čtvrtek 22. září 2011

There is more than one way to skin the bipedal cat

Ann Gibbonsová je autorkou parádní knížky První lidé: Závody v hledání nejstaršího předka a přinejmenším poloamatérskou paleontoložkou. Přiznám se, že před přečtením této knížky jsem měl pořádné mezery - co mezery - pořádné díry v chronologii dílčích nálezů nejstarších hominidů a proto mi její kniha přišla více než vhod, přičemž v ní poměrně pravidelně listuji a připomínám si základní skutečnosti. Rovněž jsem mnohem pozornější a podezřívavější (i díky Switekově Written in Stone), když se objeví senzační sdělení o (dalším, ehm) "chybějícím článku mezi člověkem a opicí".

Ann Gibbonsová pravidelně píše pro časopis Science články vztahující se k evoluci člověka (především z oblasti antropologie a paleoantropologie) a číslo z 9. září nebylo výjimkou, Gibbonsová zde publikovala článek Skeletons Present an Exquisite Paleo-Puzzle. Kromě příspěvku Ann Gibbonsové se téma "rozlezlo" ještě na dalších dvaceti stranách zevrubného rozboru (s. 1402 - 1422), který je spíše pro fajnšmekry, nadšence a paleontology-nerdy.

Už obálka zmíněného čísla naznačuje, že tématicky je toto vydání vystavěno na dostupných informacích o zhruba tři roky starém objevu nového druhu Australopithecus sediba, jak své nálezy z jeskyně Malapa blízko města Muldersdrift (a nálezy svého syn Matthewa, který byl vlastně prvním nálezcem v dané oblasti) pojmenoval Lee Berger z Univerzity Witwatersrand v Johanesburgu. Celkem Bergerem vedený mezinárodní tým od roku 2008 nalezl náramně dobře zachované pozůstatky neúplných koster dvou zástupců tohoto druhu: chlapce ve věku mezi 12 - 13 lety a o něco starší ženy. Datace spadá zhruba do období 2 miliony let před naším letopočtem a podle předběžných náznaků by se tak A. sediba "vešel" mezi populární Lucy (Australopithecus afarensis) a první zástupce rodu Homo (habilis). Nelze ještě plně posoudit význam a dopad celého nálezu, ale již teď je známo několik faktů, s nimiž budou odborníci v následujících měsících a letech pracovat, předkládat možná vysvětlení a teoreticky i zasáhnout do genealogie...

Předně: A. sediba představuje pozoruhodný mix mezi lidoopem a člověkem. Na jedné straně jsou přítomny drobný mozek (cca 420 cm³), dlouhé paže, tělo/trup o velikosti šimpanze a úzké porodní cesty. Na straně je druhé jsou zde poměrně krátké prsty, dlouhý palec naznačující možnost jemného uchopování a díky rekonstrukci prostřednictvím počítačového modelu také odlišná reorganizace mozku naznačující dle Bergera zjednodušeně, že A. sediba vykazuje znaky modernějšího uspořádání mozku. Neuropaleontolog Ralph Holloway se domnívá, že by toto modernější uspořádání mohlo nabízet alternativní vysvětlení "nutnosti" přeuspořádat mozek. Místo zvětšujícího se objemu by tak důvod mohl spočívat...no ano, v přirozeném výběru, který v minulosti upřednostnil a posiloval ty části mozku, které zodpovídaly za schopnost používat nástroje, stejně tak za řeč nebo vyhodnocování chování, tj. přesně ty schopnosti, které jsou spojeny s čelním lalokem mozku. A právě ten je u A. sediba dle Bergera znatelně "vyrýsován".
Dále se nabízí: délka prstů, palce a jeho postavení odpovídající schopnosti jemného úchopu zpravidla spojovaného až s rodem Homo. A sediba však tyto znaky vykazuje a zřejmě tak byl tento druh zmíněnou schopností vybaven. Toto shledání však není zase tak jednoznačné, jak tvrdí William Jungers ze Stony University v New Yorku, dle něhož je dochovaná dlaň blíže zástupcům rodu Australopithecus, o čemž ostatně vypovídá i pánev A. sediba, která má poměrně úzké porodní cesty. S pánví však je z druhé strany potíž v tom, že její zahnutí je spíše esovité, bližší rodu Homo než u zmíněné Lucy.

Průběžné závěry jsou asi takové, že jednak bude potřeba srovnání nálezů s více pozůstatky zástupců rodu Australopithecus, ale dle všeho se zahnutí pánve ukazuje být důsledkem vzpřímené chůze spíše než zvětšování objemu mozku. Ten tlačil na zvětšování porodních cest, následně pak vedl k úpravě zahnutí pánve s důsledkem umožňujícím vzpřímenější chůzi. Carol Ward z Univerzity v Missouri však nevylučuje, že u rodu Homo by pánev nemohla být přizpůsobena z obou zmíněných důvodů - vzpřímené chůze a porodů. Další srovnávání by mělo ukázat, jak tomu bylo v případě A. sediba.

Ať už závěry dalších srovnání budou jakékoliv, shoda panuje zřejmě v tom, že rozdílných znaků mezi A. afarensis a A. sediba je tolik, že je druhého jmenovaného možné považovat za samostatný druh. A pokud se potvrdí předpoklad o sdílených znacích mezi A. sediba a Homo (habilis), bude uznání prvně jmenovaného jakožto samostatného druhu a nově doplněného "chybějícího článku" dovršeno. Každopádně dle vyjádření všech zasvěcených odborníků tento nález dokazuje, že k adaptaci v podobě vzpřímené chůze mohla velice dobře vést více než jedna cesta a to je (další z nepřeberného množství) zjištění, která stačí k tomu považovat evoluci za největší show na Zemi*.

Vzhledem k tomu, že mi rytmus braní antibiotik poměrně rozhodil spánkový režim, přetáhl jsem psaní tohoto příspěvku přes půlnoc a mohu se do peřin uložit s konstatováním, že Seifertův doodle k jeho dnešnímu výročí je pěkný, milý, barevný, ale mohl být klidně promyšlenější.




* V originále Dawkinsovo The Greatest Show on Earth je do češtiny přeloženo jako Největší show pod Sluncem. Zřejmě jsem špatně četl a ještě mizerněji hledal, ale důvod pro tento způsob překladu jsem v knize nenašel.

Pozn. : Ke konci roku 2012 předpokládá Ron Clarke rovněž z  z Univerzity Witwatersrand v Johanesburgu publikovat poznatky stran svého nálezu pojmenovaného jako Little Foot. Kosterní nálezy z jeskyní v Sterkfontein nacházejících se asi 15 km od Bergerova naleziště byly poprvé popsány roku 1995 a referováno o nich podrobněji o čtyři roky později. Clarke se domnívá, že jeho Little Foot je novým druhem mezi Lucy a druhem Australopithecus africanus.