neděle 19. září 2010

Uštědřit lekci z genetiky

V roce 1997 se vítězem Man Booker Prize stala kniha indické autorky Arundhati Roy Bůh maličkostí (The God of Small Things). Do užšího výběru (nejlepších deset) se před 13 lety dostal i román Simona Mawera Mendelův trpaslík (Mendel´s Dwarf). Po Skleněném pokoji a Jidášově evangeliu se jedná o celkově třetí dílo britského spisovatele, které bylo přeloženo do češtiny.

Svou koncepcí mi kniha nejvíce připomínala Nesmrtelnost, i když tématicky je samozřejmě na míle vzdálená, protože zatímco Kundera se pohybuje (při nejlepším) v oblasti metafyziky, Mawer se svými postavy krouží kolem, ano, proč to neříct, kolem biologie. A to biologie v jakékoliv podobě. Dávkuje přitom svižné lekce z biologie, genetiky a okrajově i evoluční teorie. Všímá si současných bioetických výzev moderní genetiky a dělá z neznalého čtenáře či čtenářky solné sloupy (ano, ze mě taky, pročež jsem musel sáhnout po Futuyamovi a Nečasovi.) Eric Lambert je oním trpaslíkem, jehož ke Gregoru Mendelovi váže dvoušroubovice DNA - doslovně i metaforicky. V prvním případě je to velmi vzdálené příbuzenství, ve druhém pak profesionální zájem o genetiku, strukturu DNA a "breeding" problematiku.

Nebudu zastírat, v poslední době jsem tak rychle přečetl snad jen Zlomek celku a Bílou pevnost. První díky neskutečné čtivosti, sžíravému humoru a maximálně aktuálním tématům, druhý díky krátkosti a obeznámenosti s Pamukovým (do češtiny přeloženým) dílem. Mawer si mě získal a strávil jsem u něj dva velice příjemné večery. A to se vlastně ani nemusel moc snažit. Stačílo namíchat koktejl z narážek na současnou problematiku či osobnosti, hlavní postavě propůjčit nezdolný cynismus a věnovat se trochu (poněkud didakticky) Darwinovi (skrze Mendela a vice versa). Tak například narážka na společné vzdělání (Mawer vystudoval zoologii a většinu života působil jako učitel biologie) s Richardem "Pročbůhtéměřjistěneexistuje", kdy v hodinách biologie na gymnáziu vyučující marně zkoušel udržet pozornost v klučičí třídě, vypadá takto:

Přestaň vyrušovat, Dawkinsi! V jednom kuse mluvíš, a přitom nemáš v hlavě nic, co by stálo za řeč. (s. 23) (Není bez zajímavosti, že v recenzi Ondřeje Nezbedy z posledního Respektu zůstala tato narážka bez povšimnutí a samotný název recenze svědčí o nepochopení výsměchu - Mendelově, Darwinově i Mawerově - vůči všem obratům, zdůvodněním nebo proslovům používajícím slovo "bůh" a to v jakékoliv souvislosti)

K oblíbeným Mawerovým nástrojům patří také utahování si z historických (často bolestných) paradoxů. Tak, když třeba komentuje Galtonův a Darwinův příbuzenský vztah, a jejich odlišné přístupy ke genetice/eugenice, nezapomene zmínit, že:

také v Cambridgi byla katedra eugeniky, ale tam měli aspoň tolik slušnosti, že v roce 1943, když tam Fischer přešel, změnili její název na katedru genetiky. V té době už totiž začal být puch přicházející z kontinentální Evropy nesnesitelný. V Londýně ale zřejmě neměli tak citlivé nos: v názvu Galtonovy katedry vystřídala genetika eugeniku až v roce 1961. (s. 215)

Pasáží hodných citování by bylo mnohem více. Mawer skvěle kombinuje fikci s aktualitami (genetika, bioetika, zneužitelnost aplikovaného výzkumu, nesmyslnost odvolávání se boha apod.), přičemž ukazuje, že i ty nejsložitější situace a problémy jsou v zásadě banální, protože mají prostá (rozuměj vědecká) vysvětlení. Vlastně lze osudy hlavních postav vysvětlit a číst prizmatem evoluční psychologie. Při bližší znalosti evoluční psychologie má pak čtení této knihy jednu (nevýhodu) - vyústění příběhu budete tušit nejpozději třetinu před koncem. Vše ostatní je v plusu, a to včetně podání některých klíčových otázek biologie a evoluce v podobě belles-lettres.

Info: Simon Mawer, Mendelův trpaslík, trans. Lukáš Novák (Zlín: Kniha Zlín, 2010)


EDIT: Jedna z narážek ze střední školy se také týká Steva E. Jonese, fyzika, který se nechvalně proslavil komentáři o 11. září 2001.

EDIT 2: Podle předlohy se chystá filmové zpracování.