neděle 2. března 2014

"Je třeba milovat bezvýznamnost"

Orientace, Lidové noviny, 1.-2. března 2014, pp. VI/26-VII/27

Dneska mám kalup, ale přece jenom mi včerejší pročtení přílohy Orientace Lidových Novin nedalo a v lehké návaznosti na předchozí post jsem se rozhodl vybrat ty největší perly, kterými nás obšťastnil Václav Bělohradský. V rozhovoru nazvaném "Je třeba milovat bezvýznamnost" s ním rozmlouval Karel Hvížďala. Sluší se dodat, že podtitul rozhovoru zní: Rozhovor s filozofem Václavem Bělohradským o novém románu Milana Kundery, o významu a bezvýznamnosti, o prozaické pravdě životů, ale i autorů uměleckých děl (zvýraznění vlastní) a výchozím bodem rozhovoru je nový román Milana Kundery La fête de l'insignifiance, tj. Oslava bezvýznamnosti. O něj vlastně ale ani tolik nejde.
Kunderův pozdní román je vždy o vítězné, mateřské, ženské vrstvě dějin: o bezvýznamnosti. Z tohoto živného roztoku se rodí významy, zmocňují se na chvíli - ta chvíle může trvat i staletí - národů a lidstva, nazveme po nich celé epochy - renesance, absolutismus, osvícenství. Jména hrdinů boje o význam opanují naše ulice a náměstí, pak ale se vrací do živného roztoku bezvýznamného. "Co je to za pána, co tu má sochu?" ptá se turista a málokdo z nich to ví. 
Jako savci jsou spojeni pupíkem - i Michelangelo v Sixtinské kapli namaloval Adama s pupíkem, jako by nebyl prvním člověkem -, jsou dějinné epochy navzájem propojeny velikány, kteří dávají době její význam a své jméno. I ti hrdinové ale jsou odsouzeni ke ztrátě významu, bezvýznamnost je už ohlodává, jen to ještě nechceme vidět...(26/VI, zvýraznění vlastní)
...Každý člověk se snaží přepsat svou životní prózu "do špatných veršů", román proto není jen žánr, má zvláštní "ontologické" (existenciální) poslání - odkrývat pod pozlátky veršů životní prózu a hájit tak obyvatelnost světa před těmi, kdo ji ohrožují svým zveršovaným hulákáním a lyrickou slepotou před zkušeností...(27/VII)
Kundera je nakažen svým stoletím individualismu a mýtem autorství a originálu. Neumí se smířit s vytrácením se autora z dějin, s osvobozující energií reprodukce, jak ji poprvé popsal německý esejista Walter Benjamin. Neumí ještě vidět bezvýznamnost jako osvobozující, ale ví, že ti, kteří budou v přicházejícím století doma, se to musí naučit..(27/VII, zvýraznění vlastní)
Moje knížka rozhovorů Mezi světy a mezisvěty má jako sjednocující motiv myšlenku, že je třeba "podvracet všechny objektivní verze světa", že hledání objektivních významů nás vyhání ze společného světa. Významy nesjednocují, ale rozdělují. (27/VII, zvýraznění vlastní)
Jsme schopní sdílet chladný vánek, když je horko a mít z toho radost, ale význam ne. Bdící mají jeden společný svět, ale spící se obrací každý do svého světa, řekl Hérakleitos. Jenže nalezený význam - jak v dílech bližních, tak i v dějinách lidstva - je vždy snem, někdy rychle krvavějícím. (27/VII)
No není to hezké? Samozřejmě, že jsem Kunderovo poslední dílo nečetl (a kdo ví, jestli si jej přečtu, italštinou nevládnu, francouzská verze ještě nevyšla), ale o to tady vůbec nejde. Když jsem rozhovor včera četl, vybavil se mi prakticky okamžitě v hlavě jeden obraz:


Jestli je Bělohradský filozof a tohle má být obraz současného stavu filozofie, tak do toho ať mě nikdo vážně netahá.