neděle 2. ledna 2011

(Knižní) úklid 2010



Jak jsem si sliboval, že (loňské) zimní prázdniny budu věnovat všemožným restům a dostanu se také ke svému blogu, tak se tradičně nezadařilo. Důvodů je hned několik, ale mezi všemi převažuje množství knih, které mám v úmyslu v brzké době přečíst, a i když se poměrně snažím, času se mi krutě nedostává (a ono zmiňované množství knih, zdá se, roste geometrickou řadou). Nicméně jsem velice solidně zásoben stran odborné literatury i beletrie, a protože část jsem již spořádal, učiním nyní menší úklid a přehled toho, co jsem měl možnost za poslední rok přečíst, nastudovat nebo u čeho jsem se více než dobřel bavil. Pořadí není nijak rozhodující.


Jedničkou v románové tvorbě pro mě letos byl Zlomek celku, jehož necelých 800 stran jsem zchroustal během prvních 14 dnů letních prázdnin a rozhodně jsem nelitoval. Káď nakažlivého humoru, v níž plovou vybrané zlomky psychopatologie všedního dne se může chlubit sarkasmem na všechny způsoby, sebetrýzní i morální onanií, (sebe)vražednými tendencemi, megalomanskými projekty nutně ústícími v totální průšvihy, úžasnou zrzkou, znovunalezeným mrtvým bratrem, zápisníky, parodiemi na pseudointelektuální narážky, Paříží, Sydney, rebelem s příčinami, unikátním mafiánským projektem, fotografem Eddiem, Příručkou zločinu a jedním domem uprostřed labyrintu. Pro ilustraci nabízím menší ukázku:


"- Myslím, že má hlad, řekl jsem.
 - A co jako?
 - Jako vytas cecek.
 - Vysává mě do sucha.
 - No dobře, dobře. Třeba bych mu měl dát trochu normálního mléka.
 - Ne! To mu nedělá dobře!
 - Tak jo, kurva, co já vím, tohle není můj obor. Vím jenom, že děcko potřebuje nějakou potravu.
 - Co kdybys mu četl? řekla se smíchem. Včera v noci mě přistihla, jak mu předčítám pasáže z Heideggera.
 - On tomu nerozumí! ječela na mě.
 - Já taky ne! ječel jsem zase já na ni. Tomu nikdo nerozumí!
Je to bídná situace.
Je jasné, čí blahobyt je tady potřeba zajistit za každou cenu, kdo z nás tří je nejdůležitější.
Já." 
(s. 297)


Info: Steve Toltz, Zlomek celku. O otcovraždě a jiných rodinných potěšeních, trans. Tomáš Suchomel (Jota: Brno, 2010).


Mendelova trpaslíka jsem rozebral v samostatném příspěvku, The Good Man Jesus and the Scoundrel Christ jsem ještě nedokončil a Laskavé Bohyně jsem (opět) nezdolal a budu se k nim muset vrátit během příšítho roku. Každopádně jsem se dobře bavil u Palahniukova Pygmeje a Pamukova románu Bílá pevnost. Špičkou jazyka jsem si dokonce přečetl dvakrát, to samé bych rád udělal u Rushdieho a jeho Čarodějky z Florencie a u Zlodějky knih od Markuse Zusaka. Harryho Pottera čtu znovu tak trochu z donucení kvůli svým studentům a studentkám.
HHhH mi sestra půjčila dneska, sám bych si rád přečetl Hallucinating Foucault (proč asi:) ) a popovídat bych si chtěl s někým zdatnějším o Zdroji a Muži bez vlastností, protože bych to k lepšímu pochopení obou děl věru potřeboval.
Velice příjemně mě překvapil Stephen Fry a jeho poetické dílo The Ode Less Travelled a Hardingův román Tinkers. Neměl bych rovněž zapomenout na The Book of Dead Philosophers od Simona Critchleyho s poznatkem, kolik filosofů v historii (údajně) zemřelo opravdu grotestním způsobem, a samozřejmě nesmím vynechat parádní autobiografii Hitch-22 od Christophera "Vbohanezačnuvěřitikdyžmámraka" Hitchense. Ještě mě (konečně!) čeká Neviditelný od Jaroslava Havlíčka, ale toho si přečtu určitě až napřesrok.
Další knihy jsem je jednoduše odložil a neměl důvod se k nim vracet, nevěděl jsem o nich nebo nebyl žádný důvod vůbec je otevírat.


Úžasné možnosti, které se mi nabídly díky pořízení čtečky Kindle od Amazonu, bych měl rozebrat v samostatném příspěvku, proto se o ní jen letmo zmiňuji v souvislosti s tituly, které jsem díky ní již stihl přečíst.  Především k Why Evolution is True, The Moral Landscape nebo Christianity: The First Three Thousand Years jsem se mohl dostat právě díky tomuto vynikajícímu zařízení. Jerry Coyne se svou knihou Why Evolution is True se u mě dostal na první místo popularizačních prací o evoluci a evoluční biologii před Dawkinsovu The Greatest Show on Earth a Jak se dělá evoluce od Jana Zrzavého, Davida Storcha a Stanislava Mihulky. The Moral Landscape mi pomohla přiblížit se k pochopení naturalizaci etiky a od jejího přečtení si dovoluji sám sebe považovat za jejího zastánce (a Harrisova fanouška). Na Hitchovo doporučení jsem se ponořil do výborné historické práce o vývoji křeštanství od Diarmaida MacCullocha Christianity: The First Three Thousand Years a opět jsem se velmi dobře bavil a rozšířil své znalosti.


Pracně získávaný titul Sex and Death napsaný Kimem Sterelnym a Paule E. Griffithse (díky, Zuzko) jako úvod do filosofie biologie mi společně s titulem Alexe Rosenberga a Daniela W. McShea Philosophy of Biology: A Contemporary Introduction pomohly se postupně zorientovat v tomto oboru, který jako jeden z mála filosofických oborů má opravdu budoucnost. Díky nabádání z okolí jsem se zpět vrátil k Mattu Ridleymu, abych (tentokráte opravdu pečlivě) pročetl Původ ctnosti a Červenou královnu, díky Filipovi Tvrdému mám možnost se těšit na Ridleyho poslední kus The Rational Optimist. Díky Moice Ivě Jarolímové si konečně! přečtu Evoluční psychologii člověka, která jde na věc přímo a jasně:


"Evoluce není teorie, ale fakt - to je první věc, kterou je třeba jasně říci."


Přidávám ji tak k Dunbarově, Barrettově a Lycettově (stejné složení jako v případě předchozího titulu) Evolutionary Psychology: A Beginner's Guide a Bussově Evoluci touhy (až na tu redakční práci!), kterou mě obdarovali/y moji kolegové a kolegyně ze SŠ DVS v Mostě.
Honza Wild mi přiblížil Richarda Feynmana (jeho přednášky zdolat mi bude opravdu trvat) a byl milým diskutérem o Hawkingově The Grand Design. Od začátku školního roku jsem díky pracovním povinnostem čtení šidil a nemohl jsem se tolik věnovat věcem, které mě buď zajímají profesně nebo z čiré zvídavosti a touhy po poznání. Proto mě Koukolíkova Mocenská posedlost a Ryba v nás od Neila Shubina příjemně potěšily, protože jsem se přesvědčil, že jsem nezvolil špatně a nejednalo se o ztrátu času.


K pověstným Čtyřem jezdům z apokalypsy jsem letos přidal i Victora J. Stengera (že by "Jan" věstící apokalypsu náboženství?) a to na zakládě jeho knihy God: The Failed Hypothesis, v níž se opravdu s hypotézou boží existence nemaže. Servítky si nebere ani v The New Atheism, což je titul, který mi dobře posloužil při přednášce o novém ateismu uspořádáné v závěru roku na půdě naší střední školy.
Rovněž jsem využil populárním Hitchem sestavenou knihu The Portable Atheist, v níž mě jakožto majitele kocoura Pedra nejvíce pobavila hláška:


"If we stay with animal analogies for a moment, owners of dogs will have noticed that, if you provide them with food and water and shelter and affection, they will think you are god. Whereas owners of cats are compelled to realize that, if you provide them with food and water and shelter and affection, they draw the conclusion that they are god. [...] Religion, then, partakes of equal elements of the canine and the feline."

Christopher Hitchens, The Portable Atheist (Da Capo Press 2007)



Protože je předmětem mého zájmu (a diplomové práce) i nadále dílo Michela Foucaulta, velice mě potěšilo vydání českého překladu Naissance de la clinique a úvodu do jeho myšlení z pera Huberta Dreyfuse a Paula Rabinowa Michel Foucault: za hranicemi strukturalismu a hermeneutiky (více zde). Jelikož mi závěr roku opravdu přál, dostal jsem se i k anglickému překladu Introduction à l'Anthropologie de Kant, k Pradově sborníku Foucault´s Legacy a k poněkud slabšímu, ale přesto kvalitnímu dílu J. T. Nealona Foucault Beyond Foucault: Power and Its Intensifications Since 1984.
Zklamalo mě 9. číslo online občasníku Foucault studies, dojem však napravilo číslo jubilejní a to především díky Alainu Beaulieuovi a jeho výbornému přehledovému článku o Foucaultově archivu v Berkeley, Bussoliniho článku What is a Dispositive? a celkovému vyznění čísla, které ukazuje, jak G. Agamben víceméně parazituje na Foucaultových myšlenkách (a na díle H. Arendt) a ničím smysluplným a hodným větší pozornosti nepřispívá.

Závěrem sám sobě uštědřím štulec, jelikož se nemohu nezmínit o svém obratu či spíše odvrácení se od mých dřívějších aktivit stran filosofie a sebekriticky konstatovat, že k odvrácení došlo, jsem tomu neskutečně rád, ale vše jde velice pomalu a zmiňovaná pachuť ve mně stále zůstává. Kritika je stále na místě, přesto jsem sám sebe překvapil - poprvé jsem ve svých pracech (více) citoval W. V. O. Quina (ještě před rokem by mě to ani nenapadlo) a především jeho myšlenkám postupně přicházím na chuť a připadají mi tak průzračné. S tím roste i přesvědčení, že naturalizovaná epistemologie a etika, zabývání se evolucí a tématy filosofie biologie má smysl a když už nic, tak dílčí poznatky mohu uplatnit i při výuce na střední škole - např. tématická hodina "vězňovo dilema" nebo rozbory Bible a Koránu z pozice ateismu měly poměrně bouřlivý, pozitivní ohlas.


Knihám jsem se věnoval daleko více než hudbě nebo filmové produkci. Boardwalk Empire je výjimkou, Inception jsem zvládl na Floře v multikině a byl jsem tomu rád, protože se jedná o super záležitost. U Machete jsem se soustředil na OST a relaxoval - stejně jako u Mafie II, jejíž soundtrack je opravdu parádní, ale herní doba krutě nízká. Koncert Parov Stelar mě rozbil a  vepřík Axl Rose přišel skoro o tři hodiny později!; oba koncerty mě však nadchly. V prvním případě se o to zasloužil především Max the Sax, ve druhém pak (kromě repertoáru, Axlovi to pořád zpívá) Dj Ashba, který dal vzpomenout na nesmrtelného Slashe především u válů jako Welcome to the Jungle nebo You´re Crazy.