sobota 2. října 2010

3x Foucault


Michel Foucault se vysloveně vyžíval v práci v archívech. Při čtení Dějin šílenství nebo Péče o sebe jsem si vždy místy představoval, jak v době, kdy tato díla připravoval, sepisoval si poznámky a vyhledával další a další zdroje, procházel mezi tlustospisy obtěžkanými policemi a zaprášenými regály jednotlivých knihoven a nacházel nové a nové podklady pro své knihy. Při doplňování bibliografických údajů textů vztahujících se k analytické filosofii do prostředí programu Zotero (skupina Massive Error založená Filipem Tvrdým), si tak trochu hraji na "archiváře" a začínám chápat, že Foucaultovi jenom potěchu samotnou mohlo už způsobovat vyhledávání a objevování zapadlých textů.
Vzhledem k tomu, že paralelně s některými dalšími věcmi, jimž se snažím věnovat, průběžně vyhledávám i dílčí zasuté texty, které byly o Foucaultovi a jeho dílech publikovány v češtině, jsem byl poměrně mile překvapen, když jsem během listování v 5. číslem Filosofického časopisu z roku 1990 narazil na recenzi Jiřího Pechara o Foucaultově Surveiller et punir. Jedná se o text Kniha o zrodu vězení a přesto, že tento Pecharův příspěvek není recenzí v pravém slova smyslu, ale spíše jistým druhem resumée, zaujaly mě na něm především dvě skutečnosti. Zaprvé už samotný překlad názvu díla zní Střežit a trestat, což je oproti Pelikánovu Dohlížet a trestat poměrně znatelný posun. Zatímco překlad francouzského "surveiller" jakožto "dohlížet" více odpovídá Foucaultově výkladu, jelikož smyslem dohlížení ve vězení a obdobně vytvářených institucí je (sebe)kontrola odehrávajících se činností, "střežit" se spíše blíží pozorování - tedy takovému výkonu, kdy něčemu věnujeme pozornost ale bez (alespoň prozatímního) zasahování. Při dohlížení dochází ke hlídání, tj. kontrole nějakého stavu, jeho průběhu a změnám. Pokud dojde k nežádoucí změně, nastává prostor pro možnou intervenci. Zdá se to banálním, ale při zevrubnější znalosti Foucaultovy knihy, soudím, vyvstane nastíněný rozdíl poměrně plasticky. Je ale pravdou, že surveiller se rozpíná od dohlížet, přes kontrolovat až po řízení a ovládání. Pak se ale domnívám, že Pelikánova volba padnuvší na dohlížet je mnohem vhodnější, protože toto slovo dokáže lépe vystihnout korpus činností, kterými lze jeho použitím pokrýt - dohlížet na děti, na výrobu ale i třeba na kraje a obce z pozice NKÚ. Při střežení více klademe důraz na zásahy z vnějšku a spíše chráníme proces či konkrétní subjekty a objekty. Pecharův návrh překladu pro potřeby recenze se naštěstí neujal - rozdíl mezi "střežit" a "dohlížet" není totiž zase tak malý.
Zadruhé je Pecharova recenze uvedena poznámkou, v níž redakce Filosofického časopisu "doufá, že se bude moci k Foucaultovu dílu postupně vracet", což je přání, k jehož jistému naplnění došlo tento čtvrtek (viz dále).

Další zpráva se vztahuje na nové číslo Foucault-Studies, což je on-line občasník věnující se dílu Michela Foucaulta s výrazně kvalitativně sestupnou tendencí, kterou lze vnímat od čísla 6 - Neoliberal Governmentality. Současné číslo je netematické a po hříchu nejcennějším zdrojem informací jsou recenze vybraných knih vztahujících se k Foucaultovým spisům a myšlenkám. Nejlépe z tohoto čísla dle mého názoru vycházejí recenze Veynovy knihy Foucault: Sa pensée, sa personne od Alan Milchmana. Paul Veyne je historik a byl Foucaultovi dlouholetým přítelem a důvěrníkem. Jedním z jeho nejznamějších textů vztahujících se Foucaultovu chápání historie je "Foucault revolucionizuje historii", v němž nepřímo popisuje a vysvětluje skloubení archeologie a genealogie v díle Michela Foucaulta. Veyne měl zásadní vliv na Foucaultovo nahlížení řecké a římské antiky, proto jeho knihu lze považovat za zasvěcený komentář Foucaultova pozdního období. Veynova kniha by podle neoficiálních, mně dostupných informací, měla vyjít příští rok česky.

Druhou recenzí stojící za pozornost je zhodnocení titulu Foucault´s Legacy, jejímž editorem je C. G. Prado - autor jednoho z nejlepších kritických úvodů do Foucaultova myšlení Starting with Foucault: An Introduction to Geneaology. Tím druhým je samozřejmě Michel Foucault: Beyond Structuralism and Hermeneutics od Huberta Dreyfuse a Paula Rabinowa. Ve Foucault´s Legacy se podařilo shromáždit eseje mapující průběh Foucaultovy dráhy a to včetně závěrečné fáze "péče o sebe":

"Bernauer maps the trajectory of Foucault’s lecture career at the Collège de France by looking at how his public research project was integrated into his own ethical-aesthetic project of rapport à soi. What Bernauer finds so fascinating is how Foucault’s relationship to himself develops and transforms through his years of public teaching. Whereas with the inaugural lecture of 1970 we see Foucault clearly express the desire for anonymity—‚I would really like to have slipped imperceptibly into this lecture<‛—the final lectures of 1984 deal with the topic of ‚parrhesia,‛ of open and frank speech in the context of the self’s relationship to the self. Bernauer thus poses the question, ‚Is the distance between this self-obliteration and his later care of the self to be accounted for in the transformation of an isolated writer that was effected by his years of public teaching?‛ (146) What Bernauer wants to assay, therefore, is to what extent Foucault’s ‚private project‛ might be considered as having ‚public significance.‛"

Prada považuji společně s Johnem Protevim a Brentem Pickettem za nejlepší komentátory  Foucaultova díla v současnosti, pročež o to více stojím si Foucault´s Legacy přečíst, její cena je však outrageous: 130 $ za necelých 200 stran...

Na počátku tohoto příspěvku zmiňovaného Čestmíra Pelikána se bude týkat i třetí info o Michelu Foucaultovi, protože nakladatelství Pavel Mervart ve čtvrtek vydalo překlad Zrození kliniky (juch!). Nemohu tak jinak než předpokládat, že překladu tohoto díla se ujal právě Čestmír Pelikán (u Pavla Mervarta přeložil Veynovu knihu Jak se píšou dějiny), který je pro mě suveréně nejlepším překladatelem Foucaultových spisů, s Josefem Fulkou a Věrou Dvořákovou na druhém místě...a Petrem Horákem a Janem Rubášem na jednoznačném chvostu.
Michel Foucault si tak drží pozici nejpřekládanějšího francouzského filosofa v českém prostředí; počítejte se mnou, děti:

Psychologie a duševní nemoc, trans. Věra Dvořáková, Richard Vyhlídal (Praha - Liberec: Dauphin 1997)
Sen a obraznost, trans. Jan Sokol (Liberec: Dauphin 1995)
Dějiny šílenství. Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby (výběr), trans. Věra Dvořáková (Praha: NLN 1993)
Raymond Roussel, trans. Josef Fulka (Praha: Herrmann & synové 2006)
Zrození kliniky, trans. Čestmír Pelikán (Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010)
Slova a věci, trans. Jan Rubáš (Brno: Computer Press 2007)
Archeologie vědění, trans. Čestmír Pelikán (Praha: Herrmann & synové 2002)
Diskurs, autor, genealogie: tři studie, trans. Petr Horák ( Praha: Svoboda 1994)
Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení, trans. Čestmír Pelikán (Praha - Liberec: Dauphin 2000)
Je třeba bránit společnost: kurz na College de France (1975 - 1976), trans. Petr Horák (Praha: Filosofia 2004)
Dějiny sexuality I - Vůle k vědění, trans. Čestmír Pelikán (Praha: Herrmann & synové 1999)
Zrození biopolitiky: kurz na College de France (1978-1979), trans. Petr Horák (Brno: CDK 2009)
Dějiny sexuality II - Užívání slastí, trans. Karel Thein, Natálie Darnadyová a Josef Fulka (Praha: Herrmann & synové 2003)
Dějiny sexuality III - Péče o sebe, trans. Miroslav Petříček, Ladislav Šerý a Josef Fulka (Praha: Herrmann & synové 2003)
Myšlení vnějšku, trans. Čestmír Pelikán et al. (Praha: Herrmann & synové 1996)
/řazeno dle původních dat vydání/

Pokud pominu skutečnost, že Dějiny šílenství jsou vlastně přibližně polovinou původního textu Histoire de la folie, a že Slova a věci i Zrození biopoliky jsou opravdu prasácké překlady, máme k tomuto čtvrtku v češtině dostupné všechny Foucaultovy vydané knihy kromě přednášek.

Přes možné výhrady k jeho některým myšlenkám považuji Foucaultovo prvenství v ČR za jednoznačné vítězství - jedná se totiž určitě o nejlepší volbu oproti Sartrovi, Deleuzovi, Kristevě nebo Derridovi, vůči Derridovi především.

EDIT: Zapomněl jsem zmínit Foucaultovu komplementární disertační práci - překlad a komentář ke Kantově Anthropologie in pragmatischer Hinsicht. Foucaultův komentář nebyl až do nedávné doby nikdy publikován. Takže ve skutečnosti nám jeden překlad chybí, to se ale týká i Kantova spisu.