úterý 14. září 2010

Osel ve škole



Jednu z nejhorších zkušeností, kterou za poslední roky mám, je poznání, že jsem se dlouhodobě věnoval nečemu, co nemá valný význam a je v posledku prakticky nepoužitelné. Pro člověka snažícího se studovat filosofii, při které (moje představa) je klíčová kritická práce s texty a polemika s myšlenkami jednotlivých autorů a autorek, je to obvzláště tristní. Tristní je zjištění, že veškeré úsilí a kvanta zdolaných textů, absolvovaných kurzů a naťukané strohy stránek přinesly jedno jediné - rozčarování, vystřízlivění a zklamání (jedno, v jakém pořadí).

Zjištění, že jsem roky četl a pokoušel se studovat něco, co nemůže dojít užitku, co je skutečným filosofům a vědcům jen pro smích, a čemu jsem několik let téměř bezmezně věřil, je opravdu "Waterloo". Filosofie není a nemůže být vědou, Sein und Zeit je největší dílo filosofie 20. století a postmoderna tradiční přístupy valcuje. Takhle vypadala atmosféra na fakultě politologie a filosofie UJEPu první tři roky mého studia filosofie. Další dva na katedře filozofie v Olomouci přinesly postupný, ale o to citelnější (a bolestivější) zlom a já postupně prošel stádii podezřívání, uvědomování, odmítání a pak zběsilého zoufání si (nadávání si taky). Ani nevím, jestli je horší zjištění samotné nebo spíše přiznání si takového stavu, stavu, ve kterém jsem byl nucen vše doposud vykonané zrevidovat s mikrovyužitelností zbytků. Dlouho jsem se s tím srovnával a zřejmě ve mně ta pachuť zůstane ještě nějakou dobu.

Všechno tohle utvrzovalo moje mrzké sebehodnocení: na filosofii nemáš, celou dobu si žil v bludu, nejlepší služba, co pro filosofii můžeš udělat je, že ji přestaneš studovat a necháš ji ostatním, nic si nenalhávej, to, co jsi celou dobu dělal, nebyla filosofie apod. Tedy všechno špatně? Nemám to správné filosofické myšlení nebo spíš filosofii vnímám jinak než bych měl? Málo jsem kladl otázky, nedostatečně jsem se filosofii věnoval nebo jsem prostě nepotkal ty správné vyučující?

Nechci už se ale zamotávat do otázek "čí, je to chyba?", "četl jsem málo?", "jak jsem mohl ale vědět, že..." apod. Není to ničí vina a zkrátka se stalo, náhoda. Kdybych studoval jinde, třeba bych měl dnes mnohem blíže ke Quinovi nebo Soberovi a Deleuze s Barthesem by ve mně vyvolávali záchvaty smíchu, popř. slzičku lítosti. Nevím, co bych tehdy udělal, jak bych se zachoval, kdybych měl srovnání a moje vysokoškolské vzdělání stran filosofie formovali jiní. Vím ale co bych udělal mít nynější zkušenosti. Nebyl bych mimo z hlášek "kafe kafuje" a "idea popelníku je...", protože by ve mně nevyvolávaly nevolnost, nýbrž významné zdvihnutí obočí, jak to umí jenom Sam Harris. (0:53 - 0:59). Vyprávění o papučích Jana Patočky by mě zcela jistě přinutilo opustit přednáškovou místnost a při adoraci Heideggera bych byl nucen se dotázat, zda přednášející svůj výklad myslí opravdu vážně, popř., zda si je jist svým duševním zdravím.

Zřejmě náhoda ale způsobila, že jsem dostal možnost s tím vším něco udělat. I když byla, a tuším, že ještě bude, celá řada (podstatná řada) věcí, ve kterých se s ním neshodnu, měl autor tohoto blogu a zároveň můj vyučující, zásadní vliv na můj obrat či spíše posun v oblasti filosofie a myšlení vůbec. Už proto, že v celé řadě případů, a prakticky od začátku našeho setkávání, měl se mnou výsostnou trpělivost a to včetně těch situací, kdy k tomu nemusel mít sebemenší důvod. Už proto chci nejen poděkovat, ale také se omluvit.

I když si svůj doposud hlavní zájem, tj. dílo Michela Foucaulta, nechci nechat vzít, těžiště se pokusím dostat do naprosto jiných oblastí. Darwinismus, filosofie biologie a dějiny biologie jakožto vědy. A ten zbytek? Možná pro zábavu nebo z nostalgie, ale váhu tomu již nemohu přikládat. Ne, pokud bych se neměl stydět, podobně, jako jsem se styděl naposledy při projevu našeho takyliberála.