středa 20. července 2011

Jak je snadné býti svatým

Nedávno online médii proběhla zpráva, že čeští katolíci chtějí vlastní nové svaté. Na první pohled další nesmyslný požadavek a snůška keců. Ono to je všechno ale mnohem bizarnější, vtipnější a grotesknější, než se může zdát.

Kdo je svatý? Mrtvola, kolem níž putují nepodložené zkazky (mýty - rozuměj výmysly a bezostyšné lži) vztahující se k jejímu ctnostnému, správnému a vůbec spravedlivému životu, jsou jí přisuzovány zázraky a především církev se zaručuje za to, že je v nebi (je blahořečená). To, že je v nebi, církev prostě ví, konec diskusí; následně může být taková mrtvola prohlášena za svatou - rozhodující a jediné slovo má nejzločinnější organizace na Zemi se sídlem ve Vatikánu, v současnosti tedy velkej pinďour Benedikt "v Hitlerjugend jsem byl a komuto vadí" XVI.  Aktuálně je za svaté považováno více než 6.000, resp. 10.000 (!!!) více či méně rozložených smutných pozůstatků Homo sapiens v rámci katolické církve. Kompletní seznam světců je na serveru Katolik.cz uveden báječným odůvodněním, proč vůbec spravovat stránky o svatých:

"Při různých příležitostech se (nejen) katolíci chtějí dozvědět více o svém patronovi anebo vybrat vhodného nebeského přímluvce pro sebe či své nejmenší." 

 Skepdic.com má k tak nehoráznému počtu svatých výmluvnou poznámku stran Jana Pavla II. a kanonizace; tedy ne, že by byť jeden jediný svatý byl z pohledu racionálně uvažujícího člověka stravitelným:

"In his effort to provide role models for the faithful, Pope John Paul II has added more than 450 names to the canon of saints since he took over the head of the Roman Catholic Church in 1978. That's about 150 more than have been sainted in the past four hundred years." 

Christopher Hitchens ve své útlé knížce The Missionary Position: Mother Teresa in Theory and Practice doplňuje a upřesňuje, že Jan Pavel II., potažmo všichni byvší papežové se během 20. století stran vytváření nových svatých dvakrát neženýrovali. K úřadování Karola Wojtyły a ke kanonizaci vůbec píše populární Hitch následující:

"In sixteen years he has created five times as many saints as all of his twentieth-century predecessors combined. He has also multiplied the number of beatifications, thus keeping the ante-room to sainthood well stocked. Between 1588 and 1988 the Vatican canonized 679 saints. In the reign of John Paul II alone (as of June 1995) , there have been 271 canonizations and 631 beatifications. Several hundred cases are pending, including the petition to canonize Queen Isabella of Spain. So rapid and general is the approach that it recalls the baptism by firehose with which Chinese generals Christianized their armies; in one 1987 ceremony a grand total of 85 English, Scottish, Welsh and Irish martyrs were beatified in one day." (p. 13)

Podařilo se mi také najít ukázku textu, který má papež při ustanovení nových svatých údajně vyřknout. V knize The Pocket Guide to the Saints lze nejdříve číst následující poznámku o tom, jak jsou svatí prefabrikováni:


"Saints do not come about like the Ten Commandments. No one ascends a high mountain, consults with God, and then returns with a list. Canonization is an essentially human process that Catholics believe is guided by the wisdom and inspiration of the Holy Spirit." (p. 5)

Tak to se mi ulevilo, že o svatých, jako v případě existence živočišných druhů, osudu a toho, zda mám či nemám hříšné myšlenky, již nerozhoduje bůh, ale lidé - paráda! A co že prohlašuje papež, když doplňuje seznam svatých?


“We solemnly decide and define that [name] is a saint and inscribe him [or her] in the catalog of saints, stating that his [or her] memory shall be kept with pious devotion by the universal Church.” (p. 9)

Hotovo, vyřízeno. Je to čím dál lepší, hm? Začínám podezřívat Vatikán, že svaté vymýšlí ve volných chvílích, když jeho zástupci nesepisují traktáty o kondomech šířících venerické choroby, nezneužívají dětí a mládež nebo třeba nelamentují nad přítomností zla ve světě.


K čemu je svatý potřeba? Ať si lámu hlavu jakkoliv, svatí jsou prostě takové načančané pseudocelebrity, u nichž často ani nevíme, jestli vůbec žily. Přitahují pomatené hlavy jakožto vzory ctnosti, podněcující neopodstatněné představy o tom, že svatý se přimluví u velkého šéfa za zdraví, peníze nebo lásku osoby x y. Zároveň jsou to prostředky falešné naděje, jelikož je jim přisuzována schopnost přimlouvat se na nejvyšších (tj. nebeských - čti neexistujících) místech za všechny věřící, kteří je vzývají. Církev pak svaté využívá jako nejvyšší morální inspiraci, což je na tom všem asi nejtristnější a to minimálně ze dvou propojených důvodů:

1) svatý jako morální autorita má představovat příklad především svým životem, skutky nesobeckým chováním a jednáním

2) svatým může být jen věřící, jen věřící tedy může být morální autoritou, protože přebývá v nebi, což si vysloužil svou pozemskou poutí, avšak o tom, kdo je svatý a sídlí v nebi, rozhoduje církev na základě posouzení míry ctnostného života...až ad absurdum

Jako při každém trochu podrobnějším rozboru církevní logiky a výstavby celého prohnilého systému, lze velice snadno zpochybnit a následně odmítnout jakékoliv obdobné požadavky jako pomatené. O tom, kdo bude prohlášen za svatého, rozhoduje Vatikán na základě návrhů z příslušné diecéze, kde hypotetický svatý působil. Dalším krokem je vyšetřování skutků a očitých svědectví ať už působení dané osoby či případného zázraku jakožto nutné, nikoliv však jediné podmínky kanonizace. Papež pak nové svaté přidává na seznam a oficiálně vyhlašuje jejich jména. Takže katolická církev (a nejen ona) se staví do pozice autority univerzálně a objektivně posuzující svatost vybraných osob (zázraky, asketismus, ctnostný život atd.), tudíž by logicky měla být sama představitelkou těchto aspektů, vzorem ctnosti, morálky a bezpříkladným vzorem nezkaženého života. Hmmm. Jen namátkou: od Sv. Augustina, který do teenagerovských let ohnul vše, co házelo stín, vymyslel neexistující problém s limbem (hajzl jeden!), přes papeže Urbana II. (zabijte je všechny, bůh si je přebere) až třeba po současného papeže nebo zmíněnou Matku Terezu (chudoba je dobrá) je více než jasné, že tady jakákoliv věrouka a veletoče selhávají.

Lehce to shrnu. Jisté inkriminované osoby údajně dělaly nějaké ty čáry máry (zázraky, ehm), žily ctnostně (hmmm), tudíž jsou na čekačce, než se církev rozhodne, brnkne do nebe (žádné telefonní poplatky) a schválí. Jednomu přijde na mysl, proč to tak dlouho trvá, když má papež expres linku k velkýmu kápovi...Možná to je tím, že s těmi blahořečenými a svatými se nám v posledních letech fakt roztrhl katolický pytel (ho*en).

Jen přidám čtyři související odkazy:

Zatkněte papeže!, aneb Hitchova výmluvnost a racionalita.

Dawkinsova parádní řeč "na přivítanou" Pepi Ratzingerovi ve Velké Británii.

A hanebný konflikt mezi Čínou a Vatikánem stran nově vysvěceného kněze.

No, a když nebudete mít během letních večerů co dělat, můžete vesele kroutit hlavou nad výčtem dosavadních svatých.

2 komentáře:

  1. Mí nejmilejší jsou dětští svatí vrcholného středověku a raného novověku, kteří byli údajně zabiti při krvavých židovských rituálech: Simon z Trentu, malý Hugh z Lincolnu, Werner z Oberweselu a mnozí další. Jejich smrt byla vždy příčinou pogromu na Židy, na kterém bohatě vydělali všichni zúčastnění, a proto si nebozí chlapci svatořečení zajisté zasloužili. Pokud vím, tak současná katolická církev tyto svaté už neuctívá, ale detaily naneštěstí neznám; samotná církev je v tomto ohledu překvapivě nesdílná.

    A ještě můj oblíbený vtip z Religulous: v Itálii je čtvrtým nejpopulárnějším svatým... Ježíš! :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Perfektní!:) Dle mého, by se tento fakt měl šířit mezi ostatní. Kdyby jste udělal na toto téma přednášku, tak by mě velice zajímalo jaké by byly ohlasy diváků.

    OdpovědětVymazat