Steven Pinker, o němž jsem tu před nedávnem psal, si svým článkem Science is not the Enemy of the Humanities pro online verzi časopisu New Republic "vykoledoval" celou řadu reakcí. Protože jich je skutečně hodně, linkuji některé z nich v závěru svého příspěvku.
Z mnoha ohledů se zdá, že Pinker navázal na C. P. Snowa a jeho slavnou přednášku "Two Cultures", resp. na "Science Wars" z 80. let 20. století. Po pročtení jak Pinkerova textu, tak celé řady reakcí jsem se původně chtěl vrhnout na poměrně jasnou obhajobu postojů, které Pinker ve svém článku prezentuje. Nicméně jsem usoudil, že obhajoba celkem není potřeba a pokud, tak ji Pinker jistě zvládne sám. Protože Steven Pinker na reakce ještě nijak neodpověděl, vystačím si zatím s mnohem povolanější a fundovanější osobou a sám se omezím jen na několik poznámek, které přiložím k tomu hlavnímu, co bych chtěl k Pinkerově textu odcitovat:
1)
"Despite their pretensions to equal standing, the humanities can’t compete with science when it comes to knowledge of reality, including human reality. There is only one kind of knowledge, one kind of understanding, and there is no such thing as wisdom. What looks like wisdom is either knowledge or good luck.
So, how should we treat the humanities?
To begin with, we can’t take their views of science seriously."
(Rosenberg, Alex. The Atheist´s Guide to Reality, p. 299)
2)
"On the way from Freud’s Vienna and Leavis’s Cambridge, the science of interpretation passed through semiotics, existentialism, phenomenology, hermeneutics, formalism, ethnomethodology, colonial and subaltern theory, structuralism, post-structuralism, historicism and new historicism, reader-response theory, and feminist and queer theory. What all these “-isms” and “-ologies” have in common is an often heavily disguised commitment to the Neolithic conspiracy theory of human behavior that managed to get us out of the Pleistocene and into the Holocene about 10,000 years ago. This hoary old theory, as we have seen, gives center stage to narratives, histories, plots, conspiracies, and other ways of stitching motives into stories. Narratives will always be with us. Derrida’s Narratology solemnly attests to the fact."
(Rosenberg, Alex. The Atheist´s Guide to Reality, p. 305)3)
"When it comes to ways of knowing, scientism must plead guilty to charges of hegemonic ambitions. There is only one way to acquire knowledge, and science’s way is it. The research program this “ideology” imposes has no room for purpose, for meaning, for value, or for stories. It cannot therefore accommodate the humanities as disciplines of inquiry, domains of knowledge. They are not the source of truths about human affairs, to which real science must reconcile its results. There may be two cultures, but only one of them is free from illusions and qualified to tell us about reality.
That doesn’t mean that scientism has nothing to say about the humanities, beyond curbing their pretensions. The same facts that put science in a position to show why the humanities are a scientific dead end also show why they are an important source of satisfaction, happiness, and psychological reward universal to human experience."
(Rosenberg, Alex. The Atheist´s Guide to Reality, p. 306)
Pokud si pečlivě přečtete článek a příslušnou kapitolu v Rosenbergově knize (pokud je již neznáte), snadno uvidíte, že Pinker je ve svých formulacích ještě celkem umírněný. K tomu je však třeba přidat, že je napadán v mnoha ohledech neoprávněně.
Humanities
Ať už budeme o Pinkerově textu diskutovat jakkoliv, zarazilo mě mimo jiné, že byl v mnoha reakcích soustavně obviňován ze zatracovaní tzv. humanities. Předně by mělo být zdůrazněno, že Pinker hned na úvod prezentuje, na co konkrétně reaguje a komu je zřejmě jeho článek primárně určen (celkově odkazuje na deset vybraných textů) - tj. všem těm, kteří dehonestují a manipulativně zacházejí s determinismem, redukcionismem a dalšími. Žádný z příspěvků se hned úvodu Pinkerova článku nevěnoval, ujasněním kontextu, myslím, nemuselo dojít k celé řadě reakcí, které autora označují jako arogantního, sebestředného, neupřímného apod. A i tak v závěru článku píše:
"The humanities are the domain in which the intrusion of science has produced the strongest recoil. Yet it is just that domain that would seem to be most in need of an infusion of new ideas. By most accounts, the humanities are in trouble. University programs are downsizing, the next generation of scholars is un- or underemployed, morale is sinking, students are staying away in droves. No thinking person should be indifferent to our society’s disinvestment from the humanities, which are indispensable to a civilized democracy." (Pinker, Steven. "Science is not the Enemy of the Humanities", New Republic, 6. 8. 2013, online)
They were no scientists
Velmi často se objevil i pohled, že Descartes, Leibniz, Hume, Kant nebo Spinoza nebyli žádnými vědci, natož pak evolučními psychology. Učinit závěr z celého článku na základě odmítnutí tohoto (pro hlavní tezi článku vlastně nepodstatného) tvrzení, je přinejmenším podivné, při nejhorším na červenou kartu. Vysvětlovat Pinkerovi, že o Kantovi ví kulové, stejně jako o Spinozovi nebo, že Hobbesův Leviathan těžko četl celý, působí tak maximálně nabubřele. Zvláště, když tvrdíte, že Kanta je velmi těžké pochopit, čímž nepřímo v souvislosti s obviněním autorovy neznalosti tvrdíte, že máte patent na rozum.
K tomu se sluší dodat alespoň dvě věci. Předně stanovovat přesné datum zrodu moderní vědy je jistě možné, ale na roli a přínosu vědy takové datum nemá sebemenší vliv. A zároveň obviňovat Pinkera z toho, že přiřazuje označení "vědec" výše uvedeným myslitelům (a opomíjí např. Rogera Bacona a Alberta Velikého), přičemž žádnými vědci nebyli, je jako vysmívat se hokejistům působícím před Stanem Mikitou, že neměli zahnuté čepele svých holí, takže co to bylo za hokejisty. Navíc, když se zdá, že sami jste si ani nevyzkoušeli vystřelit puk na bránu. Když zavřu obě oči, tak právě včetně Kanta byli Descartes a další jmenování v mnohem větší míře vědci, než kdy Heidegger, Sartre, Derrida nebo Agamben společně s Judith Butler a dalšími mohli být a budou. V jejich stínu i Sókratés působí mnohem více jako vědec a to ani nemusel existovat.
Scientism = ideology?
To, že věda funguje, můžeme vnímat každý den. Obviňování vědy z imperialismu, bílé mužské dominance (věda je přece maskulinní, no ne?), nárokování si pravdy apod. je láteřením nad tím, že jste zakopli o míč, protože je kulatý, a popíráte to s tím, že jste zakopli o čáru vyznačující velké vápno.
Ale vážně, věda je hodnotově, ideologicky, genderově a vůbec všelijak jinak neutrální, protože jí nejde o to někoho nebo něco ovládat, ale o o to, co nejvěrněji zachytit realitu a pochopit předpokládané principy, které ji determinují. Na snášení důkazů a vyvracení tvrzení, která se nemohou opřít o empirickou evidenci, není nic ideologického. A tvrdit, že věda není schopná vysvětlit všechno na základě toho, že (ještě) vše neobjasnila, je jen výrazem snížené schopnosti rozlišit mezi tím, co je nepoznatelné a nevysvětlitelné aktuálně a tím, co je nepoznatelné a nevysvětlitelné v principu.
"Scientism, in this good sense, is not the belief that members of the occupational guild called “science” are particularly wise or noble. On the contrary, the defining practices of science, including open debate, peer review, and double-blind methods, are explicitly designed to circumvent the errors and sins to which scientists, being human, are vulnerable. Scientism does not mean that all current scientific hypotheses are true; most new ones are not, since the cycle of conjecture and refutation is the lifeblood of science. It is not an imperialistic drive to occupy the humanities; the promise of science is to enrich and diversify the intellectual tools of humanistic scholarship, not to obliterate them." (Pinker, Steven. "Science is not the Enemy of the Humanities", New Republic, 6. 8. 2013, online)
Možná mohl být Pinker poněkud zdrženlivější v implicitních tvrzeních typu Descartes, Spinoza, Hobbes, Locke, Hume, Rousseau, Leibniz, Kant, Smith byli evoluční psychologové nebo kognitivní neurovědci, která mohou působit poněkud přehnaně. Avšak jeho hlavní teze, že věda pro humanities nepředstavuje nepřítele či ohrožení, ale spíše inspiraci a spojence, zůstává, i přes prskání celé řady komentátorů, neohrožená. Jsem ale zvědavý, jaké další reakce Pinkerův článek ještě vyvolá, protože se dotkl některých jiných témat jako je např. financování vědeckých a humanitních oborů, což je námět rezonující i v českém prostředí a diskuse, kterou článkem vyvolal, může být pro nás ještě inspirativní. Ostatním poznámkám o tom, že scientismus zakládá sociální darwinismus, koncentrační tábory a vede k válkám se v 21. století můžeme jen pousmát a fanouškům Dialektiky osvícenství zamávat.
Některé komentáře:
Massimo Pigliucci: Steven Pinker Embraces Scientism. Bad Move, I Think
Zack Beauchamp: How Science Can (And Can’t) Fix Politics
Ross Douthat: The Scientism of Steven Pinker
Robby Bensinger: A comment to PZ Myers
Jerry Coyne: Pinker pushback I: New Republic editor decries scientism a Pinker pushback II: Ross Douthat accuses Steve of scientism
A trochu vulgarit na závěr: In Which Steven Pinker Is A Total Ignoramus Who Should Go Read A Fucking Book And Get Himself Some Fucking Education
h/t: Ondřej Havlíček
Žádné komentáře:
Okomentovat