Potíže s fMRI - Cluster failure

Funkční magnetickou rezonanci provázelo v poslední dekádě mnoho vzestupů a pádů. V provokativním článku Deeny Weisbergové a kolektivu "The Seductive Allure of Neuroscience Explanations" z roku 2008 autoři vyjádřili pochybnosti nad využíváním této zobrazovací metody, resp. jejich výstupů v podobě jednotlivých obrázků či skenů mozku coby podpory závěrů dílčích experimentů. Velmi zhruba řečeno, texty doplněné jednotlivými zobrazeními mozku se jeví coby hodnověrnější a mohou vytvářet biasy ohledně akceptování a míry vědeckosti takových textů. Přitažlivost využívání takových zobrazení je jak na straně autorů studií, tak na straně čtenářů. Ačkoliv Weisbergová se svým týmem nebyla v těchto závěrech osamocena, o pět let později v další studii přímo reagující na Weisbergovou, se Martha Farahová a Jessica Cooková v podobě "The Seductive Allure of 'Seductive Allure'" pokusily ukázat, že pro zmíněná tvrzení neexistuje opora v evidenci a replikování výzkumů z roku 2008 se nezdařilo. Neúměrný vliv využívání neurozobrazení na důvěryhodnost dílčích experimentů a závěrů z nich vyvozovaných se tak zdá být lákavým, ale neodpovídá zjištěním.

Problémy s fMRI jsou poměrně dobře známé. Tendence zaměňovat korelaci s kauzalitou, nepříliš zdůvodněné lokalizování oblastí mozku s příslušnými funkcemi, techniky vytváření výsledných zobrazení a nebo jedinečnost každého lidského mozku se ve spojitosti s notnou mladistvostí neurověd berou od samého počátku používání fMRI jako handikepy, které je nutné mít neustále na zřeteli. Zároveň je zde skryt určitý paradox, jelikož přitažlivost využívání neurozobrazování coby podpůrného a doprovodného materiálu a rozšiřování poznatků neurověd v rámci popularizace vědy, často vede k tomu, že celou řadu experimentů lze jen těžko replikovat a zároveň se vyhnout kontaminaci výsledků v podobě obeznámenosti probandů s příslušnou problematikou. Soukromě jsem se dlouhou dobu domníval, že přes zmíněné nedostatky, popř. slabiny je fMRI jedním z nástrojů, které máme při zkoumání mozku k dispozici, tudíž obezřetnost je na místě, ale neměla by sklouzávat k chamtivému skepticismu (abych parafrázoval Dennetta) a apriornímu odmítání této zobrazovací metody. 

Když jsme se po vynikající přednášce paní doktorky Michaely Porubanové na poslední letošní Jednotě filozofické dostali během diskuze právě na fMRI, nemohli jsme se vyhnout studii Eklunda, Nicholse a Knutssona "Cluster failure: Why fMRI inferences for spatial extent have inflated false-positive rates" publikovanou v časopise PNAS. Eklund s kolegy po zpracování již proběhlých výzkumů provedli téměř tři miliony dodatečných analýz a jejich závěry pro fMRI vypadají ničivě. Až v 70 % případů se ukázalo, že software používáný pro zobrazování vykazoval false positive nálezy tam, kde žádné dle původních studií být vůbec neměly. Vykazoval tedy signály v oblastech, kde k žádné aktivitě nedocházelo. Vše ukazuje na to, že problém tkví v jednom ze tří softwarových balíčků stojících za implementací algoritmů, jimiž se zpracování dat řídí. Dle všeho střízlivý odhad Eklunda a spol činí nevěrohodným nějakých 40 000 provedených studií, přičemž plné 3 000 se zdají být mylné zcela. Autoři studie poukazují na problémy, které jejich zjištění představují pro psychologii a neurovědy, hovoří doslova o "replikační krizi", jelikož je nesmírně obtížné najít prostředky pro další replikace jednotlivých výzkumů a to přesto, že právě replikace jsou zřejmě tím jediným, co by mohlo závěry tisíce studií rozlišit na validní a...no, ty ostatní. Je dobré zmínit, že technologické a softwarové nedostatky nemusí nutně být doménou fMRI. Pokud uvážíme, že Eklund se svými spolupracovníky dle všeho závěry spíše snižuje, zdá se být Bennettův losos poměrně nevinnou anekdotou a problematičnost fMRI nabývá závratných rozměrů.

Weisberg, Deena et al (2008) "The Seductive Allure of Neuroscience Explanations" [PDF]

Farah, Martha & Cook, Jessica (2013) "The Seductive Allure of 'Seductive Allure" [PDF]

Eklund, Anders et al (2016) "Cluster failure: Why fMRI inferences for spatial extent have inflated false-positive rates" [PDF]

Can Evolution Have a ‘Higher Purpose’?

Někdy se stane, že autor, kterého jste si po určitou dobu vážili, vám vypadne z oka, jindy zase jej začnete třeba i nesnášet. V opačných případech autor, jemuž jste nemohli přijít na jméno, se ukáže být tím, koho si oblíbíte. První zkušenost mám s historikem a filozofem biologie Michalem Rusem, málokdo ví, že druhou zkušenost jsem učinil s dnes již neexistujícím Christopherem Hitchensem (od jehož konce existence letos uplynulo již pět let, bohužel). Robert Wright si kdysi získal mé sympatie knihou Morální zvíře, jejíž počeštělou verzi jsem četl jako jednu z prvních během svých vysokoškolských studií. Postupem času jsem však seznámil s (mnohem) lepšími popularizátory vědy a ruku v ruce s tím mi Wrightovy postoje přestaly být tak sympatické jako dříve. Může to být samozřejmě jenom můj dojem, ale v posledních letech se Wright spíše soustředí na vyjadřování kontroverzních názorů, které však často nemají oporu v evidenci. Před pár dny pro sekci The Stone na webu The New York Times uveřejnil příspěvek o tom, zda evoluce může mít "vyšší účel" ("higher purpose" - popř. smysl či dokonce záměr). 

Každý trochu sběhlý v problematice evoluční biologie by na headline, uvedený s otazníkem, mohl suše konstatovat "ne", popř. "ani omylem" nebo ještě "to je vtip?" Pokud si ale dáte tu práci a projdete si Wrightův text jako celek, může posloužit jako příklad uvažování stran evoluce a účelnosti. Jak lze tušit, jde o příklad špatný, ne-li přímo odstrašující. Wright se totiž pokouší argumentovat v několika podivných tazích, které jsou však docela známé pro ty, kteří jsou obeznámeni s argumentačními fauly a kontinentální filozofickou tradicí. Myšlenkové experimenty, z nichž někteří mají tendenci vyvozovat znalosti o světě, zaštiťování se autoritou, urputná snaha poukazovat na zdánlivé nejasnosti v aktuálním vědeckém pohledu na svět. Je zde i nejasné formulování klíčových pojmů udržující zadní vrátka pro relativizaci a imunizaci vůči případné kritice, zdánlivě seriozní uvažování nad podnětnými tématy a očividná snaha být v pozici jakéhosi arbitra, který ví více než ostatní a má přehled.

Robert Wright otázku účelu v evoluci formuje na pozadí rozhovoru s William Hamiltonem, jedním z nejdůležitějších evolučních biologů všech dob, autorem notoricky známého Hamiltonova pravidla vysvětlujícího projevy altruismu a sobeckosti v poměru k přibuznosti, resp. množství sdílených genů. Jde rovněž o jednoho z "duchovních otců" teorie sobeckého genu brilantně vysvětlenou přelomovým, stejnojmenným dílem dalšího titána evoluční biologie Richarda Dawkinse (nedávná zmínka zde). Ve zmíněném rozhovoru se měl Hamilton vyjádřit takto:

Yes, yes. There’s one theory of the universe that I rather like — I accept it in an almost joking spirit — and that is that Planet Earth in our solar system is a kind of zoo for extraterrestrial beings who dwell out there somewhere. And this is the best, the most interesting experiment they could set up: to set up the evolution on Planet Earth going in such a way that it would produce these really interesting characters — humans who go around doing things — and they watch their experiment, interfering hardly at all so that almost everything we do comes out according to the laws of nature. But every now and then they see something which doesn’t look quite right — this zoo is going to kill itself off if they let you do this or that. [these extraterrestrials] insert a finger and just change some little thing. And maybe those are the miracles which the religious people like to so emphasize. [...] I put it forward in an almost joking spirit. But I think it’s a kind of hypothesis that’s very, very hard to dismiss.

Následně se Wright pokouší relativizovat, oslabit nebo dokonce vyvrátit čtyři mýty o vztahu evoluce a účelu, mýty, které se dle něj tradují jakožto očekávatelné, standardní reakce na tvrzení, že něco takového jako účel je v případě evolučního vývoje druhů možný. Znění mýtů ponechávám v originále s možným překladem:

Mýtus č. 1

To say that there’s in some sense a “higher purpose” means there are “spooky forces” at work.

Říci, že v jistém smyslu existuje "vyšší účel" znamená, že zde fungují "přízračné síly"

Mýtus č. 2

To say that evolution has a purpose is to say that it is driven by something other than natural selection.

Říci, že evoluce má účel, znamená, že je řízena něčím jiným, než přirozeným výběrem.

Mýtus č. 3

Evolution couldn’t have a purpose, because it doesn’t have a direction.

Evoluce by nemohla mít účel, jelikož nemá směr.

Mýtus č. 4

If evolution has a purpose, the purpose must have been imbued by an intelligent being.

Jestliže má evoluce účel, musí být tento účel dodán inteligentní bytostí.

Nevím, čím to je, ale Wright působí trochu jako zoufalec, trochu jako uplakánek, bohužel však také ale jako diletant. Snad toto hodnocení není příliš příkré, ale pokud někdo vážně tvrdí následující:

Evolution can have a purpose even if it is a wholly mechanical, material process — that is, even if its sole engine is natural selection. After all, clocks have purposes — to keep time, a purpose imparted by clockmakers — and they’re wholly mechanical,

nedá se opravdu brát příliš vážně. Jakýkoliv příměr v podobě využití Paleyho myšlenkového experimentu po roce 1859, kdy byla publikována nejdůležitější kniha všech dob, působí jako opravdu špatný vtip. Ale vezměme všechny mýty postupně, přičemž předesílám, že Wright neuvádí žádné odkazy, kterými by zmíněné mýty nějak doložil. Předpokládejme ale, že jejich uvedení má své opodstatnění.

Pokud budeme pod účelem rozumět "to, kvůli čemu se něco děje" (kol. Filosofický slovník, Olomouc 2002, s. 422), pak je Wrightův seznam mýtů zhola neudržitelný. Hned u prvního mýtu není jasné, co si pod "přízračnými silami" představit. Jestli je možné je ztotožnit se silami nemateriálními, tj. neexistujícími, pak by taková námitka/mýtus nedávaly příliš smysl. Perfektní smysl ale tento mýtus dává ve chvíli, pokud zastáváte tvrzení, že evoluce žádný účel nemá, pak by jí totiž jediný účel mohly vtisknout síly nepodléhající fyzikálním zákonům. Jedině ty by mohly působit vně determinstického vesmíru a buď před jeho počátkem nebo po jeho vzniku mohly něco takového jako účel do mechanistického světa vnést. To nás přivádí k jedinému možnému konstatování: žádný účel neexistuje. Wrightův nebo Hamiltonův myšlenkový experiment o mimozemšťanech bavících se tím, jak na Zemi vysadili život a nyní tráví čas jeho sledováním, je asi tak legitimní jako pětiminutová hypotéza nebo mozek v kádi.

Příměr mechanických hodin k evoluci jsem již zmínil v podobě citování Wrighta samotného. Nemohu se ubránit pocitu, že po Darwinovi podobné úvahy nestojí za pozornost. Přesto bych rád zdůraznil, že je spousta lidských artefaktů, které byly vytvořeny za určitým účelem, k plnění nějaké funkce či funkcí. Vytvářet ale zcela falešnou analogii mezi hodinovými strojky a organismy, není jen nepochopením evoluce, ale také hazardováním s vlastní pověstí a parazitováním na úrovni rozhledu čtenářstva. Je to podobné, jako když katolíci k vysvětlování trojjedinosti boží používají příměr s tím, že voda se může vyskytovat ve třech skupenstvích - v kapalném, pevném a plynném. Nepochybuji, že někteří se na něco takového chytí, protože někteří popírají přistání na měsíci, jiní si zase myslí, že Rusko je fajn země. Intuice nás mohou jednoduše svádět k tomu nechat se přesvědčit téměř o čemkoliv.

Mýtus číslo tři je údajně vystaven na představě, že evoluce nikam nesměřuje. Proti tomu Wright kontruje tím, že existuje shoda na směřování evoluce k čím dál tím vyšší míře komplexity/složitosti. Nejsem si jist, zda Wrightovo velice silné tvrzení o tom, jak by se většina evolučních biologů na čím dál tím větší komplexitě shodla, zakládá na pravdě. Ani není jasné, co se onou komplexitou myslí - jde o složitost organismů, populací, druhů? Každá z rovin obnáší v souvislosti s komplexitou spoustu problémů, největším však je Wrightovo tvrzení, že pokud by evoluce měla dostatek času, vytvořila by i další inteligentní bytosti jako jsou lidé. Nevím, existence mnoha živých fosilií je dostatečně silným zpochybněním takového názoru. Všimněme si také toho, že se kromě teleologického zabarvení jednotlivých pojmů (což je zřejmě důsledek naší evoluční historie a potažmo jazyka), implicitně objevují snahy evoluci nahlížet jako inteligentního designéra - kdyby na to měla evoluce dost času, vytvořila by další inteligetnní bytosti. Tak nějak se asi předpokládá, že by vyšší inteligence byla jednoduše výhodnější, adaptivnější a zvyšující fitness, tudíž by se jednoduše vyvinula, snad i nutně. Nicméně takové chápání evoluce je zcela mylné. Kromě toho, že fylogeneze druhů je plná rozličných řešení pro podobné problémy, evoluce nevytváří nic takového jako optimální řešení daných problémů, jelikož řešení je funkční přímo úměrně jeho udržitelnosti vzhledem k míře proměnlivosti příslušného prostředí. Pokud se konkrétní druh pohybuje v prostředí, pro které je dostatečně "fit", nevyskytnou se evoluční tlaky, které by vedly ke "hledání" nových řešení vůči novým problémům. Změna v prostředí (úbytek potravy, nový predátor, posun v ekologické rovnováze atd. kdy se dílčí faktory mohou kombinovat) vytváří určitý evoluční tlak, který může mít za následek vymření, migraci nebo speciaci. Partikulární znaky tak jsou selektovány vůči evolučním tlakům, umožní svým nositelům projít hrdlem evoluce. Avšak jakékoliv řešení problému je poplatné daným změnám, nikoliv tomu, co by se z pozice inteligentního designéra mohlo jevit jako nejlepší, protože organismy vždycky disponují omezeným počtem genů v determinujícím prostředí, nezačínají takříkajíc na zelené louce. V tomto ohledu mám vážné obavy o to, zda Wright záměrně nevytváří karikaturu toho, jak evoluce funguje.

Čtvrtý mýtus o nutnosti inteligentní bytosti vepsat účel do evoluce Wright chápe jako možnost, že veškerý evoluční vývoj organismů, popř. života je v podstatě simulací a odvolává se na Nicka Bostroma. Švédský futurolog Bostrom může mít zajímavé myšlenky, kterých se nedávno chytil i Elon Musk, nicméně soudím, že zůstávají jenom v rovině toho, co sám Wright tvrdí - v rovině spekulací. Sice se v závěru snaží vyvolat dojem, že zmíněná simulace, a potažmo i možný účel, by měly mít prostor ve vědě jako celku, nejsem si pak ale už vůbec jist tím, jak chápe vědeckou hypotézu. Jakákoliv hypotéza musí v principu obsahovat způsob své testovatelnosti. Jak testovat účel v přírodě nebo to, že jsme součástí simulace, je nad (či pod) mou rozlišovací schopnost. K tomu všemu v posledním odstavci Wright tak trochu plete hrušky a jablka, takže mi nezbývá, než jeho další texty zařadit do ignore listu.

Závěrem ještě doušku k velikánovi Hamiltonovi. Opravdu se mi nepozdává, jak jeho jméno a vyjádření Wright pro svoje spekulace v článku použil. I kdybychom ale vzali za své, že Hamilton sám byl zastáncem existence účelu v evoluci, není jediný důvod, abychom proto změnili standardní chápání evoluce, která jednoduše žádný účel neobsahuje a v deterministicky fungujícím vesmíru ani obsahovat nemůže. Věda totiž svou explanační sílu neodvozuje od zjevených pravd nebo mouder hlásaných věrozvěsty a její otevřenost revizi se vztahuje i na jednotlivé vědce a jejich názory. Působení vědců a jejich přínos mohou být určující, ale rozhodující je vždy evidence, testovatelné hypotézy a experimentální ověřování dat. I proto je heslo Královské společnosti "Nullius in verba"...

Úplným závěrem: jsem zhruba v polovině Other Minds a brzy se můžete těšit na hutný příspěvek.

Against Empathy: The Case for Rational Compassion

Ne, nezapomněl jsem. V předpředminulém příspěvku jsem se zmiňoval o dnešním vydání knihy Other Minds Petera Godfrey-Smithe. Dnes rovněž vyšla další očekávaná kniha, kterou je Against Empathy: The Case for Rational Compassion od Paula Blooma. Protože jsem ale věděl, že její verze pro Kindle bude dostupná ve stejný den (na rozdíl od knihy PGS), nechal jsem si příspěvek až na den jejího vydání.

Paul Bloom je kanadsko-americký profesor psychologie a kognitivní vědy, který mezi dospěláky poprvé nahlédl pod křídly zřejmě nejdůležitějšího evolučního psychologa Stevena Pinkera v roce 1990, kdy společně publikovali článek "Natural language and natural selection." Pinker byl Bloomovým školitelem a pojí je vřelé přátelství více než dvacetpět let. Před zhruba čtyřmi lety spolu rozmlouvali nad Pinkerovou přelomovou The Better Angels of Our Nature, od jejíhož vydání letos uplynulo již neuvěřitelných pět let! Článek, rozhovor (Steven celou hodinu drží sluchátko :-)) ) a samozřejmě Pinkerovu knihu lze jen a jen doporučit.

Bloomova aktuální kniha a její téma byly avizovány v několika příspěvcích, pročež byla to právě témata, jimž se v nich věnoval, která vyvolala vlnu očekávání. "The Baby in the Well" z roku 2013 v The New Yorker, "Against Empathy" pro Boston Review nebo "The Irrational Idea That Humans Are Mostly Irrational" z letošního září na stránkách The Atlantic se všechny soustředily na roli empatie a její možné problematické až škodlivé důsledky, především z dlouhodobého hlediska. A je to právě toto téma, které Bloom ve své nejnovější knize rozpracovává. Zjednodušeně řečeno, Bloom se staví proti převažujícímu, populárnímu názoru, že lidstvu chybí větší míra empatie, tedy že jí v mnoha situacích nemáme tolik, kolik by jí bylo potřeba:

I used to believe this as well. But now I don’t. Empathy has its merits. It can be a great source of pleasure, involved in art and fiction and sports, and it can be a valuable aspect of intimate relationships. And it can sometimes spark us to do good. But on the whole, it’s a poor moral guide. It grounds foolish judgments and often motivates indifference and cruelty. It can lead to irrational and unfair political decisions, it can corrode certain important relationships, such as between a doctor and a patient, and make us worse at being friends, parents, husbands, and wives. I am against empathy, and one of the goals of this book is to persuade you to be against empathy too.

V předmluvě Bloom nabádá, že pokud by si čtenáři měli nějakou kapitolu skutečně přečíst, pak je to hned ta první s názvem "Other People´s Shoes." V té autor odmítá a následně útočí na představu, že empatie je ultimátně dobrým atributem našich kognitivních schopností a spolehát se na ni není ideální cestou, jak dosahovat lepšího stavu světa. Možná nejvýstižněji obsah zmíněné kapitoly zastoupí následující krátká citace:

For every specific problem, lack of empathy is seen as the diagnosis and more empathy as the cure.

Jediná, tradičně velmi stručná reakce na knihu je zatím k nalezení na Kirkus Review. Na zevrubnější reakce si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Pro ty z nás, kteří se ještě více těšíme na Other Minds, je Bloomova kniha příležitostí, jak překlenout čekaní a to způsobem více než přínosným. Jestli se ale Against Empathy bude i nadále projevovat tak, jak jsem měl zatím možnost po dvou kapitolách zjistit, rozhodně se k ní zde ještě rád vrátím.

Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons

Podle nedávného výzkumu Pew Research Center se zhruba 5,8 miliardy světové populace identifikuje s určitou formou náboženství. Jakýsi základní přehled lze získat z úvodního shrnutí zmíněného výzkumu:

The demographic study – based on analysis of more than 2,500 censuses, surveys and population registers – finds 2.2 billion Christians (32% of the world’s population), 1.6 billion Muslims (23%), 1 billion Hindus (15%), nearly 500 million Buddhists (7%) and 14 million Jews (0.2%) around the world as of 2010. In addition, more than 400 million people (6%) practice various folk or traditional religions, including African traditional religions, Chinese folk religions, Native American religions and Australian aboriginal religions. An estimated 58 million people – slightly less than 1% of the global population – belong to other religions, including the Baha’i faith, Jainism, Sikhism, Shintoism, Taoism, Tenrikyo, Wicca and Zoroastrianism, to mention just a few.

Potíže a možné metodologické nejasnosti spojené s jakýmkoliv demografickým výzkumem jsou všeobecně známé, přesto nám uvedená data dávájí k dispozici základní přehled o religiozitě světové populace. Na konci listopadu byly publikovány výsledky čerstvé studie o vztahu mezi náboženskou praxí a aktivací ventromediálního prefrontálního kortexu (VPK) a to u mormonů. Byť v současnosti ohledně jednotlivých částí lidského mozku nepanuje jistota a shoda, je prefrontální kortex spojován především s emočními a sociálními dispozicemi, riskováním, strachem a rozhodováním. Zdá se rovněž, že je možným "centrem" potlačování emočních reakcí. Základním cílem uvedeného výzkumu bylo zjistit, do jaké míry jsou příslušné oblasti mozku aktivovány ve chvílích, kdy probandi vypovídali o náboženské zkušenosti, resp. pociťování přítomnosti duchovna.

Během hodinového testování bylo 19 probandů (z toho 7 žen) vystaveno:

• 6minutovému videu o statistikách jejich členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tj. mormonů)
• 8minutovému úseku citací mormonských a ostatních náboženských autorit
• 8minutovému předčítání z Knihy Mormonovy (ve zkrácené verzi dostupné i v češtině, pro otrlé tu pak je původní Kniha Mormon : zpráva, psaná rukou Mormonovou na tabulkách vyňatých z desek Nefiho z roku 1933 nebo on-line verze, pro ty nejdrsnější je tu pak trip v podobě oficiálního webu mormonů v ČR)
• 12minutové video prezentující biblické scény a dalších obsah evokující náboženské představy
• Dalších 8 minut citací

Detaily a rozbor jednotlivých úkolů včetně výsledků lze nalézt v přiloženém článku a to včetně komentáře dat získaných prostřednictvím využití funkční magnetické rezonance, která sloužila jako podklad pro asociaci jednotlivých úkolů s oblastmi mozku aktivními během jejich plnění. Kromě toho, že vystavení jednotlivým úkolům vykazovalo velmi silnou afinitu s aktivací těch částí mozku, které spojujeme s odměňováním, intenzivními náboženskými prožitky, pocitem klidu a vřelosti, autoři se v závěru pokusili předestřít, jakým směrem by se budoucí výzkumy mohly ubírat:

Given commonalities in brain architecture across individuals with limited neural mechanisms for representing euphoria, a search for shared neural mechanisms for intense religious and spiritual feelings across cultures may provide insight into the evolution of complex religious systems and opportunities for cross-cultural understanding of deeply held religious beliefs and experience. Ultimately, the pairing of classical reward responses with abstract religious ideation may indicate a brain mechanism for attachment to doctrinal concepts and charismatic in-group religious leaders.

V souvislosti s tímto výzkumem jsem si vzpomněl na starší studii týkající se postojů k masturbaci mezi mormony provedené Markem Malanem a Vernem Bulloughem v roce 2005. Pro každého se zájmem o historii církve založené Josephem Smithem může jít o velmi podnětné čtení.

Ferguson, Michael A. et al (2016) "Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons" [PDF]

Malan, Mark Kim & Bullough, Vern (2005) "Historical development of new masturbation attitudes in Mormon culture" [PDF]

The Exit Interview

Pokud se od 8. listopadu 2016 můžeme opodstatněně obávat o budoucnost světa, neměli bychom zapomínat, že díky Baracku Obamovi jsme posledních osm let mohli být více než pozitivně naladěni. Jistě, najdou se mluvkové, co budou více či méně nesouhlasit. Samozřejmě mají právo tak vyjádřit, že (ne)rozumí tomu, jak funguje svět, a vyznávají hodnoty odlišné od těch, kterých můžeme požívat v liberálních společnost s tržní ekonomikou. Buď jak buď, těmto tématům ať se raději věnují odborníci, nikoliv odborníci.

Poslední dvojčíslo časopisu Rolling Stone by stálo za podrobnější komentář jako celek. Kromě tradičních "top tens" v podobě nejlepších hudebních alb, singlů, seriálů a filmů: Beyoncé - Lemonade, Beyoncé - Formation, Atlanta a La La Land, je zde jeden zajímavější text vedle druhého. Rozhovor s Bernie Sandersem, příspěvek o Stingovi a něco jako osmistránkový nekrolog o Leonardu Cohenovi.

Nejdůležitějším mi ale přijde rozhovor s Barackem Obamou. Celkově desáté interview pro Rolling Stone a čtvrté, které s ním vedl Jann S. Wenner je více než povedené a každému jej velmi doporučuji. Obama v něm den po amerických prezidentských volbách reaguje na otázky spojené nejen s nešťastným výsledkem, ale věnuje se ekologickým problémům, nutnosti přípravy budoucích politických elit a výhledu Demokratické strany v USA i budoucích plánech. Na otázku, zda se necítí rozmrzelý, naštvaný (pissed off), znepokojený nebo zděšený, Obama reaguje:

Well, I . . . no. You know, I don’t feel dismayed, because, number one, I couldn’t be prouder of the work that we’ve done over the last eight years. When I turn over the keys to the federal government to the next president of the United States, I can say without any equivocation that the country is a lot better off: The economy is stronger, the federal government works better, and our standing in the world is higher. And so I can take great pride in the work we’ve done. I can take great satisfaction in the people we’ve helped.

I don’t want to sugarcoat it. There are consequences to elections. It means that the next Supreme Court justice is going to be somebody who doesn’t reflect my understanding of the Constitution. It means that the work we’ve done internationally and domestically on climate is going to be threatened.

V rozhovoru přišla řada i Obamovu budoucnost (zmínil se o práci na nové knize), zda jsou USA stále pokrokovou zemí, možnost ohrožení mezinárodních smluv o ochraně životního prostředí nebo dekriminalizaci uživatelů marijuany. Rozhodně se vyplatí si rozhovor přečíst vícekrát. Žádná politická kariéra se nemůže vyhnout kritice a na střízlivější zhodnocení Obamova dvojího prezidentského období si budeme ještě nějakou dobu muset počkat. Nyní však lze s jistotou říci, že bylo v mnoha ohledech zlomové a to rozhodně v pozitivním smyslu. Nelze jinak, než zakončit citací samotného Wennera:

With extraordinary pride, we watched him ride the wave of history.

Obama, Barack & Wenner, Jan S. (2016) "A Conversation With President Obama" [PDF] 

The intelligent invertebrate

Bez delších řečí jsem se rozhodl obnovit svůj blog. Důvodů je hned několik, ale o těch třeba jindy. Jedním je, že se letos opět urodilo hned několik parádních titulů, které čtenáře opakovaně přesvědčily, jak úžasná je věda. Pro nás, co se vědě věnujeme maximálně amatérsky, tu pak jsou texty, které o nejnovějších objevech publikují. Jen namátkou. V březnu vyšla skvělá kniha sociálních psychologů Kurta Graye a zesnulého Daniela Wegnera The Mind Club o tom, na základě jakých projevů připisujeme entitám kolem nás mentální stavy. Ať už jde o zvířata, sofistikované (a pěkně otravné) budíky nebo třeba reálné panny (adults only please!), to, jakou míru mysli okolí připisujeme, je ovlivněno celou řadou aspektů. O tom, kdo vstoupí nebo nevstoupíd do Klubu mysli dle autorů rozhodujeme na základě našeho vnímání kombinace zkušeností a agency (schopnost jednat). Autoři k znázornění používají osový diagram a v knize mimo jiné prezentují některé výsledky svých výzkumů. Dospělý člověk má hodnotu zkušeností a agency vysokou, zatímco pes je na tom se zkušenostmi obdobně, ale má nižší míru agency, žába je na ose agency ještě níže. Oproti tomu batolata jsou v závěsu za žábami (o něco nižší míra zkušeností při zhruba stejné agency), bůh má ve vnímání lidí maximální míru agency, ale téměř nulovou úroveň zkušeností, přičemž je na tom stejně jako robot, který však má vůči němu zhruba poloviční agency. I další rozbory a modely, které Gray s Wegnerem v knize širšímu čtenářstvu předkládají, stojí za přečtení. Minimálně v oblasti sociální psychologie je to událost roku. The Mind Club je pro mě poněkud osobnějším čtením, proto jsem mu věnoval více slov. Nyní již krátce.

Onen nesmělý chlapec, kterého u sebe  jednoho večera nechal přespat Carl Sagan, a on se později stal jeho důstojným nástupcem a pokračovatelem v popularaci vědy, letos za přispění ostatních kolegů vydal Welcome to the Universe: An Astrophysical Tour. Pokud vás zajímá astrofyzika a její nejnovější objevy, neprohloupíte. Navíc se můžete připravit jednohubkou v podobě Rovelliho Seven Brief Lessons on Physics, která v anglickém překladu vyšla rovněž letos. Jmenovat se Sean Carroll má zřejmě svoje výhody. Jednou z nich je, že jste slavným popularizátorem vědy. Pokud jste Michael, děláte fyziku, pokud jste "B" (ne, je to trochu kryptické, ale do dneška se mi nepodařilo zjistit, jaké je jeho prostřední jméno), nejste béčko, ale děláte biologii. Michael letos vydal The Big Picture, "B" vydal The Serengeti Rules a oba tituly spojuje téma života - jak vznikl, čím se projevuje a proč je tak zásadním předmětem zkoumání napříč obory. Siddhartha Mukherjee mě poprvé zaujal před několika lety báječnou knihou The Emperor of All Maladies (česky jako Vládkyně všech nemocí). Jeho neméně objemnou The Gene: An Intimate History  jsem, přiznám se, ještě celou nezdolal, ale už teď jsem přesvědčen, že se do pomyslného top ten letošního roku rozhodně dostane. Šlo by pokračovat, ale závěr více než rád věnuji hned dvojitému nášupu Dawkinsova přelomového titulu The Selfish Gene (česky Sobecký gen, beznadějně dávno vyprodaný). Prvního srpna jsme se dočkali jubilejního The Selfish Gene: 40th Anniversary Edition a začátek listopadu byl vyhrazen pro The Extended Selfish Gene. Hlavní myšlenky Sobeckého genu jsou notoricky známé a Richardu Dawkinsovi tak nelze než popřát pevné zdraví. Nepochybuji, že se nějaké 50th Anniversary Edition dočkáme, jelikož Sobecký gen je jednoduše zásadní kniha. V této souvislosti mám malé přání, aby byl opět dostupný v naší mateřštině pro ty, kteří si Dawkinsovu brilantní stylistiku a pronikavé myšlenky z jakéhokoliv důvodu nemohou užít v originále.

Málokdo mne ovlivnil, tak jako Alex Rosenberg. Kromě toho, že je mým nejoblíbenějším filozofem, proslýchá se, že pracuje na knize What neuroscience teaches us about history (!), je úspěšným spisovatelem, tak zároveň je tím, kdo formoval moje chápání filozofie biologie. Je mým intelektuálním hrdinou, se kterým jsem měl tu čest se setkat osobně, nechat si podepsat jeho knihy a naživo slyšet dva jeho příspěvky. Pokud bych ale měl říci, koho považuji za nejlepšího filozofa biologie aktuálně, byl by jím o prsa Peter Godfrey-Smith a je to dáno především objemem publikační činnosti v posledních letech. První setkání s Godfrey-Smithem jsem učinil v roce 2011, kdy mu vyšly skvělé Darwinian Populations and Natural Selection. Pak jsem se dostal ke dvěma titulům určeným spíše coby učební pomůcka pro úvodní kurzy filozofie vědy a filozofie biologie, tedy Theory and Reality: An Introduction to the Philosophy of Science a Philosophy of Biology. Zvláště na druhou nedám dopustit a se slzou v oku vzpomínám, jak jsem jí zhltl za jeden večer a okamžitě Godfrey-Smithovi drze napsal a poprosil ho, jestli by mi neposlal svůj aktuální sylabus k filozofii biologie. PGS takřka obratem poslal hned tři a já se mohl tím více při sestavování vlastní kurzu inspirovat. 

Aby adorace nebylo málo, vyjde Godfrey-Smithovi přesně za tři dny Other Minds: The Octopus, the Sea, and the Deep Origins of Consciousness a já se jednoduše nemohu  dočkat. Zvláště, když s klidným svědomím mohu říct, že jeho článek "Cephalopods and the Evolution of the Mind"  je jedním z nejlepších textů filozofie biologie, který jsem kdy četl. Pokud by mohl být někdo překvapen tématem, nejde u PGS o nic nového, vždyť jeho první monografie Complexity and the Function of Mind in Nature se věnovala právě mysli z pozice filozofického naturalismu, za který filozofové vděčí nikomu menšímu, než Charlesi Darwinovi. V aktuální recenzi z časopisu Science Ophelia Deroy pochvalnou recenzi Other Minds uzavírá poněkud tajnosnubně:

For those who believe that the so-called “hard” problem of consciousness will soon be solved, Godfrey-Smith makes it clear that deeper and new problems might be waiting in the oceans. His book will appeal to specialists in cognitive science, biology, and philosophy alike.

Zájemci jistě nepohrdnou malou ochutnávkou, někteří budou (ne)trpělivě vyčkávat, zatímco modří již mají objednáno. Nyní jde jen o to, kdo má "priority shipping" a zda budou Other Minds lepší Montgomeryho The Soul of an Octopus, které jsme se dočkali v květnu loňského roku. Já mám jasno.

UPDATE: Nešťastnou náhodou se mi podařilo minout článek, který PGS napsal před dvěma dny pro The New York Times. Octopuses and the Puzzle of Aging je o životním cyklu u chobotnic a přidává další důvod, proč se na Other Minds tak moc těšit. Tohle jednoduše bude událost.

Deroy, Ophelia, "The intelligent invertebrate," Science 354 (6316), 1110. [PDF]

Godfrey-Smith, Peter, "Cephalopods and the Evolution of the Mind," Pacific Conservation Biology, Vol. 19, No. 1, Mar 2013: 4-9. [PDF]

Jsem ateista, ale...

Když jsem se před několika týdny bavil s profesorem Chrisem Buskesem o jednotlivých tématech filozofie biologie, dostali jsme i k založení tohoto filozofického oboru a rovněž k jeho historickému vývoji. V rámci diskuse jsme nemohli opomenout Michaela Ruse, nestora filozofie biologie a zřejmě nejlepšího historika zmíněného oboru. Velmi záhy jsme se ale shodli na dvou základních věcech: Ruse je vynikající v oblasti mapování vývoje filozofie biologie a "biologického myšlení" vůbec (Marjorie Green promine), a zároveň vydává spoustu knih a antologií, přičemž jeho samostatné monografie jsou po hříchu spíše různě aktualizované verze monografií předchozích (čti: píše pořád to samé). Výjimku v tomto ohledu tvoří snad jen Taking Darwin Seriously. Já jsem se odvážil Ruse zastat s tím, že jako filozof není nic moc, ale odvádí v posledních letech velmi užitečnou práci a to právě v podobě dílčích antologií, které jsou především pro zorientování se v oboru prakticky nezbytné. Mezi mé nejoblíbenější patří Evolution: The First Four Billion Years a Philosophy after Darwin, The Cambridge Encyclopedia of Darwin and Evolutionary Thought z loňského roku je docenitelná spíše pro fajnšmekry libující si v historickém pozadí a diskusích ohledně evolucionismu a jeho genealogie. Profesor Buskes ale zcela správně připomněl, že Ruse je vykukem v oblasti usmiřování vědy a náboženství, což jsem mohl jen odsouhlasit s malým dovětkem, že to je v posledních letech z Rusovy strany čím dál tím podivnější a rovněž tak trochu zvrácené. 

Ještě před pár dny u mne přetrvávala vůči Michaelu Rusovi jistá slabost, jenže byť je to hodně smutné, ta dneškem končí, přesněji končím jeho rozhovorem s Gary Guttingem pro Opinionator. V něm se totiž pod názvem "Does Evolution Explain Religious Beliefs?" Michael Ruse bezostyšně odkopal a nejen pro mne se definitivně vyřadil z jakýchkoliv budoucích seriozních debat vztahujících se (nejen) k tématům a problémům filozofie biologie a evolučního myšlení vůbec. 

Jerry Coyne provedl velmi důkladnou vasektomii některých Rusových názorů, kdy v celkově čtyřech oddílech Rusovy takynázory rozmetal . Postupně tak skalpelem projel Rusův odpor vůči Dawkinsovi, obhajobu ontologického argumentu boží existence, líbivou pozici hodného ateisty shovívavě utěšující křesťany apod. Nebudu nosit cvičky k Baťovi, zkusím poukázat jen na věci, které, myslím, stojí ještě za povšimnutí.

Naprostým šokem pro mne bylo, že Ruse hned v první reakci tvrdí následující:

I don’t think science as such can explain everything. Therefore, assuming that the existence and nature of the world can be fully understood (I’m not sure it can!), this is going to require something more than science. As far as I am concerned, if you want God to have a crack at the job, go right ahead! (zvýraznění vlastní)

Pokusil jsem se projít svoje poznámky a citace z Rusových textů, a i když jsem nečetl zdaleka všechno, co napsal, nic, co by se jen trochu blížilo podobnému tvrzení, jsem nikde nenalezl. Tvrzení, že k vysvětlení povahy světa potřebujeme něco víc než vědu, mi přijde minimálně skandální. Na doušku o bohu nemám moral - co takhle použít k vysvětlení toho, co věda vysvětlit nedokáže, např. čerta, Krakena nebo třeba tu obludu, před kterou jsem na základní škole několik dní ve snech marně utíkal. Anything goes.

Abych nebyl tak příkrý, tak Ruse se to záhy pokouší dovysvětlit a tvrdí, že má na mysli nutnost metafor, protože "věda nám neříká, jak věci jsou", ale vždy využívá nějaké heuristiky, resp. metafory. Inu, to je všechno moc pěkné, ale pokud na jedné straně tvrdí, že věda nedokáže vysvětlit všechno, tak zároveň implicitně přijímá, že něco vysvětlit dokáže. Na druhé straně mi pak ale přijde, že začíná lavírovat a relativizovat, protože začne šermovat metaforami, což zavání tím, že všechno je jen záležitost kulturně a dobově podmíněného vysvětlování, které nikdy neříká, jaká je povaha reality a to v libovolné oblasti. Jak to tedy podle Ruse je? A proč dále v rozhovoru souhlasí, že pro evoluci máme empirickou evidenci? Sean Carroll nebo Lawrence Krauss by se asi hodně divili, kdyby si o něco dále přečetli, že evoluční biologie si neklade otázky po vzniku vesmíru. On totiž není moc důvod, proč by něco takového měli dělat, když to primárně přísluší jinému oboru a odborníkům. Je ale nutné dodat, že i když někdo není odborníkem v partikulární oblasti, nemá v ní formální vzdělání, není apriori vyřazen ze seriozních debat. Z nich se však vyřazuje, pokud nedrží krok s aktuálními objevy, poznatky a diskusemi daného oboru. Využití Leibnizovského motivu jsem příliš nepochopil:

Coming now to my own field of evolutionary biology, I see some questions that it simply doesn’t ask but that can be asked and answered by other areas of science. I think here about the natural origins of the universe and the Big Bang theory. I see some questions that it doesn’t ask and that neither it nor any other science can answer. One such question is why there is something rather than nothing, or if you like why ultimately there are material substances from which organisms are formed.

Myslí tím Ruse, že to věda nedokáže aktuálně? Nebo soudí, že to věda nesvede principiálně a proto potřebujeme "něco více"? A zmínka o Heideggerovi a jeho fundamentálních otázkách metafyziky je fakt fór. Proč existuje spíše něco než nic jistě patří k tradičním filozofickým otázkám, ale tradice ještě z žádné otázky či tématu neučinila otázku legitimní a hodnou hledání odpovědi. Zcela souhlasím s Coynem, že Rusovy reakce a odpovědi jsou často nejasné, zmatečné a je velmi obtížné vydestilovat, co si vlastně myslí a zastává ("he tends to waffle a lot"), z toho, co se dá soudit, jsou to ale podivnosti a po zbytek vlastně Ruse neřekne vůbec nic. Tedy kromě toho, že je kvaker a ontologický argument "is so clever", což je důvodem, proč ho Ruse má tak rád a na závěr vyšvihne "amen".

To by mohlo být všechno, ale není. Kromě Coyna jsem zaznamenal reakci Sama Harrise a Stevena Pinkera, který se zejména chytil Coynova negativního vymezování vůči Richardu Dawkinsovi: "Honest, but indefensible. This should stop." Chtěl bych ale poukázat ještě na jednu věc. Rusova vyjádření se podle mě velmi blíží těm postojům, které jsme mohli zaznamenat v nedávné době v českém prostředí. Poněkud zběsile jednostranné reakce na adresu Lawrence Krausse a Tomáše Hříbka nechám na příště. Zejména naprosté bláboly některých zúčastněných si totiž zaslouží samostatný příspěvek a považuji je za naprostou ostudu části českých akademiků. Nyní mám na mysli teze profesora Jiřího Váchy, podle kterého je zejména vědomí něčím, co věda vysvětlit nedokáže a nemá prý ani představu, jak by takové vysvětlení mělo vypadat. Zatímco Vácha k podpoře svého tvrzení používá notně omšelý, prošlý a samotným Frankem Jacksonem později odmítnutý myšlenkový experiment o vědkyni Mary, Ruse navrhuje nejasné cosi, cosi "víc" než je věda, přičemž klidně můžeme použít boha. Nevím jaké jsou Rusovy motivy, u Váchy to na mne působí jako velmi toporný způsob vykolíkovat prostor pro filozofii a ukázat, že mu ve znalosti současné filozofie i vědy notně ujel vlak. Oba přístupy jsou defétistické a mysteriánské zároveň a nejsem s to pochopit, co je tak sexy na tvrzení, že věda není dost. Minimálně by mi přišlo fér zmínit, že naše kognitivní schopnosti mají své inherentní limity a na některé věci odpovědi najít nikdy nemusíme. Trochu zjednodušeně řečeno lidstvo s vědou přišlo z toho důvodu, že spekulativní, z pohledu první osoby vycházející závěry byly čím dál tím hůře udržitelné. Nic lepšího aktuálně k dispozici nemáme a s největší pravděpodobností ani mít nebudeme. Nemůžeme si být jistí, že jednou nám věda vysvětlí všechno, ale zarputile tvrdit, že tady jsou skutečnosti, které věda vysvětlit nemůže a proto to dokáže jiný obor nebo činnost, můžeme díky rozmachu vědy smést ze stolu. Jedině věda totiž přináší jedinečnou možnost: principiálně si její poznatky a objevy může ověřit každý člověk a to v případě tvrzení z jakéhokoliv náboženského břehu je prakticky nemožné, u filozofie je situace o něco příznivější, ale rozhodně to není její nezadatelná charakteristika. Antivědecký diskurz je v nejen v českém prostředí stále velmi populární, domnívám se, že u nás je na vině především filozofická tradice těžící zejména z Heideggera a Jana Patočky. Zároveň se obávám, že podobná tvrzení vrací filozofii v očích veřejnosti před její naturalistický obrat, tj. do roviny spekulací a vzletných avšak často bezobsažných sdělení, do roviny, v níž jsou vrcholem heideggeriánské pitomosti a truismy. Taková filozofie je v současné době jen těžko obhajitelná, protože nepřináší vůbec nic, nerozumí jí pořádně ani profesionální filozofové (pokud tvrdí, že ano, tak sprostě lžou, jelikož neexistuje způsob, jak ověřit správnost konkrétního výkladu) a proti poznatkům moderní vědy pateticky zbrojí ve sklepeních introspekce, slovních hříček a neologismů. Jak je takováto filozofie bezzubá, se ostatně ukázalo i v probíraném rozhovoru, resp. v Coynově reakci na něj a opakovaně doplním, že jedním z důležitých úkolů filozofie je revidovat své dějiny a vypořádat se se vším tím balastem, který ji až do dneška tíží. O tom ale více příště. Ještě však zmíním z mého pohledu klíčovou věc. Představme si, že během hodiny biologie na gymnáziu vyučující bude tvrdit, že v organismech existuje élan vital a svůj výklad prošpikuje terminologií a obraty Henri Bergsona. Jaká je asi šance, že s tímto studenti uspějí u maturity nebo ještě později na vysoké škole pokud půjdou studovat biologii nebo jiný příbuzný obor? No a to samé si představte v hodině filozofie na takových příkladech jako "kafe kafuje" a zapomenutí na bytí, dialektický pohyb ducha nebo eidetická redukce a jiné hlouposti. Jasné?

A co se nešťastného Michaela Ruse týče, už jen doplním, že jeho chystanou knihu Atheism: What Everyone Needs to Know číst nebudu. Nejen proto, že (jak naprosto trefně poznamenal Jerry Coyne) tu doposud nejlepší kritiku teismu už máme v podobě Philipsova God in the Age of Science. Zároveň se obávám, že probírat se tím, co je v anotaci komentováno jako "a balanced look at the topic" by jednoduše byla ztráta času, nervů i zbývajících iluzí. 

Mike, thanks for everything, but I´m out of this.