So Damaging.
Je zásadní rozdíl v tom, když "dohlíží" orgány demokratického zřízení, a když státy nedemokratické. Period.
Pokud bych to měl shrnout, tak zřejmě takto: výzvědné služby a špionážní praktiky nejsou bezchybné, jejich existence má však své silné opodstatnění a komu se nelíbí aktuální geopolitické a mezinárodně-mocenské rozložení, ať si na chvíli zkusí představit, jak by vypadal svět bez špionáže nebo ještě lépe, kdyby za delší konec tahalo Rusko nebo jiné nedemokratické státy.
Jistě se mi nepodařilo podchytit všechno, co Lucas ve své poslední knize konstatuje, proto ji vřele doporučuji k prostudování. A těm, kdo číst nechtějí, je možné doporučit zhruba dvacetiminutový rozhovor, který Lucas nedávno poskytl pro The Telegraph. Zazní v něm jasně Lucasova pozice a důvody, pro které ji zastává, takže alespoň rámcovou představu si může udělat skutečně každý. Aby to však nebylo tak jednoduché, server BloggingHeads neotálel a před několika málo dny si právě Lucase pozval, aby v konfrontaci s Conorem Friedersdorfem vyjádřil právě ke Snowdenovi, Rusku, NSA a dalším záležitostem. Takže si můžeme vše ještě utříbit. Byť s souhlasím převážně s Lucasem, je třeba vyslechnout i Friedersdorfa a jemu podobné.
O tom ale příště, protože závěr věnuji něčemu, co je ruské a mnohem pozitivnější.
Výhodou současné doby mimo jiné je, že se na několik kliknutí můžete dostat k textům, které byly napsány v době, kdy jste se ještě počůrávali nebo tahali kačera a xerox se stále ještě nesměle rozkoukával v kancelářích těch nejmovitějších společností. Nevýhodou je, že spousta lidí zůstává, přes kopírky a tiskárny nejrůznějšího typu, nejen v době xeroxu, ale dokonce o dekády dál směrem do minulosti.
Langdon Gilkey se v roce 1981 zúčastnil na straně American Civil Liberties Union (ACLU) sporu známého jako "Creation Trial in Little Rock" nebo formálně "McLean v. Arkansas Board of Education" (viz zde nebo zde), který se týkal zákona přijatého ve státě Arkansas v roce 1981 v podobě "Balanced Treatment for Creation-Science and Evolution-Science Act" a jeho podstatou bylo:
Public schools within this State shall give balanced treatment to creation-science and to evolution-science.
Žaloba byla podána na základě tří skutečností:
porušení Prvního dodatku americké Ústavy stran zákazu "ustanovování náboženství"
porušení akademické svobody vyučujících i studentů, která je zaručena Klauzulí o svobodě slova ze zmiňovaného Prvního dodatku
Gilkey o své roli v procesu a motivech, kterého vedly k vyjádřením a stanoviskům, napsal knihu Creationism on Trial, ve které shrnul několik velmi důležitých postřehů, o nichž se domnívám, že jsou univerzálně použitelné v případě jakéhokoliv případu, kdy kreacionisté všech tvarů a barev začnou vystrkovat růžky. Bohužel nemám knihu k dispozici, ale za to jsem díky knize Michaela Ruse Philosophy of Biology Today narazil na recenzi Gilkeyho knihy, kterou napsali Nils Christian Stenseth, Audfinn Tjønneland (tenhle znak mi ale dal fušku) a Tore Lindholm v roce 1988. V té pod názvem "Can Rationality and Irrationality Be Reconciled?" pak nikoliv nekriticky shrnuli zásadní Gilkeyho postřehy. Budou následovat delší pasáže citací.
Po zmínění základních skutečností týkajících se procesu a faktu, že Gilkey byl profesorem teologie na University of Chicago Divinity School bez jakéhokoliv formálního vzdělání ve vědě, se hned z kraje dostanou ke vskutku zajímavým postřehům. Ne, že by fakt, že si žaloba přizvala profesora teologie, byl bez zajímavosti, podstatnější jsou ale následující poznatky. A hned první mi mluví přímo z duše, když stran procesu autoři shrnují, že:
the debate over evolutionary biology vs. creationism is not a conflict between science and theology (p. 476)
protože
in this case the legal defence of science and the legal opposition to fundamentalists control of education were instigated and executed by religious individuals and groups. When I asked as many of these staunch clerical plaintiffs as I could why they had so acted - often against their best interest in relation to their congregations - they all replied, "To save the Christian faith from an untrue and yet fatal identification with intolerant literalism on the one hand and an anti-scientific attitude on the other" (Gilkey, 1985, citace z p. 476)
Tolik na zahřátí, protože to klíčové přijde vzápětí, jelikož dle Stensetha, Tjønnelanda a Lindholma Gilkey doslova rozebral kreacionisty (na součástky) hned ve čtyřech bodech (delší citace):
Their insistence that these two views (creation science and evolutionary science) represent the only two views of origins is patently false.
Their understanding of science is in error. This is, as we shall see, a threefold error: (a) they center science in facts it explains; (b) they, therefore, fail to center science in its theories explanatory of the facts; and ( c) consequently they overlook the "'canons'' of science, those rules that 5pecify what sorts of theories are science and what sorts are not.
...they fail to understand that scientific explanations have certain intrinsic limits, limits which differentiate them from religious theories or explanations - and hence they mistakenly regard their own religious concepts and theories as alternatives or rivals to scientific ones.
Finally. they do not understand what the word "observation" means in scientific inquiry and how it is possible to have legitimate scientific explanation of a series of unique and unrepeatable past events. In sum, a serious misunderstanding of scientific method and a literalization of religious beliefs have together led to these errors (Gilkey, 1985, cit z p. 476-477)
Tyto body pak lapidárně shrnují do jasného konstatování:
In short, "creation science" is not a science, but a religious belief system in the guise of science. (p. 477)
Velmi silná a velmi pikantní pasáž přichází vzápětí. U té jsem se neubránil pocitu, že se autoři recenze museli zvláště bavit, když shrnovali Gilkeyho pohled do následujících slov, kde především obvinění z hereze je skutečná bomba:
The biblical narrative expressing the religious conviction of the Hebrews about human origions and the world does include cosmological elements. But Creationism, by its factual misunderstandings and uncritical acceptance of pre-scientific cosmologies, is according to Gilkey more of an impediment than a vehicle to faith in God.
This puts creationism "very close indeed, to the first, and worst, Christian heresy ... of Marcion and the Gnostics" (p. 104). Hence, creationism is at odds not only with science but also with the christian tradition. (p. 477)
O Markiónovi ze Sinopé mám jen velmi mlhavé znalosti, navíc ještě zprostředkované Christopherem Hitchensem, který jej občas zmiňoval, nicméně Gilkey je velmi zhruba vedle minimálně z jednoho důvodu: zatímco Markión učení Starého zákona odmítal, protože trpěl odporem ke krvi (no, víte, jak to myslím), kreacionisté se v kreacích (hehe) Starého zákona vyžívají. Pojďme ale dále.
The book makes it, as we already have mentioned, absolutely clear that creationism is bad religion and bad biology as well. We would add that what is called biology by creationists does not resemble what professional biologists refer to as biology.
Creationists are creationists wherever they are. (p. 479)
Lepší charakteristiku kreacionismu asi neznám. Je to zkrátka snůška nesmyslů z pohledu vědců i teologů a protože se domnívám, že neexistuje oblast lidské zkušenosti, kterou by věda nemohla zkoumat, vlastně ani pohled teologů není zapotřebí. Přesto je charakteristické, že v pohledu na kreacionismus se mohou s vědci ocitnout na jedné lodi a Noe tam rozhodně kapitánem nebude.
Gilkey sice v závěru dostane od autorů recenze vyčiněno za to, že se nepokusil vysvětlit, proč tolik lidí tenduje ke kreacionistickým projevům, já bych mu ale takový cíl nepodsouval, protože jeho role v procesu byla přece jenom jiná, tj. vyhodnotit učení kreacionismu z pohledu profesionála vyučujícího teologii (jestli to není oxymorón). Více na pováženou je fakt, že se Gilkey nepustil do kontextualizace, tj., že
he ought to have put creationism into the larger context of a general threat to modern society: astrology is part of that threat, of course. In our view, the popularity of creationism, astrology etc. expresses a general hostility toward modern society and science today. This is a hostility toward the sciences that have made the flourishing of our present culture possible - a culture we by and large appreciate. (p. 482)
Nejsem s to posoudit, jakou váhu by podobný rozbor měl během procesu, snad by šlo o další závaží ve prospěch žaloby. Na druhou stranu je třeba zmínit, že Gilkey je dle všeho na pomezí konsilience náboženství a vědy a NOMA, jelikož tvrdí, že obě mohou v pohodě koexistovat, protože si kladou odlišné druhy otázek. Gilkeyho postoj však autoři doplňují "tím nejlepším na závěr":
we are personally undecided (and perhaps divided) about the extent to which it is reasonable in the long run to reconcile science and religion or, if you like, rationality (as represented by science) and irrationality (as could possibly be represented by certain aspects of religion). We can visualize a society without religion (of the kind seen in western societies; see Gilkey, pp. 99-100) and with science. But we can't visualize a viable society today with religion and without science. Have both if you like; Gilkey has shown that it might be possible. (pp. 482-483, zvýraznění vlastní)
Lepší shrnutí si moc neumím představit, stejně jako autoři si neumí představit životaschopnou společnost s náboženstvím ale bez vědy. Rovněž si neumím představit, co dalšího by mělo být ke kreacionismu řečeno, aby byl definitivně odsunut do stejné skupiny volnočasových aktivit, jakými jsou horoskopy, astrologie nebo jiné bláboly. Věnovat se jim může každý dle svého uvážení a na vlastní nebezpečí, ale musí přijmout zodpovědnost za to, když se jimi bude řídit.
Stenseth, Nils Christian, Tjønneland, Audfinn & Lindholm, Tore, "Can Rationality and Irrationality Be Reconciled?", Biology and Philosophy, October 1988, Vol. 3, Issue 4, pp. 475-483 [LINK]
Včera tomu bylo přesně 205 let od narození nejvýznamnějšího vědce, který kdy kráčel po Zemi. Tradičně se objevila celá řada příspěvků a komentářů k tomu, co už se léta nazývá Darwin Day. Nejlepší příspěvek má ale Jerry Coyne a to pro New Republic. Coyne svůj příspěvek pojal jako dopis, a to dopis vtipný i poučný:
Happy 200th birthday! I hope you are as well as can expected for someone who has been dead for nearly 130 years. I suppose that your final book, the one about earthworms, has a special significance for you these days.
Nebo
In The Origin, you gave very little evidence for evolution from the fossil record, wringing your hands instead about the incompleteness of the geological record. But since then, the labors of fossil-hunters throughout the world have turned up plenty of evidence of evolutionary change, and many amazing “transitional” forms that connect major groups of animals, proving your idea of common ancestry. You predicted that these forms would exist; we have found them.
Coyne si také ale tak trochu postěžuje
I wish I could end this letter by telling you that your theory of evolution has achieved universal acceptance. As you well knew, evolution has proved a bitter pill for religious people to swallow. For example, a large proportion of the American public, despite access to education, clings to a belief in the literal truth of Genesis. You will find this hard to believe, but more Americans believe in the existence of heavenly angels than accept the fact of evolution. Unfortunately, I must often put aside my research to fight the attempts of these “creationists” to have their Biblical views taught in the public schools.
Coyne svůj příspěvek k Darwinově výročí napsal nejen velmi trefně a vtipně, ale také poukázal na základní aspekty evoluční teorie a naznačil, v čem spočívá Darwinův význam a přínos aniž by zabředl do patosu či přehnané adorace. Rýpnutí do kreacionistů pak není ničím jiným, než prostým konstatováním, včetně zmínky o tom, jakým způsobem se v poslední době do diskuse s ID pomatenci právě Coyne hojně zapojuje. Všem zájemcům Coynův článek vřele doporučuji.
Aby toho nebylo málo, konečně jsem se dočkal jednoho ze zakládajících textů filozofie biologie - Philosophy of Biological Science od Davida Hulla. Tahle útlá knížka mi totiž přišla zpoza velké louže právě včera, tj. to s dárkem u příležitosti Darwin Day vyšlo více než dobře a oslava byla radostná i nostalgická, protože David Hull již přestal před více jak třemi lety existovat. Nostalgii jsem se neubránil i proto, že ve vzpomínce na Davida Hulla jeho dlouholetý přítel, a další nestor filozofie biologie, Michael Ruse, napsal velmi dobrý článek "David Hull: a memoir" (2010), ve kterém mimo jiné zmiňuje Hullův vstupní text do peřejí filozofie biologie: "The Effect of Essentialism on Taxonomy - Two Thousand Years of Stasis I, II" (1965). Tuhle Hullovu dávku považuji za jeden z nejlepších textů, které kdy k filozofii biologii napsal, a tak jsem jím rovněž zalistoval, abych si připomněl, že Hull se snažil ukázat, jak esencialismus a Aristotelův odkaz zásadním způsobem zkomplikovaly debatu o povaze druhů až do dnes.
Po Coynově vzoru jsem rovněž projel O původu druhů a následně začal louskat Hullovu knihu. Ta mimochodem vyšla v roce 1974 v edici "Foundations of Philosophy Series", v níž mimo jiné vyšla Quinova Philosophy of Logic (1970), jako prakticky první "učební" text k filozofii biologie. Ta Rusova z roku 1973 byla spíše "introductory" záležitost, Hull vše pojal více didakticky. A jak píše v poděkování, kde zmiňuje takové persony jako je Morton Beckner (autor The Biological Way of Thought), Ernst Mayr (netřeba představovat) nebo Kenneth Schaffner a William Wimsatt (klasici filozofie biologie z první generace), bez spolupráce studentů jeho kurzů o filozofii biologie, by zmíněnou knihu napsal jen velmi těžko. Co je ještě zajímavější a velmi důležité, Hull právě v předmluvě zdůrazňuje skutečnost, která i nadále představuje jeden z metaproblémů oboru filozofie biologie:
The major problem is that few readers will have a background in both biology and philosophy. In fact, many are liable to have background in neither. Anyone who has taught a course in Philosophy of Biology knows how difficult it is to teach philosophy to biology students while at the same time teaching biology to philosophy students. (p. xi)
Čili v obecnější rovině je problém následující: buď filozofii biologie dělají lidé jen s filozofickým nebo jen biologickým backgroundem; jejich kombinace je ideální, ale poměrně vzácná (viz Alex Rosenberg) a proto často dochází k tvorbě třecích ploch, kdy filozofové nemají páru o biologii (zdravíme Fodora) a jsou pro biology snadným soustem nebo biologové jsou pro filozofy tuze mělcí, ehm. Budu na to muset pamatovat, začínáme přesně za týden.
Coyne, Jerry, "It's Darwin's 205th Birthday, and People Still Don't Accept Evolution", New Republic, February 12th, 2014 [PDF]
