neděle 11. září 2011

Madison´s Legacy

The right of the people to be secure in their persons, houses, papers, and effects, against unreasonable searches and seizures, shall not be violated, and no Warrants shall issue, but upon probable cause, supported by Oath or affirmation, and particularly describing the place to be searched, and the persons or things to be seized.
Dlouho jsem váhal, zda se k dnešnímu významnému, byť velice smutnému výročí vyjádřit konkrétním příspěvkem. Nejsem zcela určitě jediným, koho se události z před deseti lety zásadním způsobem dotkly, ba přímo změnily jeho náhled a postoj k celé řadě skutečností. Nejsilněji mi ale rezonují pocity, pocity zmaru, zmatku, hořkosti, neschopnosti onu hrůzu momentálně pochopit, šílenství a chuť fosfatidylcholinu v mých ústech. Pocity, které mi vždy naženou husí kůži, pokud někdo zpochybní všechny ty zmařené životy, přičte útoky vládnímu spiknutí nebo prohlašuje, že Usáma bin Ládin je (byl?) mýtická postava. Často jsou zmíněné pocity provázeny maximálním znechucením a opovržením nad těmi, kteří podobnými prohlášeními fatálně znehodnocují všechny dosavadní oběti na lidských životech "války proti terorismu" a činí ze sebe dobrovolně ostudné zástupce lidského rodu.

Téměř po celé dvacáté století se politické reprezentace Spojených států amerických "nemohly rozhodnout", jestli budou spíše zastávat stanovisko formulované Theodorem Rooseveltem a celou svou agendu budou soustředit na zlepšování a zvyšování úrovně demokracie ve vlastní zemi (a nezasahovat do vývoje na ostatních kontinentech) nebo zda se přikloní k spíše idealistickým vizím Woodrowa Wilsona o "USA jakožto planoucí pochodni demokracie", která svou politikou a úrovní liberální společnosti bude příkladem pro zbytek světa a povede jej k rozšiřování demokracie v co největším počtu států.

Když se v roce 1815 Spojené státy americké zotavovaly z války s Velkou Británií, požádal tehdejší prezident James Madison o svolení vypořádat se s Alžirem, resp. tamním vládcem Omarem Pašou, tak, aby stále více než mladý demokratický stát dal jasně najevo, že se nenechá vydírat, zastrašovat a jakékoliv prohřešky bude práva náležitě trestat. Při této příležitosti prohlásil:

It is a settled policy of America, that as peace is better than war, war is better than tribute. The United States, while they wish for war with no nation, will buy peace with none.
 Ať už si o administrativě Bushe jr. myslíme cokoliv, jedno jí nelze s jistotou upřít - pokračovala ve výzvě započaté právě Madisonem. Všichni my, kterým záleží na základních lidských právech a svobodách, demokracii a liberální společnosti, se musíme cítit dlužní Spojeným státům za to, že jak v době působení prezidenta Madisona, tak ani o necelých dvě stě let později, se nejlepší demokracie na světě nezřekla zodpovědnosti za to, k čemu se nejpozději vyhlášením Čtvrtého dodatku Listiny práv zavázala.

2 komentáře:

  1. Necítím se být dlužníkem USA kvůli válce proti terorismu (ačkoliv jsem jí více méně pozitivně nakloněn), ale rozhodně se cítím být dlužníkem kvůli 2. Světové a nakonec i kvůli válce Studené.

    OdpovědětVymazat
  2. 2 Daniel Macháček: No, to rozpětí, které jsem naznačil, pro mě osobně pokrývá mimo jiné také události obou světových válek, stejně tak období bipolárního rozdělení světa; stran "války s terorismem" a zkušenosti s Madridem, Londýnem nebo třeba vraždou Thea Van Gogha se domnívám, že je to zřejmě nekonečný, ale tolik potřebný boj s terorismem, jenž má prakticky vždy náboženské pozadí a pokud by USA jasně nedeklarovaly (a následně nezačaly konat), zbytek světa by zřejmě jen nevěřícně, zmateně a především zaskočeně přihlížel, viz např. While Europe Slept od Bruce Bawera. Každopádně děkuji za komentář.

    OdpovědětVymazat