sobota 1. března 2014

From Russia with Love, Part II

Naposledy jsem se zde pokusil shrnout, v jakém stavu se nachází současné Rusko optikou Edwarda Lucase a několika neúprosných dat vypovídajících o stavu této země se silně autoritářským režimem pod správou Vladimír Putina. Měl jsem v plánu pokračovat a detailněji se zaměřit na povahu současného ruského režimu, ale vývoj na Ukrajině a především klíčové zlomy v revoluci, která zde probíhá, mne přiměly změnit svůj původní záměr. Pořád ale půjde do značné míry právě o Rusko. 

Timothy Snyder v roce 2010 napsal:
Yet 1933 was also a year of hunger in the Soviet cities, especially in Soviet Ukraine. In Ukraine’s cities—Kharkiv, Kiev, Stalino, Dnipropetrovsk—hundreds of thousands of people waited each day for a simple loaf of bread. In Kharkiv, the republic’s capital, Jones saw a new sort of misery. People appeared at two o’clock in the morning to queue in front of shops that did not open until seven. On an average day forty thousand people would wait for bread. Those in line were so desperate to keep their places that they would cling to the belts of those immediately in front of them. Some were so weak from hunger that they could not stand without the ballast of strangers. The waiting lasted all day, and sometimes for two. (Snyder, Bloodlands: 2010, pp. 75-76)
Nabízí se dodat, že hladomor na Ukrajině v letech 1932-33 je "jen" jednou z historických událostí, které zásadním způsobem formovaly vnější i vnitřní vnímání Ukrajiny, jejího národnostního, politického i geopolitického postavení v rámci Evropy a dodnes představuje pro Ukrajinu bolestné memento. V roce 2012 si Ukrajina připomínala osmdesáté výročí SSSR řízeného hladomoru, který se bez jakýchkoliv kliček jednal čisté genocidě. Je přiznačné, že devadesáté výročí vzniku SSSR se na Ukrajině neslavilo. Historik a politický komentátor Timothy Snyder je pro mě dlouhodobě takovým Normanem Daviesem Pobaltí. Zatímco Davies mi k srdci přilnul během studií v Polsku, Snyder si mě získal svým opusem Bloodlands (česky zde), od jejichž přečtení jsem začal pravidelně sledovat jeho příspěvky a komentáře. Citovat ze zmíněné knihy však nebylo samoúčelné, protože řízený hladomor - genocida na Ukrajině hodně vypovídá o vztahu Ruska (resp. tehdejšího SSSR) k Ukrajině jako přirozené sféře vlivu, která notně vypovídá o nárocích, které si současné Rusko směrem k Ukrajině snaží neustále prosazovat. Jak správně poznamenal Erik Tabery, měli bychom si více všímat rétoriky přicházející z Kremlu: zastrašování je jedna věc, ale mluvit o ochraně ruských občanů na Ukrajině, boji proti fašistům, ohrožení ruských zájmů na Ukrajině, Západu podněcujícím a živícím protesty apod. v zrcadle neustálého tlaku (a mrazu?!) přicházejícího z Rusa snícím o Euroasijské unii (či svazu), v němž hraje Ukrajina klíčovou roli, hodně vypovídá o tom, jak Rusko Ukrajinu vnímá. Poslední události na Krymu říkají zřejmě vše. Snyder to nedávno vyjádřil v rozhovoru pro týdeník Respekt:
Dnešní problém je v tom, že zatímco Ukrajinci jsou politický národ a vědí, kde jsou přirozené hranice jejich země, Rusové to o sobě nevědí. Putin se pokusil vybudovat ruskou identitu na ideji velmoci, tudíž na spojení Ruska a Ukrajiny. To je však problém, protože tato identita překračuje současné hranice Ruska. To je to, co míním tím, že Putin investoval příliš mnoho emocí do Ukrajiny. Jeho logika je tato: Pokud má být Rusko velmocí, musí se spojit s Ukrajinou, to znamená kontrolovat ji. Je to uzavřený bludný kruh. Podstatná je otázka tvorby ruského politického národa. ("Nejsme lepší než před sto lety, rozhovor s Timothy Snyderem", Respekt, nr. 6, 2014, pp. 45-46)
Stačí se trochu podívat na pochopitelnou záplavu příspěvků, které se v posledních týden živě věnovaly Rusku, Vladimíru Putinovi, Soči a Ukrajině (zde, zde, tady nebo tady a ještě zde), aby bylo možné udělat si alespoň základní představu na jedné straně o komplikovanosti probíhajících událostí, na druhé straně pak o přístupu Ruska a povaze jeho režimu. Bez Ukrajiny si může nechat Putin o Euroasijské unii jen zdát, zatímco s ní by mohl alespoň navenek prezentovat svůj plán i nadále. Plán, který staví na všech pilířích politické organizace, jejíž znaky pod prezidentem Janukovyčem vykazuje i současná Ukrajina: korupce, autoritativní řízení země, kolabující správa, spoléhání se na ozbrojené složky, vynucování poslušnosti a násilné potlačování demokratických projevů a smýšlení, kontrola médií, očerňování opozice ze všeho možného, co se zrovna hodí, zkratkovité myšlení typu Rusko porazilo Hitlera = Rusko představuje zemi, která patří mezi ty dobré a dokáže rozeznat, kdy se k moci opět chtějí dostat (neo)nacistické skupiny. Toto všechno a mnoho dalšího motivuje Putina a jeho kliku se zdánlivě přirozeně zajímat o to, co se děje ve sféře ruského vlivu, nicméně to je jeden veliký, škaredý omyl a to hned z několika důvodů. Ty se pokusím shrnout na základě myšlenek, které Timothy Snyder prezentoval v článku "Fašismus, Rusko a Ukrajina z aktuálního Respektu:
  1. Hitlera neporazilo vojsko ruské, nýbrž vojsko sovětské, v rámci něhož např. Osvětim osvobodil První ukrajinský front
  2. Putin je silně ovlivněn ruským politologem Alexandrem Duginem a jeho ideologií "eurasianismu", jehož klíčovou složkou je nacionální bolševismus - velmi třaskavá kombinace fašismu a stalinismu; jde v zásadě o nostalgickou snahu vzít si "to nejlepší" (tady by se hodily nějaké fakt speciální uvozovky) z výše uvedených a aplikovat je do hlavní linie ruské zahraniční i domácí politiky
  3. Ukrajina je minimálně ekonomicky a politicky svázaná s Evropskou unií a slibovaná vyjednávání o budoucím členství Ukrajiny v EU byla prostřednictvím potrubní politiky z Ruska prakticky torpédována
  4. S tím souvisí častý omyl, že EU měla v přístupových jednáních nabídnout Ukrajině v roce 2004 více, ale už se zapomíná na to, že zatímco EU podmínila finanční pomoc tolik nutnými reformami posilujícími demokratizaci státu, štěpení oligarchických struktur, transformaci do alespoň polo-prezidentského systému, Rusko finanční pomoc nabídlo bez těchto podmínek a odpověď na to, proč, je více než nasnadě
  5. Nemělo by se zapomínat, jak protesty v Kyjevě začaly, co je podnítilo a jaký byl vývoj před samotnými krvavými střety: protesty a demonstrace studentů vzhledem k porušení slibu podepsat klíčovou dohodu s EU a počátkem roku zametení s občanskou společností prostřednictvím, domnívám se, že neústavního, přijetí celé řady zákonů rušící řadu občanských práv a  svobod
  6. Dovolím si přidat ještě tři poznámky, o kterých Snyder v článku nepíše:


  • Fakt, že Rusko přispělo zásadně k porážce Německa během druhé světové války nezakládá do budoucna jakýkoliv nárok nebo privilegovaný přístup k pravdivému, objektivnímu traktování událostí na Ukrajině (nebo kdekoliv jinde) pro Moskvu, resp. pro Kreml; stejně jako nemůže zastírat masakry, který se tehdejší sovětská armáda dopouštěla (viz. Bloodlands)
  • Události na Ukrajině se překrývaly s manifestací moci putinovského Ruska během XXII. zimních olympijských her v Soči, což celé situaci vůbec nepřispělo, navíc jednání, které vedl (tehdejší) ukrajinský prezident Janukovyč s opozicí i zahraničními vyslanci, byla neustále přerušované telefonáty z Moskvy
  •  Pokud se podíváme na vývoj Ukrajiny od roku 2004 prostřednictvím mého oblíbeného The Transformation Atlasu, zjistíme, jak hodně se Ukrajina za poslední roky posunula směrem k silně defektní demokracii. Aktuálně je Ukrajina na 57. místě celkem, přitom deklinace mezi zmíněnými lety je zcela jasná.


  • Ačkoliv může vše působit tak, že postoj Evropské unie a jiných demokratických organizací či států lze vnímat neproblematicky, jsem momentálně přesvědčen, že bylo a je možné ve prospěch Ukrajiny a především jejího obyvatelstva udělat více a to především v oblasti soft power. Vše nasvědčuje tomu, že jedině velmi tvrdé finanční sankce vůči ruské elitě budou tím, co zabrání opakování ´68. Co se týká posledních událostí v oblasti Krymu, obávám se, že až nebezpečně připomínají rovněž Abcházii, Jižní Osetii nebo Čečensko a to především stran toho, jakým způsobem a jak rychle se Rusko rozhodlo (a mělo evidentně dlouhodobě naplánováno) zde vojensky intervenovat. A využití ozbrojených jednotek není jediným rozdílem při snaze intervenovat, které tvoří propastný rozdíl mezi demokratickými a nedemokratickými režimy a jejich přístupy k řešení geopolitických krizí. To mi připomíná, že bych se měl znovu projít pozoruhodnou studii Emila Souleimanova a Tomáše Hocha Role Ruska v konfliktech a oficiálních mírových procesech v Abcházii a Jižní Osetii v letech 1991 - 2008, abych si připomněl, jakých srdečných pozdravů z Ruska je možné se v budoucnu dočkat. Některé taktiky a postupy se zřejmě nemění. Bohužel.

    Ale abych skončil, stejně jako minule, o něco pozitivněji. Minule to byl Aršavin, dnes Pavel Bure.


    From Russia with Love.